ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1814.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1814/2018-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. D. , zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem v Trenčíně, Potočná 650/135B, Slovenská republika, jako hostujícím evropským advokátem, jenž jako zmocněnce pro doručování ustanovil JUDr. Antonína Blažka, advokáta se sídlem v Kunovicích, V Grni 759, proti žalované PERFECT INVEST, a.s. , se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 34/28, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 27736997, zastoupené JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, o určení neexistence právního vztahu ze smlouvy o úvěru, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 28/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 28 Co 320/2016-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Stanislava Keršnera.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 6. 2016, č. j. 6 C 28/2014-169, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že mezi účastníky neexistuje právní vztah ze smlouvy o úvěru číslo 111710 ze dne 16. 6. 2010 (výrok pod bodem I.). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (výrok pod bodem II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok pod bodem III.).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení právní zájem a jeho žalobě pro nesplnění tohoto zákonného požadavku proto nelze vyhovět. Podle odvolacího soudu ze žalobcových tvrzení a jeho argumentace v řízení vyplývá, že nezpochybňuje samotné uzavření předmětné úvěrové smlouvy a ani to, že na základě této smlouvy mu žalovaná peněžní prostředky poskytla (byť žalobce zpochybňuje výši plnění žalované). Žalobce namítá neplatnost úvěrové smlouvy, pro niž, k posouzení jako otázky předběžné, navrhuje určení neexistence právního vztahu z této (podle žalobce neplatné) úvěrové smlouvy. Žalobci jde tak v zásadě o to, zda má či nemá povinnost plnit žalované z titulu platně uzavřené úvěrové smlouvy či z titulu nároků z neplatné úvěrové smlouvy, případně jen o vyřešení platnosti této smlouvy v otázce úroků a povinnosti žalobce k jejich placení či k určení jejich výše. Odvolací soud dovodil, že existence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení není dána, neboť jím podaná žaloba na určení nepůsobí preventivně a neodstraňuje definitivně spory účastníků a nestaví tak jejich právní vztahy najisto. Podle odvolacího soudu nelze v posuzovaném případě pominout ani fakt běžícího insolvenčního řízení vůči žalobci, v němž dosud nebylo o insolvenčním návrhu rozhodnuto. Přitom poukázal na účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i na právní úpravu týkající se popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem a neplatnosti právních úkonů. Odvolací soud, vycházeje i z právních závěrů Nejvyššího soudu k právní úpravě neplatnosti právních úkonů obsažené v §231 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v platném znění (dále jen „insolvenční zákon“), má v souzené věci za zjevné, že žalobce spojuje svou aktuální argumentaci ohledně naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení s probíhajícím insolvenčním řízením a s identifikací jeho závazku vůči žalované, která přistoupila do insolvenčního řízení a přihlásila svou pohledávku. Jeho žaloba na požadovaném určení tak i z tohoto důvodu nenaplňuje kritéria uvedená v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu, a nemá tak pro vztah účastníků z předmětné úvěrové smlouvy své místo.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že otázka, zda žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že mezi účastníky neexistuje právní vztah z předmětné smlouvy o úvěru, vyžaduje naléhavý právní zájem na tomto určení a jestli je tento dán, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel se rovněž domnívá, že soudy obou stupňů mu odňaly možnost jednat před soudem, jestliže se žalobou po věcné stránce nezabývaly a zamítly ji pro neshledání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Dovolatel předkládá a obhajuje názor, že v projednávané věci nemusí být splněna podmínka prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť s ohledem na petit žaloby jde o „žalobu v negatorním slova smyslu“. Míní proto, že ji soudy měly projednat bez zabývání se otázkou, zda je na požadovaném určení naléhavý právní zájem. I kdyby však neobstálo jeho tvrzení, že v projednávané věci nemusí být splněna podmínka prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, má za to, že odmítnutím věc projednat na základě podané žaloby se otevírá možnost, že v probíhajícím proti němu vedeném insolvenčním řízení neexistující pohledávky budou důvodem pro prohlášení insolvence a jsou současně způsobilé vyvolat zásadní ohrožení celé jeho majetkové podstaty. Podle dovolatele tak dochází k naplnění judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, podle nichž má žaloba na určení své místo v situaci, lze-li jejím prostřednictvím dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Poukazuje na to, že v situaci, kdy žalovaná přihlásila své pohledávky vůči němu v insolvenčním řízení, nemá kromě žaloby na určení jinou možnost, jak tomuto nároku čelit. Podle dovolatele mu tak nelze odepřít jediný procesní nástroj, kterým může předejít zásadnímu ohrožení celé své majetkové podstaty. Přitom jeho postavení je bez požadovaného určení nejisté a ohrožené i z toho důvodu, že pokud by plnil pohledávku žalované ve výši přihlášené do insolvenčního řízení, kterou však popírá, mohl by se dopustit spáchání trestného činu zvýhodnění věřitele.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozsudkem odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně zcela ztotožňuje. Dovolání označuje za nepřípustné, neboť otázka naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně vyřešena a odvolací soud postupoval s označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu v souladu, dospěl-li k závěru, že žalobce na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem a jeho žalobě tak pro nesplnění tohoto zákonného požadavku nelze vyhovět. Podle žalované nemůže obstát ani argumentace žalobce ohledně naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení, kterou žalobce spojuje s probíhajícím proti němu vedeným insolvenčním řízením; na rozdíl od žalobce se domnívá, že žaloba na určení je s ohledem na právní úpravu obsaženou v insolvenčním zákoně pro probíhající insolvenční řízení zcela bezpředmětná. Žalovaná navrhuje návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí nevyhovět a dovolání odmítnout jako nepřípustné, příp. zamítnout ho jako nedůvodné s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelem předestřená otázka, zda žaloba na určení, že právní vztah ze smlouvy o úvěru mezi účastníky neexistuje, vyžaduje naléhavý právní zájem, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Je tomu tak proto, že jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení plyne přímo ze zákona, ze zcela jasné (výkladu nevyžadující) dikce právního předpisu (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, a ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4847/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014, jež jsou – stejně jako i dále uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), konkrétně z §80 o. s. ř., podle něhož určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem, a s nímž je napadené rozhodnutí v souladu.
Zněním citovaného §80 o. s. ř. je tak zcela nepochybně stanoveno, že nezbytným předpokladem pro úspěch určovací žaloby je existence naléhavého právního zájmu na určení; jestliže žalobce, který má věcnou legitimaci v řízení o určení, neprokáže naléhavý právní zájem, nemůže být v řízení se žalobou na určení úspěšný. Podmínka existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení přitom platí jak pro kladnou (pozitivní) určovací žalobu, tak i pro zápornou (negativní) určovací žalobu. Ani z odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 144/14 (správně I. ÚS 1440/14), se nepodává, že by u negativní žaloby (nikoli negatorní, jak nepřesně uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, když negatorní, neboli zápůrčí žalobou se vlastník domáhá ochrany proti neoprávněnému zásahu spočívajícímu v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci) nemusela být naplněna podmínka naléhavého právního zájmu. Pokud tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyžadoval u podané žaloby žalobce na určení, že právní vztah ze smlouvy o úvěru mezi účastníky neexistuje, splnění podmínky existence jeho naléhavého právního zájmu na takovém určení, postupoval v souladu s dikcí zákona a dovolatelem formulovaná otázka vycházející z opačného názoru přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže otevřít.
Nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení odvolací soud zdůvodnil v souladu s odkazovanou judikaturou, a to včetně zohlednění skutečnosti probíhajícího insolvenčního řízení, kdy zcela správně reagoval i na právní úpravu neplatnosti právních úkonů uvedenou v §231 insolvenčního zákona (jakož i na právní závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2014, pod číslem 110, a v rozsudku ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se vztahují k uvedené právní normě), podle něhož insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění (odstavec 1). V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud (odstavec 2). Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce (odstavec 3). I z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že není pravda – jak tvrdí dovolatel – že otázka, zda-li má ve věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nebyla v rozhodnutích Nejvyššího soudu řešena. Dovolací soud se zabýval touto problematikou opakovaně, přičemž odvolací soud citoval právní závěry jeho některých zásadních rozhodnutí (srov. například rozsudek ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98, usnesení ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1398/2004, a usnesení ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3699/2016) a nijak se od nich, ani od další judikatury Nejvyššího soudu k této otázce (srov. například rozsudek ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, jakož i rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), včetně té, kterou argumentuje dovolatel, neodchýlil, dospěl-li k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Dovolatelem formulovaná otázka proto nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít.
Pokud dovolatel uvedl, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
K doplnění dovolání, které dovolatel učinil podáním ze dne 21. 6. 2018 a které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 26. 6. 2018, dovolací soud nepřihlížel, neboť dovolatel tak učinil až po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu