ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1515.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 1515/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) Ing. E. S. a b) R. S. , společně zastoupených Mgr. Alešem Dvorským, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, PSČ 602 00, proti žalované LEIS, a. s. , se sídlem v Brně, Kaštanová 64, PSČ 620 00, identifikační číslo osoby 25568892, zastoupené Mgr. Ing. Milanem Šoubou, advokátem se sídlem v Brně – Veveří, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o zaplacení 319 880 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 41/2004, o dovoláních žalobců a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2014, č. j. 47 Co 283/2013-279, ve znění opravných usnesení ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 47 Co 283/2013-284, a ze dne 17. prosince 2014, č. j. 47 Co 283/2013-288, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2012, č. j. 16 C 41/2004-231, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. června 2014, č. j. 16 C 41/2004-253, se zastavuje .
II. Dovolání žalobců a dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2014, č. j. 47 Co 283/2013-279, ve znění opravných usnesení ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 47 Co 283/2013-284, a ze dne 17. prosince 2014, č. j. 47 Co 283/2013-288, se odmítají .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. prosince 2012, č. j. 16 C 41/2004-231, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. června 2014, č. j. 16 C 41/2004-253, zamítl žalobu o zaplacení částky 306 700 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a uložil žalobcům zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení žalované částku 164 856 Kč (výrok pod bodem II) a České republice částku 17 485 Kč (výrok pod bodem III).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. října 2014, č. j. 47 Co 283/2013-279, ve znění opravných usnesení ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 47 Co 283/2013-284, a ze dne 17. prosince 2014, č. j. 47 Co 283/2013-288, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 264 936,10 Kč s 3% úrokem z prodlení od 16. května 2003 do zaplacení a na zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 41 773,90 Kč od 16. května 2003 do 20. září 2005, potvrdil (výrok pod bodem I), ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 41 773,90 Kč s 3% úrokem z prodlení od 21. září 2005 do zaplacení (výrok pod bodem II), uložil žalobcům nahradit společně a nerozdílně České republice náklady řízení ve výši 15 194,50 Kč (výrok pod bodem III), žalované uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 2 290,50 Kč (výrok pod bodem IV) a rozhodl tak, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem V).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.).
Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů blíže vyložených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněném pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle ustanovení §243b ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených. Není-li proto v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebyl v takovém případě vymezen obsah přezkumné činnosti odvolacího soudu po stránce kvantitativní (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2015, sp. zn. 32 Cdo 5020/2014, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://nsoud.cz ).
Podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích (srov. například již usnesení ze dne 18. června 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že dovolání, které nebylo v propadné lhůtě určené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, bude dovolacím soudem odmítnuto podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř.
Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Údaj o tom, jakém rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu napadeno, v dovolání obsažen není a nebylo možno jej dovodit ani z obsahu dovolání. Žalobci v úvodu popisují výroky odvolacího soudu ve věci samé, jak výrok potvrzující, tak výrok měnící, a uvádějí, že toto rozhodnutí napadají dovoláním. Navazující polemika se pak podle obsahu argumentace týká toliko potvrzujícího výroku o věci samé, zatímco v dovolacím návrhu je uplatněn požadavek na zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, tedy včetně měnícího výroku o věci samé a též včetně všech tří výroků o nákladech řízení.
Vada dovolání spočívající v absenci údaje o rozsahu, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu napadeno, je vadou, která brání dalšímu pokračování dovolacího řízení ve smyslu ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 108/2002). Protože dvouměsíční lhůta, během níž bylo možno dovolání doplnit, již marně uplynula, stala se tato vada vadou neodstranitelnou. Se zjištěním takové vady se pak nutně pojí odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Absencí obligatorních náležitostí, pro kterou nelze zkoumat přípustnost dovolání a kterou již nelze odstranit, je zatíženo též celé dovolání žalované, směřující proti výrokům pod body II, IV a V rozsudku odvolacího soudu, neboť uplatněná skutečnost, v níž žalovaná spatřuje přípustnost dovolání, totiž že „by dovolacím soudem měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, neodpovídá žádnému z důvodů přípustnosti taxativně vymezených v §237 o. s. ř. Poslední ze čtyř v tomto ustanovení zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se žalovaná mylně domnívá, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 32 Cdo 1776/2014, a ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 412/2015).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání obou účastníků podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu