ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.1383.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 1383/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce města Seč , se sídlem v Seči, Chrudimská 1, PSČ 538 07, identifikační číslo osoby 00270881, zastoupeného JUDr. Alešem Jiráskem, advokátem se sídlem v Praze 5, Braunova 2529/1, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 86/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2015, č. j. 22 Co 283/2015-183, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 6 C 86/2012-159, Okresní soud v Chrudimi zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovanému uloženo uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků označených jako stavební parcely č. 750/2, 904 a 906 a pozemků označených jako pozemkové parcely č. 487/12, 492/37, 492/46, 908/23 a 492/2, vše v katastrálním území S., jejíž znění je přílohou rozsudku (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž všechny předmětné pozemky byly před rokem 2003 ve vlastnictví České republiky a ve správě Fondu dětí a mládeže (dále jen „fond“), který byl zákonem č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže, zrušen a měla proběhnout jeho likvidace. Usnesením Vlády České republiky ze dne 28. 1. 2004 č. 98 byly stanoveny podmínky pro třetí kolo výběrového řízení pro bezúplatný převod nemovitostí ve správě fondu na nestátní subjekty. Do tohoto výběrového řízení se mohly přihlásit též územní samosprávné celky, a to v případě, že převáděnou nemovitost budou užívat pro děti a mládež nebo nemovitost bude sloužit jako škola nebo školské zařízení. Přihláška žalobce do daného výběrového řízení byla podána dne 25. 2. 2004 a týkala se mj. všech předmětných pozemků. Dne 30. 4. 2004 zaslal fond vládě k projednání materiál ohledně navrhovaných bezúplatných převodů nemovitostí, v němž převod pozemků žalobci nedoporučil, neboť tyto pozemky buď mají přímou souvislost s činností a provozem Junior centra a. s., anebo je nelze s ohledem na jejich charakter vůbec využít k účelu, který je podmínkou převodu – tj. přímé práci s dětmi a mládeží. Vláda usnesením ze dne 16. 6. 2004 vyjádřila svůj nesouhlas s bezúplatným převodem pozemků žalobci. Přes nesouhlas vlády Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004 vyslovila souhlas s bezúplatným převodem všech pozemků na žalobce. Likvidátor fondu zaslal dne 25. 11. 2004 žalobci návrh smlouvy o bezúplatném převodu všech pozemků do jeho vlastnictví. Žalobce však s daným návrhem smlouvy nesouhlasil a dne 16. 12. 2004 zaslal likvidátorovi fondu své připomínky a navrhované změny smlouvy. Podle čl. I. bodu 6 zákona o zrušení Fondu dětí a mládeže přešlo po zániku fondu právo hospodaření s předmětnými pozemky na Ministerstvo financí, a poté od 1. 7. 2009 na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dopisem ze dne 30. 7. 2007 Ministerstvo financí sdělilo žalobci, že došlo nejen ke změně příslušnosti k hospodaření s pozemky, ale též ke změně režimu nakládání s tímto majetkem státu, které se řídí pouze zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a že předmětné pozemky mohou být na žalobce převedeny pouze postupem podle §22 tohoto zákona, tedy poté, co žalobce prokáže veřejný zájem na bezúplatném převodu pozemků do svého vlastnictví. Žalobce opakovaně vyzval žalovanou k bezúplatnému převodu pozemků, např. dopisem ze dne 3. 2. 2010. Dne 16. 2. 2010 došlo mezi účastníky k jednání o převodu pozemků do vlastnictví žalobce, přičemž žalovaná opakovaně sdělila, že pozemky mohou být bezúplatně převedeny na žalobce pouze za splnění existence a prokázání veřejného zájmu na jejich převodu. Žalobce opětovně vyzval dopisem ze dne 26. 3. 2012 žalovanou k uzavření smlouvy, ta to však odmítla, neboť žalobce existenci veřejného zájmu na bezúplatném převodu ve smyslu §22 zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích neprokázal.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že námitka promlčení uplatněná žalovanou v průběhu řízení před soudem prvního stupně, je důvodná. Podmínky, za nichž mohla být uzavřena smlouva o bezúplatném převodu pozemků, vyplývají z článku I. bodu 5 písm. f) zákona o zrušení Fondu dětí a mládeže. Poslední ze zákonných podmínek vyžadovaných tímto ustanovením byla v případě žalobce splněna dne 2. 11. 2004, kdy Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila souhlas s bezúplatným převodem všech pozemků na žalobce. Dnem následujícím, tj. 3. 11. 2004, mohla být předmětná smlouva mezi účastníky uzavřena, tedy právo žalobce na uzavření dané smlouvy mohlo být vykonáno poprvé a uvedeným dnem počala běžet promlčecí doba k uplatnění tohoto práva. Jelikož občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) nestanoví v případě žalobou uplatněného práva jinou délku promlčecí doby, dopadá na něj obecná tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. Žaloba v projednávané věci byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 25. 5. 2012, tedy po uplynutí promlčecí doby daného práva.
K námitce žalobce, že soud prvního stupně neposoudil správně otázku rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, odvolací soud uvedl, že žalovaná již před uplynutím promlčecí doby jednoznačně sdělila žalobci, že jeho nárok uplatněný v tomto řízení nehodlá uspokojit, resp. že by ho mohla uspokojit jen při splnění podmínek uvedených v §22 zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a toto své stanovisko od roku 2007 nikdy nezměnila; rozhodně žalobce neujišťovala, že jeho nárok splní a nežádala ho o posečkání s podáním žaloby. Podle odvolacího soudu žalobci nic nebránilo v tom, aby včas podal žalobu na nahrazení projevu vůle žalované. Proto nemůže být námitka promlčení vznesená žalovaným v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2015, č. j. 22 Co 283/2015-183, podal žalobce dovolání.
Dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení hmotněprávní otázky výkonu práva, resp. uplatnění námitky promlčení v souladu s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když „v podstatných ohledech neposuzoval věc prizmatem kritérií formulovaných rozhodovací praxí nejvyšších soudních orgánů.“ Dovolatel v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1975/2009, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011, a ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99.
Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud při posouzení jím vymezené otázky pominul následující okolnosti. Dovolatel byl v dobré víře o nepromlčitelnosti svého žalobního nároku a důvody, pro které žalovaná odmítla smlouvu uzavřít, byly nesprávné a účelové. Dovolatel na rozdíl od žalované nedisponuje odborným personálním zázemím, což mezi účastníky vnáší prvek faktické nerovnosti, i přesto žalovaná uplatnila námitku promlčení až po uplynutí poměrně dlouhé doby od zahájení řízení. Dovolatel rovněž namítl, že žalovaná nemůže ignorovat existující závazky z titulu nevypořádaných bezúplatných převodů a odůvodňovat svůj postup účelovou právní argumentací založenou na ústavně nekonformní interpretaci právních předpisů.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při řešení otázky vymezené dovolatelem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud vyplývající z judikatury, na niž dovolatel odkázal. Jak dovolatel správně uvedl, Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil, že „námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v takové výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“ Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel odkázal, ani z jiných rozhodnutí dovolacího soudu se nepodává, že by výše uvedené dovolatelem vymezené okolnosti, jednotlivě či ve svém souhrnu, odůvodňovaly závěr o uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Je-li podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jedním z předpokladů takového závěru skutečnost, že účastník marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a že důvody, pro které své právo včas neuplatnil, musí být naplněny ve výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn takový zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva k uplatnění námitky promlčení, pak dovolatelem uvedené okolnosti vůbec nevypovídají o překážkách či důvodech, které mu bránily své právo v promlčecí době uplatnit u soudu.
Staví-li dovolatel svoji argumentaci též na tom, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované je výrazem zneužití práva, neboť motivací žalované bylo poškodit či znevýhodnit dovolatele, pak ze žádného skutkového zjištění odvolacího soudu nelze na takovou motivaci či úmysl žalované usuzovat. V této souvislosti Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že skutková zjištění odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, přičemž vlastní skutková zjištění není dovolací soud oprávněn činit. Dovolací přezkum je §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným rozhodnutím odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalobce směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a dále proti té části jeho rozhodnutí, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K rozhodnutí o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 8. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu