ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1826.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1826/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce J. V., zastoupenému advokátem, proti žalovaného Jedličkovu ústavu a škole pro tělesně postižené hl. m. P. , zastoupenému advokátem, o zaplacení 5 878 340 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 100/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2007, č.j. 35 Co 392/2007-480, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2007, č.j. 35 Co 392/2007-481, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2007, č.j. 35 Co 392/2007-480, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2007, č.j. 35 Co 392/2007-481, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. srpna 2006, č.j. 23 C 100/2000-442, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. listopadu 2006, č.j. 23 C 100/2000-452, kterým soud výrokem I. poté, co jeho předešlý rozsudek o zamítnutí žaloby byl odvolacím soudem zrušen se závazným právním názorem, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 5 878 340 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně o nesporném tvrzení účastníků o uzavření smlouvy o dílo dne 10. 6. 1994 mezi žalovaným, jako objednatelem, a žalobcem, jako zhotovitelem, jejímž předmětem bylo provedení rekonstrukce a dostavby objektu v P., a nesporné skutečnosti o převzetí řádně provedeného díla a vyúčtovaném doplatku ceny díla, který byl žalovaným zaplacen, avšak s časovým odstupem.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce má právo na zaplacení smluvní pokuty za nezaplacení ceny díla ve sjednané době, odvíjející se od splatnosti faktury vystavené žalobcem dne 7. 5. 1996 a doručené žalovanému téhož dne prostřednictvím Ing. V. Odvolací soud odkázal na svůj právní názor v předešlém rozhodnutí ohledně počátku běhu prodlení se zaplacením, v závislosti na skutkovém zjištění o doručení konečné faktury žalovanému. Podle závěru odvolacího soudu, jímž se při svém rozhodování správně řídil i soud prvního stupně, se žalobce mohl oprávněně domnívat, že žalovanému byla konečná faktura doručena, byť ji převzal a svým podpisem potvrdil převzetí Ing. V.k, který na stavbě vykonával technický dozor investora (žalovaného) a jehož náplní, resp. této funkce, bylo v průběhu stavby přebírání faktur od žalobce a jejich předání žalovanému k proplacení. K tomuto závěru dospěl soud i s přihlédnutím ke skutečnosti, že dne 7. 5. 1996 Ing. V. již nebyl v žádném právním vztahu k žalovanému. Vzal přitom v úvahu, že dne 13. 5. 1996 na hlavičkovém papíře žalovaného bylo s podpisem Ing. V. žalobci sděleno, že žalovaný konečnou fakturu č. 10/1996 od žalobce obdržel, ale nemůže ji prozatím uhradit pro nedostatek finančních prostředků. Odvolací soud zjištění o doručení předmětné konečné faktury žalovanému zároveň podtrhl odkazem na důkaz provedený dopisem ze dne 14. 4. 1996, odeslaný žalovaným a podepsaný jeho provozně ekonomickým náměstkem Ing. J. S., v němž žalovaný sděluje, že prostřednictvím Ing. V. obdržel konečnou fakturu a opětovně, jako již sdělil technický dozor investora Ing. V., potvrzuje, že prozatím žalovaný není schopen fakturu proplatit, ale situaci bude řešit. Z prokázaného doručení faktury pak odvolací soud dovodil správný právní závěr soudu prvního stupně o počátku běhu prodlení se zaplacením dlužné částky.
Odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně neuznal námitku žalovaného, že sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřená. Smluvní pokutu, která byla sjednána ve výši 1% denně z dlužné částky za každý den prodlení považoval za platně sjednanou, když s přihlédnutím ke všem okolnostem neshledal, že by její ujednání bylo v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Přihlédl k tomu, že žalovaný navrženou smluvní pokutu bez výhrad přijal, nebyl v pozici, kdy by byl nucen přijmout ujednání o smluvní pokutě a vzal tak na sebe dobrovolně povinnost v případě nesplnění svého závazku v dohodnuté lhůtě smluvní pokutu ve sjednané výši zaplatit. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v řešení otázky moderace smluvní pokuty podle §301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Rovněž dospěl k závěru, že výslednou částku smluvní pokuty nelze považovat s přihlédnutím ke konkrétnímu případu za nepřiměřenou, měla-li smluvní pokuta zajistit cenu díla dosahující částky několika desítek miliónů korun, proto neshledal důvod pro moderaci smluvní pokuty, přihlížeje k tomu, že žalobce požaduje pouze polovinu z celkové výše smluvní pokuty, na níž by jinak měl podle platně sjednané smlouvy nárok. Vzal i v úvahu, že žalobce zhotovil dílo bez závad a řádně ho žalovanému předal. Namítal-li žalovaný, že žalobce neurgoval úhradu doplatku ceny díla, považoval tuto námitku za irelevantní, když bylo především povinností žalovaného, aby včas uhradil své závazky, k nimž se zavázal.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených v ustanoveních §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně posoudil doručení faktury č.10/1996 žalovanému, byla-li faktura předána pouze Ing. V. Doručení uvedené faktury žalovanému podle dovolatele nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž nesprávný závěr o doručení faktury má následně dopad na nesprávnost určení splatnosti faktury a posouzení počátku prodlení s jejím zaplacením. Dovolatel nesprávné právní posouzení dále spatřuje v tom, že odvolací soud smluvní pokutu ve výši 1% denně z dlužné částky považoval za přiměřenou, jejíž výše není v rozporu s dobrými mravy a tuto podle dovolatele astronomickou smluvní pokutu soud podle §301 obch. zák. nemoderoval. Připustil, že návrh smlouvy o dílo s takto vysokou smluvní pokutou vyšel z výběrového řízení, když žalovaný návrh smlouvy žalobce považoval za nejvhodnější nabídku, přesto se však domnívá, že smluvní pokuta sjednaná v uvedené výši je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nesouhlasí s názorem, že prodlení se zaplacením dlužné částky bylo způsobilé přivodit žalobci ekonomické potíže, jak dovodil soud prvního stupně. Jestliže oba soudy nepřistoupily k moderaci smluvní pokuty, přihlížejíc k tomu, že žalobce uplatnil jen polovinu smluvní pokuty, dovolatel poukazuje na skutečnost, že žalobce v důsledku postoupení pohledávky nedisponoval celou pohledávkou z titulu smluvní pokuty, ale jen její polovinou. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal při úvahách o možné moderaci smluvní pokuty nijak v úvahu, že žalobci nevznikla nezaplacením předmětné faktury včas žádná škoda. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky oba rozsudky ve vyhovujících výrocích ve věci samé a v závislých výrocích o náhradě nákladů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti potvrzujícímu výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve věci samé vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 5 878 340 Kč, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v tomto rozsahu jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání vychází ze způsobilých dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Nelze konstatovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, jak dovolatel namítá ve vztahu ke zjištění doručení konečné faktury č. 10/1996 žalovanému. Dovolatel ani neuvádí, jaké měl soud vzít v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, či nevyšly za řízení najevo, anebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Neuvádí ani žádnou výhradu v tom směru, že by v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor.
Správnost závěrů obou soudů o doručení předmětné faktury žalovanému je podložen zejména důkazem provedeným soudem prvního stupně, a to dopisem ze dne 14. 5. 1996 adresovaným žalobci zástupcem žalovaného Ing. J. S., který byl z pozice své funkce provozně ekonomického náměstka oprávněn žalovaného zastupovat, a v němž žalovaný potvrdil doručení konečné faktury žalovanému prostřednictvím Ing. V., vykonávajícího pro žalovaného technický dozor. Skutečnost o doručení faktury žalovanému vyplývá i ze svědecké výpovědi Ing. J. S. na č.l. 265 a Ing. P. V. na č.l. 251. Správně dovolatel připouští, že žádný právní předpis neupravuje doručování faktury, a že pro zjištění doby splatnosti faktury je nutné, aby se faktura dostala do dispozice povinného. Tato skutečnost byla prokázána - soudem zjištěna.
Dovolacímu soudu tedy nezbývá než konstatovat nedůvodnost uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že faktura byla žalovanému doručena, byla tím založena lhůta její splatnosti, počítala-li se lhůta splatnosti podle dohody účastníků od doručení faktury, není možno považovat za důvodnou námitku dovolatele, že nemohlo dojít k prodlení se zaplacením konečné faktury z důvodu nesplatnosti faktury způsobené jejím nedoručením. V tomto směru nebyl tedy důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, neboť odvolací soud na daný skutkový stav správně aplikoval ustanovení §536 a násl. obch. zák. o smlouvě o dílo, podle kterých je objednatel (žalovaný) povinen zaplatit zhotoviteli (žalobci) cenu díla, je-li dílo provedeno řádně, jako je to v posuzovaném případě.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele směřující k nesprávnému právnímu posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty a nesprávné úvaze soudu o použití moderačního práva podle §301 obchodního zákoníku.
Podle §301 obch. zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl.
Rozhodnutí soudu o použití moderačního práva ve smyslu §301 obch. zák., kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje dále popsané tři postupné fáze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS/C.H.BECK, seš. 32/2005, pod označením RNS C 3213/2005).
V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.
V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda-li použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Ustanovení §301 obch. zák. zakotvuje právo soudu, nikoli však jeho povinnost snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Stejně jako ve shora popsané první fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti.
Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.
V daném případě odvolací soud neuznal námitku žalovaného o nepřiměřenosti smluvní pokuty přiznané žalobci soudem prvního stupně v rozsahu jedné poloviny sjednané smluvní pokuty ve výši 1% z dlužné částky za každý den prodlení v částce 5 878 340 Kč, jestliže smluvní pokuta měla zajistit cenu díla dosahující částky několika desítek miliónů korun a požadoval-li žalobce pouze polovinu z celkové výše smluvní pokuty, na níž by jinak měl podle platně sjednané smlouvy nárok. Přihlédl i k tomu, že žalovaný navrženou smluvní pokutu bez výhrad přijal, nebyl v pozici, kdy by byl nucen přijmout ujednání o smluvní pokutě, neboť žalobce, jako zhotovitel díla, byl žalovaným vybrán ve výběrovém řízení jakožto zhotovitel s nejlepší nabídkou, tudíž žalovaný, vědom si výše smluvní pokuty, na sebe vzal dobrovolně povinnost v případě nesplnění svého závazku v dohodnuté lhůtě smluvní pokutu ve sjednané výši zaplatit. Z tohoto pohledu považoval smluvní pokutu za platně sjednanou, neshledal-li, že by její ujednání bylo v rozporu s dobrými mravy a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Nutno uzavřít, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, v souladu s dosavadní judikaturou přihlédl při posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty k okolnostem konkrétního případu, hodnotě zajišťované povinnosti a okolnostem, jež sjednání smluvní pokuty provázely.
Patřičné je rovněž konstatovat, že i když je vždy třeba výši smluvní pokuty posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednotlivého případu, judikatura se v mnoha případech přiklonila k názoru, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, v jejíž výši byla žalobci sjednaná smluvní pokuta přiznána, je přiměřená a není neplatná podle §39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007. sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006).
Neoprávněná je i námitka, že žalobce mohl uplatnit jen polovinu ze sjednaného nároku na smluvní pokutu, když s ohledem na postoupení poloviny pohledávky z titulu posuzované smluvní pokuty disponoval jen její polovinou. Ze zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud, vyplývá, že žalobce sice na základě smlouvy o postoupení pohledávky dne 10. 4. 2000 postoupil L. D. pohledávku na zaplacení smluvní pokuty v rozsahu její jedné poloviny, avšak tato pohledávka byla na základě smluvního ujednání ke dni 7. 5. 2000 vrácena zpět žalobci, tudíž v době podání žaloby dne 15. 5. 2000 žalobce disponoval pohledávkou z titulu smluvní pokuty v plném jejím rozsahu a mohl uplatnit nárok na zaplacení smluvní pokuty v plné její sjednané výši.
Námitka dovolatele, že soud nesprávně přihlédl i k tomu, že prodlení se zaplacením dlužné částky bylo způsobilé přivodit žalobci ekonomické potíže, není důvodná, neboť odvolací soud s ohledem na možný vznik ekonomických potíží žalobce, které by mu mohly vzniknout nezaplacením dlužné částky, nepřiměřenost smluvní pokuty neposuzoval, naopak považoval tuto možnost, kterou soud prvního stupně pouze připustil jako možný důsledek nezaplacení dlužné částky včas, za nepodstatnou pro posouzení věci.
Dospěl-li tedy odvolací soud stejně jako soud prvního stupně v první fázi rozhodování o použití moderační práva podle §301 obch. zák. k závěru, že smluvní pokuta v daném případě není nepřiměřeně vysoká, nenastal již důvod pro snížení smluvní pokuty. Námitka dovolatele, že existoval důvod pro moderaci smluvní pokuty není tedy oprávněná, neboť odvolací soud při přijatém závěru, že smluvní pokuta nepřiměřená není, nemohl přistoupit k druhé fázi rozhodování o použití či nepoužití moderačního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nevzal při úvahách o možné moderaci smluvní pokuty nijak v úvahu, že žalobci nevznikla nezaplacením předmětné faktury včas žádná škoda, je třeba odkázat na výše uvedené, že teprve poté, co soud dospěje k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřená a je důvod pro moderaci smluvní pokuty, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy soud posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, přičemž až v této fázi rozhodování soud bere v úvahu výši vzniklé škody. Byl-li oběma soudy učiněn závěr, že smluvní pokuta v dané věci není nepřiměřená, bylo bezpředmětné dále zjišťovat, zda žalobci nezaplacením předmětné faktury včas škoda vznikla či ne.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž bylo namítáno nesprávné právní posouzení nároku žalobce na smluvní pokutu, nebyl naplněn.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu