ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1560.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1560/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. Z. Z. , zastoupeného Mgr. Renátou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni – Vnitřním Městě, Františkánská 120/7, PSČ 301 00, proti žalované Generali Pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61859869, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, náměstí Kinských 76/7, PSČ 150 00, o zaplacení částky 572.830,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 92/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2013, č. j. 16 Co 296/2013-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.920 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. února 2013, č. j. 19 C 92/2012-90, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 572.830,90 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Právním závěrem, na němž spočívá napadené rozhodnutí, totiž že povinnost soudního exekutora zaplatit správci konkursní podstaty peněžní částku ve výši výtěžku, jehož bylo dosaženo v exekuci zpeněžením věcí ve vlastnictví dlužníka před prohlášením konkurzu na jeho majetek, není povinností k náhradě škody, se odvolací soud oproti přesvědčení dovolatele od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolatelova argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 5185/2008 (jenž je, stejně jako i ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), je nepřípadná. Právní názor odvolacího soudu, podle něhož posuzované právo není nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, je se závěry tohoto rozhodnutí v souladu. Další právní závěr tam vyslovený, podle něhož způsobil-li soudní exekutor jako úřední osoba vykonávající úřední postup jinému škodu, vyplývá jeho odpovědnost z ustanovení §32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, je založen na jiném skutkovém základu a na poměry souzené věci, v níž jde o kolizi exekuce a konkursu, se oproti přesvědčení dovolatele nevztahuje.
Otázkou, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, se Nejvyšší soud zabýval v jiných svých rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněném pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usneseních ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 20 Cdo 4368/2010, a ze dne 21. června 2012, sp. zn. 20 Cdo 3395/2011. Vycházel přitom ze závěrů usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, uveřejněného pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zdůraznil, že i když exekuční řízení již bylo ve stadiu rozvrhu, po prohlášení konkursu nemohli být oprávněný a další osoby přicházející v úvahu z rozdělované podstaty uspokojeni v rámci exekučního řízení, protože soud je podle ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (účinného do 31. prosince 2007), povinen po prohlášení konkursu vydat podstatu jako zpeněžený výtěžek majetku patřícího povinnému správci konkursní podstaty, který o ní rozhodne v konkursním řízení.
Z uvedených judikatorních závěrů pak zcela zřejmě vyplývá, že vydáním výtěžku zpeněžení majetku povinného správci konkursní podstaty dovolatel plnil jako exekutor povinnost, kterou mu ukládal právní předpis – ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. Na povaze tohoto plnění nic nemění skutečnost, že tak učinil až poté, co se dostal do prodlení a správce konkurzní podstaty uplatnil právo odpovídající této povinnosti u soudu. V rozhodovací praxi soudů není sebemenších pochyb o tom, že skutečnost, že povinnost není splněna řádně a včas (tj. dlužník se dostal do prodlení, srov. §517 odst. 1 větu první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013, dále též jen „obč. zák.“), sama o sobě nemění nic na jejím právním důvodu. S prodlením dlužníka zákon pojí jiné důsledky, zejména právo věřitele odstoupit od smlouvy (§517 odst. 1 věta druhá obč. zák.) a právo požadovat úrok z prodlení, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu (§517 odst. 2 obč. zák.), resp. přechod nebezpečí škody na věci, jde-li o prodlení s plněním věci (§517 odst. 3 obč. zák.). Teprve v případě prodlení dlužníka může věřitel úspěšně uplatnit své právo u soudu (actio nata). Jestliže tedy dlužník v prodlení poskytne věřiteli plnění dodatečně, pak plní tu povinnost, s jejímž plněním byl v prodlení, a není tu žádný důvod posuzovat takové plnění jako náhradu škody, tak jak účelově prosazuje dovolatel. Základním předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik škody a v souzené věci škoda způsobem, jímž argumentuje dovolatel, nevznikla, neboť dovolatel výtěžek zpeněžení dodatečně vydal.
Protože v projednávané věci se jedná o úroky z prodlení za prodlení s plněním uvedené povinnosti a o náklady řízení, jejichž náhrada byla přisouzenou správci konkurzní podstaty, sluší se pro úplnost dodat, že jde o příslušenství pohledávky vůči soudnímu exekutorovi (srov. §121 odst. 3 obč. zák.), přičemž právo na úrok z prodlení vyplývá z ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. a právo na náhradu nákladů řízení z ustanovení §142 a násl. o. s. ř. (resp. z rozhodnutí soudu při aplikaci těchto ustanovení), ani zaplacením úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení tedy dovolatel neplnil povinnost k náhradě škody. Jediná škoda, která v souzené věci (alespoň podle zjištěného skutkového stavu) vznikla, vznikla zaplacením úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení, avšak dovolateli; na škodu, která vznikla jemu, se ovšem předmětné pojištění nevztahuje.
Dovolateli je třeba - ve světle citovaných judikatorních závěrů - dát za pravdu v tom, že odvolací soud se dopustil při právním posouzení věci nepřesnosti, jestliže povinnost dovolatele k vydání výtěžku zpeněžení dovozoval z ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 327/1991 Sb. Třebaže se odvolací soud v tomto ohledu od judikatury Nejvyššího soudu odchýlil, tato skutečnost přípustnost dovolání nezakládá. Na řešení otázky, z jakého zákonného ustanovení lze dovodit povinnost soudního exekutora vydat po prohlášení konkurzu na majetek povinného správci konkurzní podstaty výtěžek zpeněžení věcí ve vlastnictví povinného (úpadce), totiž výsledek sporu v souzené věci – a tudíž ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu - ve skutečnosti nezávisí. Podstatné (rozhodné pro posouzení vzniku žalobou uplatněného nároku) přeci je, že povinnost, kterou dovolatel splnil zaplacením částky 3.244.490 Kč s příslušenstvím správci konkurzní podstaty, nebyla povinností k náhradě škody.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 10.620 Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. července 2014, neboť úkon byl učiněn 20. srpna 2014 (srov. čl. II vyhlášky č. 120/2014 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu ve výši 10.920 Kč je dovolatel povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. října 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu