ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1871.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1871/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalovanému Ing. arch. J. D. B. , zastoupenému JUDr. Annou Burdovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8-Karlíně, Rohanské nábřeží 657/7, o zaplacení částky 335.827,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 277/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 35 Co 429/2010-70, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 35 Co 429/2010-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání platebního rozkazu doručeným soudu dne 29. června 2009 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 335.827,98 Kč s příslušenstvím jako dluhu z úvěru poskytnutého na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. února 2010, č. j. 25 C 277/2009-41, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 335.827,98 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 271.105,67 Kč od 1. června 2009 do zaplacení a s 5,9% úrokem z jistiny ve výši 268.349,13 Kč od 1. června 2009 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně ve věci rozhodl po jednání a dokazování.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 35 Co 429/2010-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že soudní tajemnice soudu prvního stupně vydala dne 6. srpna 2009 v souladu se svým oprávněním vyplývajícím z ustanovení §6 odst. 2 písm. e) a j) vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění účinném od 1. července 2009, platební rozkaz č. j. 25 C 277/2009-12, jímž žalobě vyhověla a současně vyzvala žalovaného k písemnému vyjádření ve věci do 30 dnů pro případ, že proti platebnímu rozkazu podá odpor, ode dne podání odporu, a řádně jej poučila o následcích nevyhovění této výzvě. Platební rozkaz spolu s výzvou k vyjádření se k žalobě podle ustanovení §114b odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 20. srpna 2009 a dne 3. září 2009 žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor. Vyjádření k žalobě odpor neobsahoval, přičemž žalovaný v něm vznesl požadavek na prodloužení stanovené lhůty o dalších 30 dnů, aniž by uvedl jakýkoliv důvod, jenž mu v dodržení původně určené lhůty brání. Takový důvod žalovaný soudu nesdělil ani do uplynutí stanovené 30 denní lhůty (tj. do 5. října 2009). Následně dne 23. října 2009 žalovaný podal na podatelně soudu prvního stupně vyjádření k žalobě.
Odvolací soud dospěl k závěru, že požádal-li žalovaný o prodloužení lhůty k podání vyjádření, aniž uvedl, jaký vážný důvod mu brání vyjádřit se v určené lhůtě, byť o nutnosti jeho specifikace byl řádně poučen, a žádná závažná překážka mu v podání informace o tomto důvodu nebránila (jak vyplývá ze záznamů o návštěvách žalovaného u soudu prvního stupně za účelem studia spisu dne 10. září a 15. září 2009), jeho žádosti o prodloužení lhůty, o níž ostatně soud prvního stupně nikdy nerozhodl, nebylo možno vyhovět. Nedoznala-li tato situace změny do 5. října 2009, kdy soudem určená 30 denní lhůta uplynula, a žalovaný se do uvedeného data k žalobě nevyjádřil, nastala v souladu s ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku a soud prvního stupně byl povinen po 5. říjnu 2009 žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., když v daném případě nejde o některou z věcí vyjmenovaných v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. a povaha věci ani nebránila uzavření smíru. Jestliže soud prvního stupně nepostupoval tímto způsobem a v řízení prováděl dokazování k posouzení důvodnosti uplatněného nároku, pochybil. Vyhověl-li následně zcela žalobě, nemělo toto procesní pochybení vliv na věcnou správnost rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítaje, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně posoudil otázku fikce uznání nároku s opožděným vyjádřením k výzvě vydané podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. soudní tajemnicí a otázku posouzení pravosti, resp. správnosti soukromé listiny, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel namítá, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. Uvádí, že při nahlédnutí do spisu dne 15. září 2009 zjistil, že dne 9. září 2009 byla do spisu vyznačena lhůta 60 dnů, z čehož usoudil, že soud jeho žádosti vyhověl, a proto podal vyjádření dne 23. října 2009. Podotýká, že při nahlédnutí do spisu hovořil se soudkyní JUDr. R., která pro něj vyhotovovala kopii přílohové obálky, a ta mu sdělila, že jeho žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření vyhoví.
S odkazem na judikaturu dovolacího soudu uvádí, že podle těchto rozhodnutí usnesení obsahující výzvu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. může vydat pouze předseda senátu (samosoudce). Tato právní úprava byla účinná do 30. června 2009, od 1. července 2009 se stala účinnou úprava nová, na základě které již byli soudní tajemníci oprávněni k vydání rozhodnutí podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že řízení ve věci bylo zahájeno dnem 29. června 2009, tedy za platnosti starší úpravy, a vyhláška č. 168/2009 Sb., kterou byla novelizována vyhláška č. 37/1992 Sb., s účinností od 1. července 2009, neobsahovala přechodná ustanovení o zpětné účinnosti tohoto předpisu, je nutno v dané věci postupovat podle právní úpravy platné ke dni zahájení řízení. Při vydání výzvy podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. tak byl soud nesprávně obsazen. Dovolatel namítá, že platební rozkaz nebyl ani vlastnoručně podepsán soudní tajemnicí, jak ukládá ustanovení §158 odst. 1 o. s. ř., ale byl opatřen razítkem jejího podpisu. Z těchto důvodů fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nenastala a nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Dovolatel dále obsáhle a podrobně polemizuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Oproti očekávání dovolatele je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že v projednávané věci byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, když žalovaný se na výzvu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. v soudem určené 30 denní lhůtě přes řádné poučení o následcích nesplnění této výzvy, k žalobě nevyjádřil. Odvolací soud tak rozdílně posoudil práva a povinnosti účastníků řízení, neboť odlišně od soudu prvního stupně posoudil právo vyplývající žalobci z ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., aby soud při splnění předpokladů uvedených v ustanoveních §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. rozhodl ve věci samé v jeho prospěch rozsudkem pro uznání (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008 a rozsudek téhož soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. 26 Cdo 2077/2011, in www.nsoud.cz). Dovolání je rovněž důvodné.
Ze zjištění odvolacího soudu, jakož i z obsahu spisu vyplývá, že dne 6. srpna 2009 vydala soudní tajemnice Obvodního soudu pro Prahu 4 platební rozkaz
č. j. 25 C 277/2009-12, jímž v bodě I. uložila žalovanému, aby zaplatil žalobkyni žalovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě počítané ode dne doručení platebního rozkazu podal proti němu u tohoto soudu odpor. V bodě II. rozhodnutí byla obsažena řádná výzva k vyjádření se k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. s poučením o následcích nesplnění výzvy podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. Platební rozkaz spolu se žalobou byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 20. srpna 2009. Dne 3. září 2009 byl podán na poště a dne 4. září 2009 doručen soudu prvního stupně odpor proti platebnímu rozkazu, v němž žalovaný rovněž uvedl, že požaduje prodloužení lhůty k vyjádření se k žalobě o 30 dní, tj. na 60 dnů ode dne podání odporu. Na č. l. 20 spisu je referát soudkyně kanceláři „lhůta 60 dnů, předlož“ opatřený datem 9. září 2009 a parafou soudkyně JUDr. R. Na č. l. 21 spisu je záznam o nahlížení do spisu žalovaným dne 10. září 2009 a na č. l. 23 záznam o nahlížení do spisu dne 15. září 2009, vždy opatřený podpisem vedoucí soudní kanceláře. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 23. října 2009 (srov. č. l. 25-27 spisu) se žalovaný podrobně vyjádřil k žalobě.
Podle ustanovení §114b o. s. ř. (ve znění účinném ke dni 6. srpna 2009) vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v §120 odst. 2 (odstavec 1). K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (odstavec 2). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby (odstavec 5).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připustil možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, kdy účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, in www.nsoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, v jehož rámci jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (článek 1 odst. 1 Ústavy) je tak princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11, nález ze dne 9. října 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, nález ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09 a nález ze dne 1. března 2010, sp. zn. IV. ÚS 298/09, in www.usoud.cz).
Jak bylo již shora uvedeno, z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný ve včas podaném odporu proti platebnímu rozkazu požádal o prodloužení soudem určené 30 denní lhůty k vyjádření se k žalobě o dalších 30 dnů, tedy na 60 dnů ode dne podání odporu a soudem prvního stupně byla tato žádost akceptována, jak o tom svědčí referát soudkyně na č. l. 20 spisu, byť nebylo vydáno rozhodnutí, jímž by byla lhůta prodloužena a byť žalovaný důvod žádosti o prodloužení lhůty neuvedl. Lhůta určená k vyjádření se k žalobě na základě výzvy podle §114b odst. 1 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou, která může být i neformálně prodloužena. Vyjádřil-li se žalovaný k žalobě před uplynutím této prodloužené lhůty, vyhověl výzvě a důsledky předvídané ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř. nenastaly.
Námitku, že výzvu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. obsaženou v platebním rozkaze nemohla vydat soudní tajemnice, odůvodněnou názorem, že vyhláška č. 168/2009 Sb., kterou bylo novelizováno ustanovení §6 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 37/1992 Sb., tak, že soudní tajemnice vykonávají i úkony rozhodování podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nabyla účinnosti dnem 1. července 2009 a neobsahovala přechodná ustanovení o zpětné účinnosti, řízení ve věci však bylo zahájeno dnem 29. června 2009, a proto se tato nová úprava na již zahájené řízení nevztahuje, není opodstatněná. Je-li ve vyhlášce č. 168/2009 Sb., která novelizuje dosavadní vyhlášku č. 37/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pouze ustanovení o tom, kdy nabývá účinnosti, řídí se novou právní úpravou práva a povinnosti jejich adresátů ode dne účinnosti, bez ohledu na to, kdy bylo zahájeno soudní řízení. Vydala-li soudní tajemnice výzvu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. dne 6. srpna 2009, postupovala v souladu s právním předpisem.
Námitkou, že soudní tajemnice platební rozkaz nepodepsala, nýbrž že byl opatřen razítkem s jejím podpisem, se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť k tomuto tvrzení nebyly zjištěny žádné skutečnosti. I kdyby tato námitka byla důvodná, na výsledku dovolacího řízení by nemohla ničeho změnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. po fikci uznání nároku, je v rozporu s judikaturou dovolacího i ústavního soudu a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
S ohledem na tyto závěry Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (i v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu