ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1630.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1630/2018-344
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Architektonického studia GAMA s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Kunraticích, Vídeňská 405, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 60490772, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 6, Jugoslávských partyzánů 1599/31, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze – Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na příkopě 853/12, o zaplacení částky 789 840 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 275/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 91 Co 123/2017-289, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 91 Co 123/2017-289, v té části jeho prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2017, č. j. 27 C 275/2014-175, v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 789 840 Kč od 1. 7. 2013 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2017, č. j. 27 C 275/2014-175, v té části jeho výroku pod bodem I, jíž byl žalobkyni přisouzen úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 789 840 Kč od 1. 7. 2013 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 91 Co 123/2017-289, v té části jeho prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2017, č. j. 27 C 275/2014-175, v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 789 840 Kč, se zamítá .
III. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se ve zde souzené věci jako zhotovitel po žalovaném jako objednateli s odkazem na ustanovení §548 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), domáhala zaplacení částky 789 840 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako ceny díla po odečtení toho, co neprovedením díla v plném rozsahu ušetřila poté, co od smlouvy o dílo pro nedostatek součinnosti žalovaného odstoupila. Tvrdila, že podklady, které jí měl dle smlouvy o dílo poskytnout žalovaný, avšak ani po opakovaných výzvách tak neučinil, byla schopna si na vlastní náklady opatřit v rozsahu nezbytném pro provedení díla v rozsahu 80 %, pro úplné dokončení díla však byla součinnost žalovaného nezbytná.
Žalovaný založil svou procesní obranu na argumentu, že žalobkyně postupovala v rozporu se smlouvou o dílo a s obchodním zákoníkem, jestliže si podklady potřebné k provedení díla začala shánět sama, aniž ho vyzvala k jejich předložení, a svým postupem ho zbavila možnosti kontrolovat provádění díla. Tvrdil, že v rozhodné době neměl příslušnou dokumentaci k dispozici, tudíž ji nemohl žalobkyni předat, a kdyby ho žalobkyně k předložení dokumentace vyzvala, dozvěděla by se, že není připravena a bude předána, jakmile bude kompletní. Žalovaný má dílo za provedené v rozporu se smlouvou, neboť nebylo provedeno na základě patřičných dokladů.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 27 C 275/2014-175, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 789 840 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 789 840 Kč od 28. 6. 2013 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně od 1. 7. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I) a na náhradu nákladů řízení zaplatit státu částku 81 070 Kč (výrok pod bodem II) a žalobkyni částku 203 314 Kč (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný a žalobkyně uzavřeli dne 25. 1. 2012 smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva“), jejímž předmětem bylo vypracování dokumentace pro stavební povolení rekonstrukce kostela sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě, včetně projednání s Národním památkovým ústavem. Cena díla činila 1 316 400 Kč s DPH. Podle článku III. smlouvy měl zhotovitel zahájit plnění díla po podpisu smlouvy a předat dokončené dílo objednateli do čtyř měsíců od podpisu. V článku IV. bylo ujednáno, že objednatel předá zhotoviteli staveniště dva dny před zahájením doby plnění a „předá zhotoviteli plnou moc ke vstupu do objektu a přístup k veškeré stávající i rozpracované dokumentaci a k projednání dokumentace se všemi orgány státní správy a účastníky řízení“. Tyto povinnosti žalovaný ani přes opakované urgence žalobkyně nesplnil. Žalobkyně v souladu se smlouvou započala s plněním ihned po jejím podpisu. Kostel sv. Mikuláše je veřejně přístupný a jeho správce (Církev československá husitská) poskytoval žalobkyni potřebnou součinnost. Absence plné moci žalobkyni v provádění díla nebránila, neboť vycházela z dokumentů dostupných v archivech Národního památkového ústavu a Prahy 1, které si na své náklady obstarala, a ze svých odborných zkušeností s obdobnými typy památkových staveb. Bez součinnosti žalovaného byla schopna provést dílo v souladu se smlouvou o celkovém objemu 60% rozpracovanosti; k dokončení celého díla byla součinnost žalovaného nezbytná, neboť bylo nutné získat jako podklad jeho jednoznačné a závazné definování potřeb a požadavků. Takto rozpracované dílo žalobkyně dne 25. 4. 2012 předala žalovanému. Žalovaný jí dopisem ze dne 10. 5. 2012 informoval, že jí stavební dokumentaci vrací, a vytkl jí, že dokumentace nebyla zpracována na základě jeho podkladů a tudíž nesplňuje smlouvou stanovené požadavky. Stavební dokumentace však byla zpracována dostatečně se zřetelem k požadavkům Národního památkového ústavu a jiných zainteresovaných orgánů. Dodatkem č. 1 smlouvy ze dne 10. 9. 2012 strany změnily dobu plnění díla tak, že mělo být zhotoveno do třech měsíců ode dne, kdy žalovaný předá žalobkyni podklady. K předání příslušných podkladů však nedošlo ani po uzavření dodatku. Z komunikace mezi účastníky vyplynulo, že žalovaný neměl o plnění ze smlouvy nadále zájem. Dopisem ze dne 17. 9. 2013 žalobkyně od smlouvy s odkazem na ustanovení §345 a §346 obch. zák. odstoupila s odůvodněním, že bez součinnosti žalovaného nebylo možné dílo zcela dokončit. Předžalobní výzvou doručenou dne 2. 1. 2014 vyzvala žalovaného k zaplacení částky 1 028 115 Kč s DPH (kalkulovala přitom s 80% rozpracovaností předmětu díla) ve lhůtě do 10. 1. 2014. Dne 8. 10. 2014 byl žalovanému doručen dopis obsahující opětovnou předžalobní výzvu k úhradě částky 1 028 115 Kč a smírný návrh na úhradu částky 789 840 Kč (tj. 60 % ceny díla) ve lhůtě do 7 dnů od odeslání.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §345 a 548 odst. 2 obch. zák. a dospěl k závěru, že žaloba je po právu, neboť žalobkyně od smlouvy odstoupila platně pro prodlení žalovaného s poskytnutím součinnosti a dílo bylo provedeno v rozsahu 60%. Konstatoval, že k oznámení o odstoupení od smlouvy došlo po více než rok trvajícím dohadování mezi stranami, jakož i „nesoučinností a ignorací“ ze strany žalovaného, a dodatečná lhůta pro plnění podle §345 odst. 3 obch. zák. byla stanovena několikrát, a vyjádřil názor, že i kdyby k odstoupení došlo na základě nepodstatného porušení smlouvy, nic by to nezměnilo na aplikaci ustanovení §548 odst. 2 obch. zák., které váže právo zhotovitele na cenu díla podle smlouvy na prodlení objednatele. Žádnou překážku pro splnění povinnosti žalovaného vylučující jeho odpovědnost neshledal; zdůraznil, že za takovou překážku nelze považovat chování proti zásadě poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Odmítl námitku žalovaného, že žalobkyně jednala v rozporu se smlouvou a s §539 odst. 2 obch. zák., když si potřebné podklady začala shánět sama a žalovaného nevyzvala k jejich předložení a k předání staveniště. Argumentoval, že žalobkyně se ocitla v patové situaci; pod hrozbou sankce byla vázána termínem předání díla, tudíž bylo jejím zájmem, aby tuto povinnost splnila, a jako odborný subjekt byla oprávněna zpracovat odborné podklady architektonického a uměleckého rázu, bez čehož by nemohlo dojít k realizaci díla. Žalovaného nevyzvala k předání staveniště, protože „kostel již stál“ a bylo pouze nutné jej zaměřit, ohledat a zpracovat dokumentaci. Tvrzení žalovaného, že v rozhodné době neměl příslušnou dokumentaci k dispozici, soud posoudil jako irelevantní s tím, že svědčí spíše o jeho nepřipravenosti a neochotě poskytnout žalobkyni smluvenou součinnost a o neodbornosti osob, které za něho připravily smlouvu o dílo. Jako účelovou posoudil též jeho argumentaci, že pokud by žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost podle §539 obch. zák. a vyzvala jej k předložení dokumentace, dozvěděla by se, že dokumentace není připravená a bude předána, jakmile bude kompletní. Za účelová označil rovněž tvrzení žalovaného, že žalobkyně porušila smluvní povinnost nechat si schválit práce, které zamýšlela provést, že žádné práce odsouhlaseny nebyly a že dílo neodpovídalo smlouvě a nesplňovalo náležitosti ustanovení §2 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I tak, že žaloba v části požadující úrok z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 789 840 Kč od 28. 6. 2013 do zaplacení se zamítá, jinak tento výrok potvrdil (první výrok). Rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil tak, že výše náhrady nákladů státu činí 45 980 Kč, jinak tento výrok potvrdil (druhý výrok), a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů částku 189 084,30 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právním posouzením. K odvolacím námitkám dodal, že ve shodě se soudem prvního stupně považuje podmínky pro zaplacení ceny díla v rozsahu provedeném žalobkyní do odstoupení od smlouvy za naplněné. Argument, že žalobkyně neměla pokračovat v provádění díla, pokud jí ze strany objednatele nebyla poskytována součinnost, odmítl s tím, že takový výklad se příčí účelu a smyslu smlouvy o dílo, kterým je právě provedení díla. Konstatoval, že podle skutkových zjištění mohlo být dílo do určité míry prováděno i bez součinnosti objednatele, a odmítl názor žalovaného, že jednání žalobkyně směřující k naplnění předmětu smlouvy bylo s touto smlouvou v rozporu, když splnění povinností ze smlouvy či naplnění jejího předmětu je základním smyslem uzavírání smluv. Zdůraznil, že v situaci, kdy si smluvní strana z jakéhokoliv důvodu nepřeje, aby smlouva byla nadále realizována, má k dispozici příslušné zákonné prostředky, a maření účelu smlouvy neplněním vlastních smluvních povinností, na něž jsou navíc navázány povinnosti druhé smluvní strany, je nepřípustné. Opodstatněnou shledal toliko odvolací námitku, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni úrok z prodlení duplicitně.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost, spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení jedné otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a několika otázek hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jako dosud neřešenou dovolatel předkládá otázku „přiznání nároku dle §548 odst. 2 obch. zák. při nesplnění povinností zhotovitele dle smlouvy o dílo a dle §539 a §550 obch. zák.“. Odvolacímu soudu přičítá názor, jehož správnost zároveň zpochybňuje, totiž že smysl a účel smlouvy o dílo, tj. provedení díla, má přednost před splněním smluvních a zákonných povinností zhotovitele. Poukazuje na ujednání v čl. II. odst. 3, čl. III. a čl. IV. odst. 2 smlouvy a zdůrazňuje, že provedené práce neodsouhlasil, k předání staveniště nedošlo a plnou moc a ostatní dokumentaci dle smlouvy žalobkyni nikdy nepředal a že žalobkyně započala s prováděním díla bez jeho součinnosti v rozporu s články III a IV. Podle jeho názoru z §539 obch. zák. vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna opatřit si věci k provedení díla sama za předpokladu, že by je nedodal v přiměřené lhůtě, a to pouze po předchozím upozornění. S odkazem na §340 odst. 2 obch. zák. argumentuje, že nebyla-li doba dodání podkladů dle článku IV odst. 2 smlouvy ujednána, měl povinnost dodat předmětnou dokumentaci bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán, a jestliže ho k tomu žalobkyně nevyzvala a bez oznámení si obstarala dokumentaci sama, jednala v rozporu se smlouvou a s §539 odst. 2 obch. zák. S poukazem na §365 obch. zák. odmítá argumentaci, že jinak by se žalobkyně dostala do prodlení. Tvrdí dále, že předmětnou dokumentaci neměl z objektivních důvodů ve svém držení a žalobkyně jej tím, že bez součinnosti s ním a bez jeho vědomí obstarala dokumentaci sama a vypracovala dokumentaci pro stavební povolení bez odsouhlasení skutečně provedených prací, zbavila možnosti kontrolovat provádění díla dle §550 obch. zák. a dle smlouvy.
Podpůrně dovolatel cituje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách) a prosazuje názor, že nesplnila-li žalobkyně své povinnosti dle článků II., III. a IV. smlouvy a dle §539 a §550 obch. zák., lze přiznání nároku při jejím odstoupení od smlouvy podle §548 odst. 2 obch. zák. shledat přinejmenším rozporným s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Je přesvědčena, že uplatnění nároku dle §548 odst. 2 obch. zák. představuje za uvedených okolností zneužití práva a má za krajně nespravedlivé, aby v případě porušení smluvních a zákonných povinností žalobkyně byl sankcionován on. Ze stejného důvodu namítá porušení právních zásad „pacta sunt servanda“, „ex iniuria ius non oritur“ (z bezpráví právo vzejít nemůže) a „nemo turpitudinem suam allegare potest“ (nikdo nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti). Cituje ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06 (uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 235/2009), v nichž Ústavní soud akcentuje autonomii vůle smluvních stran.
S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 136/2010), a již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 359/2007 dovolatel prosazuje názor, že i kdyby byl nárok ve věci samé shledán oprávněným, nemá žalobkyně za daných okolností nárok na přiznání úroků z prodlení pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.
Vedle toho dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval splatností přisouzeného nároku, v důsledku čehož se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, co se týče období, za které jsou úroky z prodlení přiznány. Argumentuje s odkazem na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 [uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 9941)], a v rozsudku ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4027/2014, že odstoupení od smlouvy dle §548 odst. 2 obch. zák. má účinky ex nunc, přičemž žalobkyně od smlouvy odstoupila dne 17. 9. 2013 a k plnění dle §548 odst. 2 obch. zák. jej vyzvala až dne 20. 12. 2013 s tím, že lhůtu stanovila do 10. 1. 2014. V prodlení tedy mohl být nejdříve od 11. 1. 2014 a odvolací soud tedy pochybil, když žalobkyni přiznal úrok z prodlení již od 1. 7. 2013.
Odvolací soud se měl odchýlit též od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázce náležitostí odůvodnění rozhodnutí soudu, neboť jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi, resp. že se nevypořádal se všemi jeho relevantními odvolacími námitkami, a jeho myšlenkový postup nebyl jednoznačně vysvětlen.
V závěru obsáhlého dovolání dovolatel vytýká odvolacímu soudu odklon od ustálené rozhodovací praxe při rozhodnutí o nákladech řízení.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Polemizuje s dovolacími námitkami, ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu a prosazuje názor, že dovolatelem citovaná judikatura je nepřiléhavá. Jednání dovolatele má za nepoctivé a neobhajitelné a veškeré jeho argumenty považuje za účelovou snahu vyhnout se svým závazkům ze smlouvy. Argumentuje mimo jiné, že ustanovení smlouvy o předání staveniště bylo v dané věci neaplikovatelné, neboť smlouva se týkala veřejně přístupného kostela. Vyjadřuje názor, že ačkoliv z nejasných důvodů neobdržela smlouvou předvídanou plnou moc, plyne její zmocnění již ze samotné smlouvy, která byla navíc zveřejněna v registru smluv, argumentace neudělením formální plné moci je tedy účelová. Odmítá, že by ze smlouvy vyplývala její povinnost nechat si dovolatelem schvalovat práce, a brojí proti tvrzení dovolatele, že jej nevyzvala k poskytnutí příslušné dokumentace. Období, za něž jí byl přiznán úrok z prodlení, považuje za správné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka „přiznání nároku dle §548 odst. 2 obch. zák. při nesplnění povinností zhotovitele dle smlouvy o dílo a dle §539 a §550 obch. zák.“ je sice formulována nepříliš srozumitelně, avšak se zřetelem na obsah související dovolací argumentace jde zjevně o to, zda má zhotovitel právo na vypořádání podle §548 odst. 2 obch. zák., jestliže v situaci, kdy mu objednatel neposkytl sjednanou součinnost, si dostupné náležitosti bez výzvy objednateli a bez předchozího upozornění opatřil sám a dílo provedl v rozsahu, v němž to bylo při absenci součinnosti objednatele možné, a jestliže dílo prováděl bez sjednaného odsouhlasení prací.
Podle §548 obch. zák. objednatel je povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla (odstavec 1). Odstoupil-li zhotovitel od smlouvy pro prodlení objednatele a nespočívá-li překážka pro splnění povinnosti objednatele v okolnostech vylučujících odpovědnost (§374), náleží zhotoviteli cena, na kterou má nárok na základě smlouvy. Od této ceny se však odečte to, co zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu (odstavec 2).
Podle §374 odst. 1 obch. zák. za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.
Podle §539 obch. zák. věci, které má objednatel podle smlouvy opatřit k provedení díla, je povinen předat zhotoviteli v době určené ve smlouvě, jinak bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. V pochybnostech se má za to, že o cenu těchto věcí se nesnižuje cena za provedení díla (odstavec 1). Neopatří-li věci objednatel včas, může mu pro to zhotovitel poskytnout přiměřenou lhůtu a po jejím marném uplynutí může sám po předchozím upozornění opatřit věci na účet objednatele. Objednatel je povinen uhradit jejich cenu a účelné náklady s tím spojené bez zbytečného odkladu poté, kdy jej o to zhotovitel požádá (odstavec 2). Věci, které jsou potřebné k provedení díla a k jejichž opatření není podle smlouvy zavázán objednatel, je povinen opatřit zhotovitel (odstavec 3).
Podle §550 obch. zák. objednatel je oprávněn kontrolovat provádění díla. Zjistí-li objednatel, že zhotovitel provádí dílo v rozporu se svými povinnostmi, je objednatel oprávněn dožadovat se toho, aby zhotovitel odstranil vady vzniklé vadným prováděním a dílo prováděl řádným způsobem. Jestliže zhotovitel díla tak neučiní ani v přiměřené lhůtě mu k tomu poskytnuté a postup zhotovitele by vedl nepochybně k podstatnému porušení smlouvy (§345 odst. 2), je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy.
Právo zhotovitele na zaplacení redukované ceny díla podle §548 odst. 2 obch. zák. je hypotézou tohoto ustanovení podmíněno kumulativním splněním dvou předpokladů, a sice a) že zhotovitel odstoupil od smlouvy pro prodlení objednatele, a b) že překážka pro splnění povinnosti objednatele nespočívala v okolnostech vylučujících odpovědnost ve smyslu §374 obch. zák.
První předpoklad v souzené věci splněn byl, neboť žalobkyně od smlouvy odstoupila pro prodlení dovolatele, odvolací soud posoudil odstoupení jako platné a tento závěr dovoláním zpochybněn není. Co se týče druhého předpokladu, podle zjištění soudu prvního stupně spočívala součinnost dovolatele, pro jejíž absenci nebylo možno dílo dokončit, v jeho jednoznačném a závazném definování potřeb a požadavků. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, jenž překážku bránící objednateli ve splnění této jeho povinnosti neshledal, a tento závěr dovoláním zpochybněn není; dovolatel ostatně takovou překážku v řízení před soudy nižších stupňů netvrdil a procesní obranu staví na jiné skutečnosti. Též druhý z předpokladů pro vznik práva upraveného v §548 odst. 2 obch. zák. je tedy naplněn.
Z hlediska samotné dikce ustanovení §548 odst. 2 obch. zák. je tedy situace jasná. Základem dovolatelovy argumentace je však názor, že opatří-li si zhotovitel věci, které měl podle smlouvy opatřit objednatel, a učiní tak, aniž objednateli pro jejich opatření poskytl přiměřenou lhůtu a aniž jej předem upozornil, jedná v rozporu s ustanovením §539 odst. 2 věty druhé obch. zák., a rovněž v rozporu se smlouvou o dílo, v níž byla součinnost objednatele ujednána. Z toho pak dovolatel zřejmě dovozuje, že jestli zhotovitel za takovýchto okolností dílo zčásti provedl, pak postupoval protiprávně, k částečnému provedení díla tedy došlo nelegálně a nelze k němu proto přihlížet a právo upravené v §548 odst. 2 obch. zák. tudíž zhotoviteli nevzniklo.
Dovolatel tak podle obsahu své argumentace zřejmě prosazuje, aby bylo ve vztahu k ustanovení §548 odst. 2 obch. zák. užito metody teleologické redukce. Teleologická redukce je nástroj soudcovského dotváření práva, jenž slouží k uzavření tzv. zakryté teleologické mezery v právu cestou odepření aplikace právního předpisu na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel, tj. jde o omezení věcného rozsahu právní normy jejím účelem. Tohoto postupu se užívá tehdy, ukáže-li se být dikce právní úpravy svým věcným záběrem širší, než vyžadují principy, hodnoty a účely, z nichž právní úprava vychází (srov. k tomu blíže např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011, ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5685/2015, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, a tam citované dílo Melzer, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 252-253).
Užití této metody ve vztahu k §548 odst. 2 obch. zák. by vedlo k tomu, že za určitých okolností by zhotoviteli právo na plnění podle tohoto ustanovení nevzniklo, i když by byly oba předpoklady stanovené v jeho hypotéze naplněny. Tyto okolnosti spatřuje dovolatel v situaci, v níž si zhotovitel podmínky pro částečné provedení díla zjedná protiprávně, a tudíž protiprávně dílo částečně provede. Požadovaná teleologická redukce je tedy podmíněna tím, že zhotovitel si opatřil věci potřebné pro částečné provedení díla jednáním, které nebylo po právu.
Otázku, zda z ustanovení §539 odst. 2 věty druhé obch. zák. vyplývá pro zhotovitele zákaz opatřit si věci potřebné pro provedení díla, které měl podle smlouvy opatřit objednatel, aniž by objednateli pro jejich opatření poskytl přiměřenou lhůtu a aniž by jej po marném uplynutí této lhůty na záměr opatřit si tyto věci sám upozornil, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil; výkladem ustanovení §539 odst. 2 věty druhé obch. zák. se zabýval toliko v usnesení ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4689/2007, v němž se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že pokud objednatel neopatřil včas podklady, jak bylo podle smlouvy o dílo jeho povinností, a neučinil tak ani v přiměřené lhůtě, měl zhotovitel po předchozím upozornění objednatele povinnost opatřit tyto podklady na účet objednatele a prodlení objednatele tedy nebylo důvodem k tomu, že by zhotovitel nebyl povinen splnit svůj závazek ze smlouvy o dílo - předat žalobkyni projektovou dokumentaci v souladu se smlouvou řádně a včas. Je zřejmé, že zde se Nejvyšší soud citovaným ustanovením zabýval ze zcela jiného pohledu a jeho závěry pro řešení shora uvedené otázky využitelné nejsou.
Pro řešení shora formulované otázky tedy Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným. Důvodné však dovolání není; v názoru, který dovolatel prosazuje, se zásadně mýlí a odvolací soud řešil tuto otázku hmotného práva správně.
Účelem ustanovení §539 odst. 2 věty první obch. zák. je, jak zdůraznil již odvolací soud, zajistit podmínky pro to, aby smlouva byla řádně a včas splněna, tj. jde-li o smlouvu o dílo, aby zhotovitel mohl dílo provést, tedy řádně ukončit a předat (srov. §554 odst. 1 větu první obch. zák.). Takový výklad ustanovení §539 odst. 2 věty druhé obch. zák., podle něhož by zhotovitel nebyl oprávněn opatřit si potřebné věci sám, aniž by byly splněny předpoklady tam stanovené (tj. aniž by objednateli poskytl dodatečnou lhůtu a po jejím marném uplynutí jej na svůj záměr upozornil), je ve zjevném rozporu s účelem právní úpravy; z pohledu účelu ustanovení §539 odst. 2 věty první obch. zák. je přeci lhostejné, která ze smluvních stran, popř. dokonce zda třetí osoba, obstará podmínky pro to, aby smlouva mohla být zhotovitelem splněna. Účelem samotného ustanovení §539 odst. 2 věty druhé obch. zák. je stanovit předpoklady, za jejichž splnění může zhotovitel opatřit věci na účet objednatele; jediným důsledkem absence marné výzvy a následného upozornění tak je, že zhotoviteli nevznikne právo na úhradu ceny takto opatřených věcí a vynaložených nákladů. Ujednání ve smlouvě o dílo, jímž se objednatel zavazuje poskytnout zhotoviteli součinnost, tedy zakládá zhotoviteli právo na její poskytnutí, nikoliv zároveň povinnost zdržet se jednání, jímž by si potřebné náležitosti opatřil na vlastní náklad sám (ledaže by bylo v konkrétním případě ujednáno jinak). Jestliže si tedy takové věci opatří, neporušil svou povinnost, nýbrž konal nad rámec svých povinností. Práva objednatele tím obecně dotčena nejsou; jde na jeho straně o nevyžádaný bonus.
Obdobně je tomu s významem případného porušení povinnosti zhotovitele vyplývající z ustanovení §550 obch. zák. Porušení této povinnosti by bylo při aplikaci §548 odst. 2 obch. zák. relevantní jen tehdy, jestliže by jeho důsledkem bylo vadné (smlouvě neodpovídající) provedení díla. Ustanovení §548 odst. 2 obch. zák. zakládá zhotoviteli právo na zaplacení ceny jen za tu část sjednaného díla, kterou provedl řádně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3397/2007), vadnost díla v tom rozsahu, v němž bylo žalobkyní provedeno, však soudy nižších stupňů zjištěna nebyla.
Jinak by tomu ovšem bylo v případě, že by popsané jednání zhotovitele mělo zneužívající charakter. Pak by bylo na místě, jak se toho dovolatel podpůrně dovolává, odepřít výkonu práva vyplývajícího z ustanovení §548 odst. 2 obch. zák. právní (soudní) ochranu cestou aplikace §265 obch. zák. Dovolací soud však ve zde souzené věci dovodil, že zneužívající povahu mělo naopak jednání dovolatele, který neposkytnutím sjednané součinnosti sledoval záměr zabránit zhotoviteli v provádění díla a tím zmařit realizaci smlouvy, tak aby se vyhnul plnění svých smluvních závazků. Protože zjištěný skutkový stav věci skýtá pro takové posouzení dostatečně spolehlivý podklad, nelze přitakat dovolateli, že odvolací soud se při řešení otázky souladu jednání žalobkyně s dobrými mravy a pravidly poctivého obchodního styku odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Byl to totiž právě dovolatel, kdo nectil zásadu „pacta sunt servanda“ a při posouzení jehož jednání se uplatní zásada „nemo turpitudinem suam allegare potest“. Zbývá dodat, že povinnost objednatele odpovídající právu zhotovitele zakotvenému v §548 odst. 2 obch. zák. nemá oproti mínění dovolatele sankční povahu; jde přeci o peněžní ekvivalent skutečně provedené části díla.
Pro řešení otázky vymezené v dovolání jako v pořadí druhé tedy Nejvyšší soud dovolání přípustné neshledal.
Přípustné je však dovolání též proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části přisuzující žalobkyni úrok z prodlení; dovolatel odvolacímu soudu po právu vytýká, že se při řešení otázky, kdy nastalo jeho prodlení a odkdy tedy žalobkyni přísluší úrok z prodlení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatel přiléhavě odkazuje na závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 a sp. zn. 29 Cdo 4027/2014, podle nichž v oblasti obchodních závazkových vztahů odstoupením smlouva zaniká ex nunc, ke dni účinnosti odstoupení, nikoliv tedy od počátku (srov. k tomu též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7502). Odvolací soud se sice, stejně jako soud prvního stupně, otázkou počátku prodlení výslovně nezabýval, na jeho názor lze nicméně usuzovat z toho, že žalobkyni přiznal úrok z prodlení již od 1. 7. 2013, a ten v konfrontaci s citovanými judikatorními závěry neobstojí.
Protože Nejvyšší soud nehodlá stran této otázky hmotného práva svou dosavadní rozhodovací praxi měnit (posoudit tuto otázku jinak), pojí se s takto dovozeným závěrem o přípustnosti dovolání též jeho posouzení jako v této části důvodného; napadené rozhodnutí v tomto rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod upravený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl v tomto ohledu uplatněn opodstatněně.
Podle §340 odst. 2 obch. zák. není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán.
Podle §349 odst. 1, části věty před středníkem, obch. zák. odstoupením od smlouvy smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem projev vůle oprávněné strany odstoupit od smlouvy je doručen druhé straně.
Ustanovení §351 obch. zák. stanoví, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy (odstavec 1věta první). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 (odstavec 2 věta první).
Podle §369 odst. 1 věty první obch. zák. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.
Ustanovení §548 obch. zák. již bylo citováno shora.
Předmětem řízení ve zde souzené věci je právo zhotovitele na zaplacení redukované ceny díla dle §548 odst. 2 obch. zák. Toto ustanovení obsahuje zvláštní úpravu způsobu vypořádání závazkového vztahu ze smlouvy o dílo zaniklé odstoupením, odchylnou od obecné úpravy zakotvené v §351 odst. 2 obch. zák. (a též od zvláštní úpravy týkající se smlouvy o dílo obsažené v §543 a násl. obch. zák.) a vztahující se speciálně k situaci, v níž zhotovitel odstoupil od smlouvy pro prodlení objednatele a překážka pro splnění povinnosti objednatele nespočívá v okolnostech vylučujících odpovědnost. Výše vypořádacího nároku zhotovitele se tu odvíjí od ceny díla, a to – oproti obecné úpravě vypořádání – nikoliv od ceny obvyklé, nýbrž právě od ceny, jež byla sjednána v zaniklé smlouvě o dílo.
Je-li právo zhotovitele zakotvené v §548 odst. 2 obch. zák. svou podstatou právem na vypořádání závazkového vztahu zaniklého odstoupením od smlouvy, jehož účinky nastávají ex nunc, pak toto právo nemohlo vzniknout dříve, než smlouva odstoupením zanikla, a tím spíše se nemohlo stát dříve splatným.
Zjištěný skutkový stav věci neobsahuje poznatek, kdy bylo odstoupení ode smlouvy dovolateli doručeno a kdy tedy smlouva zanikla a žalobkyni vznikl vypořádací nárok (§349 odst. 1 obch. zák.), nicméně, nedošlo-li k pozměnění příslušné listiny, což dovolatel nenamítl, nemohlo k tomu dojít dříve než dne 17. 9. 2013, jak je datována. Protože splatnost takového nároku ve smlouvě sjednána nebyla a ustanovení §548 obch. zák. (ani jiné) ji nestanoví, uplatní se §340 odst. 2 obch. zák., podle něhož je dlužník povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Není na dovolacím soudu, jenž je soudem výlučně přezkumným, aby se jako první soud v tomto řízení zabýval otázkou, zda je pro splatnost nároku rozhodné doručení první či druhé předžalobní výzvy. Jisté však je, že dovolatel nemohl být v prodlení již ke dni 1. 7. 2013, od kdy byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení, jestliže v té době právo (příslušná jistina) ještě ani neexistovalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu v té části výroku pod bodem I, jímž byl přisuzující rozsudek soudu prvního stupně stran úroku z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 789 840 Kč od 28. 6. 2013 do zaplacení změněn tak, že žaloba se v této části zamítá, a odvolání žalovaného bylo tudíž vyhověno, je dovolání subjektivně nepřípustné (srov. k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, a judikaturu v něm citovanou).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení je ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání výslovně vyloučena.
Námitka, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, je námitkou vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem. Takové námitky nejsou vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem, tím spíše pak nemohou založit přípustnost dovolání (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014). Je-li však dovolání přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlíží ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takové vady řízení se ve zde souzené věci z obsahu spisu nepodávají. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí dovolatel odvolacímu soudu vytýká nedůvodně. Odvolací soud se sice stručně, leč dostatečně jasně vyjádřil ke všem relevantním otázkám, včetně těch, které byly otevřeny odvoláním. Nejvyšší soud ostatně zdůraznil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V daném případě – vzhledem k rozsahu a obsahu dovolací argumentace – zjevně nebyly.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné v té části jeho prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni úrok z prodlení, a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v této části, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil v dotčené části též toto rozhodnutí (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 789 840 Kč, je rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud dovolání v příslušném rozsahu podle §243d odst. 1 písm. d) o. s. ř. zamítl.
Ve zbývající části pak Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu