ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1568.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1568/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně C. F. s. r. o., proti žalované T. K., v. o. s., zast. advokátem, o zaplacení 502.737,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 202/1997, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2007, č. j. 2 Cmo 401/2006-307, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2007, č. j. 2 Cmo 401/2006-307, se ve výroku II. v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná byla uznána povinnou k zaplacení částky 366.456,- Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 21.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 20. 2. 1997 do zaplacení a ve výroku II. ohledně částky 43.445,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 7. 1. 1997 do zaplacení a ohledně 3% úroku z prodlení z částky 80.424,- Kč od 7. 1. 1997 do zaplacení, a dále proti výroku II. v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně 18 % úroku z prodlení za dobu od 7. 1. 1997 do 19. 2. 1997 zamítl, a v části, v níž rozhodl o nákladech řízení, odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. března 2006, č.j. 21 Cm 202/97-249 uznal žalovanou povinou k zaplacení 80.424,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) Ve výroku II. soud prvního stupně žalobu zamítl co do částky 409.901,- Kč s příslušenstvím a co do části příslušenství částky 80.424,- Kč. Ve výroku III. rozhodl soud o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že mezi společností A., s. r. o. jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem byla řádně uzavřena a realizována smlouva o dílo ze dne 3. 1. 1993 (dále jen „Smlouva“) podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „ObchZ“), ve které došlo mezi účastníky k dohodě o smluvní pokutě ve výši 0,5 % smluvní ceny za každý den překročení termínu splatnosti záloh a faktur. Podle zjištění soudu žalovaná jako objednatel díla nesplnila svou povinnost řádně a včas zaplatit zhotoviteli, když se dostala do prodlení se splacením několika faktur (faktury č. 119/92, č. 7/93, č. 24/93, č. 39/93, č. 51/93 a č. 65/93), vzniklo tedy právo zhotovitele na smluvní pokutu podle ust. §544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 1995 postoupila společnost A., s. r. o. shora uvedené pohledávky na žalobkyni. Soud prvního stupně posoudil ujednání o smluvní pokutě jako neurčité a nejasné a za použití výkladových pravidel dle ustanovení §266 ObchZ a svědeckých výpovědí osob, které Smlouvu uzavírali, dospěl k závěru, že výpočet smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně měl být proveden z každé fakturované částky. Proto vyhověl žalobě pouze co do částky 80.424,- Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl ve výroku I. tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně částky 21.000,- s 15% úrokem z prodlení od 20. 2. 1997 do zaplacení a ve výroku II. ohledně částky 43.445,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 7. 1. 1997 do zaplacení a ohledně 3% úroku z prodlení z částky 80.424,- Kč od 7. 1. 1997 do zaplacení potvrzuje“. Ve výroku II. odvolací soud ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 366.456,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 20. 2. 1997 do zaplacení a ohledně 18 % úroku z prodlení za dobu od 7. 1. 1997 do 19. 2. 1997 žalobu zamítl. Ve výroku II. odvolací soud dále změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze závěru, že žalovaná včas a řádně neuhradila faktury č. 119/92, č. 7/93, č. 24/93, č. 39/93, č. 51/93 a č. 65/93, ač dílo od zhotovitele řádně převzala. Smlouvou o postoupení pohledávek postoupila společnost A., s. r. o. pohledávky plynoucí z těchto faktur na žalobkyni, která vyúčtovala žalované smluvní pokutu ve výši 0,5 % smluvní ceny za každý den prodlení s úhradou předmětných faktur. Odvolací soud ohledně ustanovení čl. VI. Smlouvy uzavřel, že se jedná o zcela srozumitelný a určitý právní úkon, jehož obsah je zcela zřejmý již z textu listiny, tedy že základem pro výpočet smluvní pokuty je „smluvní cena“, která byla ve Smlouvě stanovena částkou 1.241.334,- Kč. Odvolací soud proto uzavřel, že v případě faktury č. 119/92 na částku 100.000,- Kč byla žalovaná v prodlení 12 dní, smluvní pokuta za tuto dobu je 74.480,- Kč; v případě faktury č. 7/93 na částku 200.000,- Kč byla žalovaná v prodlení 20 dní, smluvní pokuta za tuto dobu je 124.133,4 Kč; v případě faktury č. 24/93 na částku 275.964,- Kč byla žalovaná v prodlení 3 dny, smluvní pokuta za tuto dobu je 18.620,- Kč; v případě faktury č. 39/93 na částku 384.254,- Kč byla žalovaná v prodlení 3 dny, smluvní pokuta za tuto dobu je 18.620,- Kč; v případě faktury č. 51/93 na částku 176.997,- Kč byla žalovaná v prodlení 16 dní, smluvní pokuta za tuto dobu je 105.513,- Kč; v případě faktury č. 65/93 na částku 95.041,- Kč byla žalovaná v prodlení 17 dní, smluvní pokuta za tuto dobu je 105.513.,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že výše smluvní pokuty tak činí částku 446.880,- Kč a v této částce je nárok žalobce důvodný. K námitce žalované, že smluvní pokuta je příliš vysoká odvolací soud uzavřel, že není důvodná, neboť smluvní pokuta je v daném případě přiměřená k výši ceny, jejíž zaplacení bylo touto smluvní pokutou zajištěno.
Žalovaná podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dne 29. 6. 2007 včasné dovolání (směřující proti výrokům I. a II.), doplněné podáním ze dne 21. 8. 2007, na které je však s ohledem na ust. §241b odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) třeba pohlížet jako na opožděné. Přípustnost dovolání žalovaná opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zároveň v dovolání namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy že jsou dány dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že výroky I. a II. jsou nesrozumitelné a neurčité, navíc výrok I. je i vnitřně rozporný, neboť uvádí, že výrok soudu prvního stupně potvrzuje, fakticky jej však mění. Dále namítá, že u jedné z částek není ve výroku I. uvedena měna. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že přiměřenost výše smluvní pokuty není řádně a přezkoumatelně odůvodněna. K dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu se diametrálně liší od skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť osoby které za účastníky smlouvu podepisovaly, shodně vypověděly, že základem pro výpočet smluvní pokuty budou pouze fakturované částky. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že za přiměřenou smluvní pokutu považuje odvolací soud smluvní pokutu stanovenou nezávisle na výši dlužné částky, která se v případě předmětných faktur pohybuje v rozmezí od 589% do 2.383,63% p. a. Dovolatelka s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 47/2002 namítá, že smluvní pokuta musí mít ostatečnou, nikoliv však přemrštěnou výši, neboť ujednání o přemrštěné smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, popř. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dovolatelka se domnívá, že smluvní pokuta v daném případě převyšuje výši skutečně vzniklé škody, je značně nepřiměřená a pro rozpor s dobrými mravy neplatná.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Co se týká výroku I. napadeného rozhodnutí v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 21.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 20. 2. 1997 do zaplacení, došlo v této části ke štěpení nároku, a proto co do této části není dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, když předmětná částka v obchodní věci nedosahuje limitu 50.000,- Kč, a dále ve výroku II. ohledně částky 43.445,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 7. 1. 1997 do zaplacení a ohledně 3% úroku z prodlení z částky 80.424,- Kč od 7. 1. 1997 do zaplacení, a dále výroku II. v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ohledně 18 % úroku z prodlení za dobu od 7. 11997 do 19. 2. 1997 zamítl, není dovolání žalované subjektivně přípustné, neboť žalovaná, které bylo v této části výroku napadeného rozsudku plně vyhověno, není k podání dovolání proti těmto výrokům oprávněna [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, v němž Nejvyšší soud shodně jako i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.].
V části výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že uznal žalovanou povinnou k zaplacení částky 366.456,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 20. 2. 1997 do zaplacení, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je v této části též důvodné.
Odvolací soud ohledně ustanovení čl. VI. Smlouvy uzavřel, že se jedná o naprosto srozumitelný a určitý právní úkon, jehož obsah je zcela zřejmý již z textu listiny, tedy že základem pro výpočet smluvní pokuty je „smluvní cena“. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí rovněž uvedl, že převzal jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně včetně výpovědí svědků J. O. a Ing. M. H., kteří předmětnou smlouvu podepisovali. Z výpovědí těchto svědků podle obsahu spisu vyplynulo, že úmyslem stran jednajících o uzavření Smlouvy bylo v ustanovení čl. VI. Smlouvy určit smluvní pokutu pro případ nesplacení některých faktur, přičemž tato smluvní pokuta bude stanovena ve výši 0,5 % denně z fakturovaných částek. Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, jakým způsobem hodnotil tyto svědecké výpovědi s ohledem na ustanovení §266 ObchZ. K otázce výše smluvní pokuty pouze s odkazem na výpověď svědka Ing. P. uvedl, že ujednání o smluvní pokutě bylo do smlouvy začleněno proto, že objednatel díla začlenil do Smlouvy vysokou smluvní pokutu za předání díla, a že za situace, kdy ve výpovědích svědků jsou ohledně výkladu projevu vůle zásadní rozpory, nelze vzít za prokázané, že projev vůle byl jiný, než jak vyplývá přímo z jazykového vyjádření z textu listiny. Nahlíží-li odvolací soud jinak na věrohodnost svědeckých či účastnických výpovědí než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný závěr, než soud prvostupňový (ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), aniž by tyto důkazy sám zopakoval, případně řízení doplnil jinými důkazy (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, a ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, publikované pod č. 64/1966 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11, sv. 1, roč. 2001, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 79, sv. 18). Jestliže odvolací soud tímto způsobem nepostupoval a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a), §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Pokud jde o právní posouzení výše smluvní pokuty odvolací soud ohledně ní uzavřel, že smluvní pokuta je v daném případě přiměřená k výši ceny, jejíž zaplacení bylo touto smluvní pokutou zajištěno. Dále soud konstatoval, že výše smluvní pokuty je přiměřená k eventuelní náhradě škody vzniklé porušením zajišťované povinnosti, aniž by však zkoumal, jaká v daném případě s prodlením se splatností předmětných faktur eventuální škoda mohla vzniknout. V této souvislosti je třeba uvést, že smluvní pokuta musí zahrnovat všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat a musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Smluvní pokuta, jejíž výše výrazně převyšuje výši skutečně vzniklé škody, může být hodnocena jako nepřiměřená. Při posouzení přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty je třeba přihlédnout k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2002 sp. zn. 33 Odo 47/2002). Jestliže odvolací soud posoudil ustanovení čl. VI. Smlouvy jako srozumitelný a určitý právní úkon, jehož obsah je zcela zřejmý již z textu listiny, tedy že základem pro výpočet smluvní pokuty je „smluvní cena“, která byla ve Smlouvě stanovena částkou 1.241.334,- Kč, bez zřetele k výši fakturované částky, pak lze přisvědčit dovolatelce, že soud se měl zabývat komplexně otázkou přiměřenosti smluvní pokuty,a to za použití všech v úvahu připadajících kritérií ve vztahu k neplatnosti (§39 obč. zák.), resp. nevymahatelnosti (§265 obch. zák.) a také použití moderačního oprávnění podle §301 obch. zák.
Se zřetelem na shora uvedené bude v dalším řízení nezbytné za použití výkladových pravidel v ustanovení §266 ObchZ s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a výši eventuální škody způsobené prodlením žalované zkoumat, co bylo úmyslem stran, pokud jde o ustanovení čl. VI. smlouvy, o smluvní pokutě co do základu i výše smluvní pokuty, zejména tím, co strany sledovaly způsobem určení výše smluvní pokuty, případně zda není v daném případě odůvodněn postup podle §301 ObchZ. Nejvyšší soud již v rozsudku z 10.4.2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000 vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v tomto případě ujednání o smluvní pokutě) s dobrými mravy, musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, popř. byl či nebyl v dobré víře.
Dalším námitkám dovolatelky, vytýkajícím rozhodnutí odvolacího soudu nesrozumitelnost a neurčitost výroků I. a II., dovolací soud nepřisvědčil, když tuto ve formulaci a obsahu předmětných výroků neshledal.
Jelikož dovolatelka výslovně zpochybňuje i tu část výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zabýval se Nejvyšší soud přípustností dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku II., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná byla uznána povinnou k zaplacení částky 366.456,- Kč (tedy v rozsahu, v jakém bylo dovolání přípustné), a shledal dovolání důvodným; proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve zbývající části, tak jak je uvedeno ve výroku II., musel Nejvyšší soud dovolání odmítnout, neboť v této části není dovolání přípustné (§243b odst. 5, §218 písm. b) a c) o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. července 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu