ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1395.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 1395/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a.s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, zastoupené Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod Beránkou 2469/1, proti žalované PARALAX, a.s ., se sídlem v Praze 8, Kotlaska 5/64, identifikační číslo osoby 64 94 83 82, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, o zaplacení částky 35,831.852,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 379/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č. j. 20 Co 558/2012-520, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 21. června 2012, č. j. 11 C 379/2005-418, zamítl žalobu o zaplacení částky 35,831.852,43 Kč s 25% úrokem z prodlení od 1. prosince 2005 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ve věci samé co do částky 24,731.852,43 Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 1,871.711,16 Kč a s 22% úrokem z částky 12,971.711,16 Kč od 1. prosince 2005 do zaplacení (první výrok), změnil jej ve výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 11,100.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. prosince 2005 do zaplacení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého měnícího výroku ve věci samé podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že odvolací soud řešil otázku (platnosti uznání závazku), která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Podle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně vyhodnotil platnost listiny označené jako uznání závazku žalované ze dne 17. ledna 2002. S obsáhlou argumentací zastává a obhajuje názor, že byl-li uznán závazek jako závazek ze smlouvy o úvěru, přestože podle závěrů soudů obou stupňů šlo o závazek z bezdůvodného obohacení, je uznání závazku neplatné pro neurčitost.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož je-li uznávaný dluh vymezen určitě tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným, jde o určitý a platný právní úkon. Takto dostatečně určitě byl dluh ve výši 11,100.000,- Kč v uznání závazku ze dne 17. ledna 2002 vymezen, neboť je v něm uvedena částka i odkaz na smlouvu o úvěru ze dne 19. února 1997, v souvislosti s níž právní předchůdkyně žalobkyně ve prospěch žalované plnila, a je tedy zřejmé, o jaký dluh skutkově jde.
Dovolatelka se mýlí, tvrdí-li, že otázka určitosti a platnosti uznání závazku nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), dovodil, že ustanovení §323 odst. 1 obchodního zákoníku vedle písemné formy uznání závazku vyžaduje, aby byl uznán určitý závazek. Požadavek určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován, a podobně. Určitost závazku tudíž nelze ztotožňovat s jeho výší, která má význam pouze pro vymezení rozsahu účinků předvídaných ustanovením §323 odst. 1 obchodního zákoníku. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1489/2006, rozsudek ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1287/2006, usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2947/2009, usnesení ze dne 21. března 2006, sp. zn. 32 Odo 181/2005, rozsudek ze dne 7. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 1419/2010, usnesení ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2947/2009 a další). Jde proto již o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a odvolací soud se při posouzení uznání závazku od této judikatury neodchýlil. K námitce dovolatelky lze jen pro úplnost dodat, že dlužník není povinen svůj závazek právně kvalifikovat, natož pak správně právně kvalifikovat.
Ve zbývající části svého obsáhlého dovolání se dovolatelka omezuje na kritiku správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a namítá vady odvolacího řízení. Tyto námitky však nejsou způsobilým dovolacím důvodem, jímž je pouze nesprávné právní posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu