ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.165.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 165/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Soare sekt a.s. , se sídlem v Zaječí, U vily 480, PSČ 691 05, identifikační číslo osoby 63144964, zastoupené JUDr. Vojtěchem Krupkou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Horní náměstí 2253/3, proti žalované VINOHRAD CZ s.r.o. , se sídlem v Horních Věstonicích 142, PSČ 691 81, identifikační číslo osoby 25501241, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 121/8, o zaplacení 2 241 406 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 9/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2013, č. j. 4 Cmo 38/2013-252, ve znění usnesení ze dne 4. listopadu 2013, č. j. 4 Cmo 38/2013-273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku ve výrocích I. a III., v nichž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2012, č. j. 17 Cm 9/2011-172, ve znění usnesení ze dne 3. dubna 2013, č. j. 17 Cm 9/2011-242, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 258 273 Kč s příslušenstvím, a změnil ho v části zamítavého výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 655 017 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předestřela-li dovolatelka k řešení podle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, „zda může být znaleckým posudkem zhodnocen podpis osoby, která jej uznává za vlastní“, nejde o otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť její řešení vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení §127 o. s. ř., které upravuje postup soudu pro případ, kdy jeho rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Jako důkazní prostředek slouží i znalecký posudek, přičemž obecně platí (srov. ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů budou provedeny, rozhoduje soud. Dospěje-li však soud k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné, a své rozhodnutí řádně odůvodní, jde o využití jeho práva určeného ustanovením §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále jeho nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, publikovaný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pokud dovolatelka směřovala svými námitkami k tvrzenému opomenutí soudu, že nezadal zpracování znaleckého posudku k posouzení pravosti příslušného podpisu (svědka V.), nelze v tomto směru soudu vytýkat žádné pochybení, jestliže šlo o situaci, kdy se podepsaná osoba ke svému podpisu hlásí, a v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by svědčily o nepravdivosti tvrzení podepisující osoby, že jde o její podpis, a soud v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, proč v tomto případě důkaz znaleckým posudkem neprovedl.
Pokud dovolatelka podrobuje kritice závěr odvolacího soudu o nesprávnosti použití §15 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ze strany soudu prvního stupně a poukazuje na nesprávnost aplikace §16 obch. zák. ze strany odvolacího soudu, zakládá řešení této otázky na jiném skutkovém základě než ze kterého vyšel odvolací soud, tvrdí-li (odchylně od zjištění odvolacího soudu), že zboží nebylo do její provozovny předáno. Tím však ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění, takže k jejím výhradám, která nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., nemohl dovolací soud přihlédnout.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu