ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.97.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 97/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce P. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. A., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 53/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2003, č.j. 30 Co 151/2003-58, ve znění usnesení ze dne 24. října 2003, č.j. 30 Co 151/2003-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 7. 2002, č.j. 12 C 53/2002-27, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 8. 2003, č.j. 12 C 53/2002-64, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 15 ve čtvrtém nadzemním podlaží domu č.p. 1272 v K., sestávající z kuchyně, tří pokojů a příslušenství (dále jen „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 5. 4. 2002, které bylo doručeno žalované do vlastních rukou dne 25. 4. 2002, vyzval žalovanou, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení sdělila, zda nárok uplatněný žalobou uznává, anebo vylíčila rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svojí obranu proti žalobě, popřípadě sdělila jaký vážný důvod jí v tom brání; zároveň ji poučil, že nevyhoví-li včas výzvě, bude mít za to, že nárok uplatněný žalobou uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání. Žalovaná v soudem stanovené lhůtě podáním došlým soudu dne 24. 5. 2002 požádala o prodloužení lhůty do 14. 6. 2002 a podáním došlým soudu dne 14. 6. 2002 opět požádala o prodloužení lhůty do 14. 7. 2002. Ani v takto prodloužené lhůtě však výzvu nerepektovala, a proto soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání, když dovodil, že podmínky pro jeho vydání stanovené v §114b odst. 5 a §153a odst. 1 o.s.ř. byly splněny.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 5. 2003, č.j. 30 Co 151/2003-58, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2003, č.j. 30 Co 151/2003-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předpoklady vydání rozsudku pro uznání byly v dané věci splněny. Dovodil, že ačkoli soud prvního stupně na opakované žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření nereagoval, lze vycházet z toho, že jim konkludentně vyhověl, žalovaná však ani v prodloužené lhůtě výzvě nevyhověla. Finanční důvody, na které se odvolávala, podle odvolacího soudu za vážné důvody ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. považovat nelze. Pokud žalovaná namítala, že vážným důvodem bylo onemocnění syna uvedené v podání ze dne 16. 7. 2002, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně k tomuto podání správně nepřihlížel, neboť tento důvod žalovaná uplatnila až po lhůtě, kterou si sama stanovila do 14. 7. 2002 a soud ji mlčky akceptoval. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalované, že v této věci nebylo možno uzavřít smír, a dovodil, že v řízení o vyklizení bytu uzavření smíru nic nebrání.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod, který nepodřadila žádnému zákonnému ustanovení a vymezila jej tak, že „řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, je stiženo vadou, jejímž následkem je nesprávné rozhodnutí ve věci“. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3 a §114b o.s.ř. a v posouzení otázky přiznání náhrady nákladů řízení proti neúspěšnému účastníku, který splňuje podmínky pro postup dle §150 o.s.ř. Namítala, že ve svých žádostech o prodloužení lhůty k vyjádření z 24. 5. 2002, 14. 6. 2002 a 15. 7. 2002 opakovaně uvedla, že nárok uplatněný žalobcem neuznává, že není schopna se pro složitost věci vyjádřit a že ze sociálních důvodů není schopna sama si zajistit kvalifikovanou právní pomoc. V poslední žádosti o prodloužení lhůty uvedla další vážný důvod, který jí bránil ve vyjádření k žalobě, a to nemoc nezletilého syna, který byl od 1. 7. 2002 hospitalizován na jednotce intenzivní péče s klíšťovou meningoencefalitidou a po propuštění z nemocnice dne 12. 7. 2002 u něj přetrvávaly zdravotní potíže, pro které vyžadoval nepřetržitou péči. Tato celodenní péče, obavy o zhoršení jeho zdravotního stavu a její psychické potíže byly dle názoru žalované vážnými důvody ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. Žalovaná má za to, že soud jí měl ustanovit zástupce dle §30 o.s.ř., a vytkla mu, že jí o možnosti ustanovení zástupce ani nepoučil. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně jejím dvěma žádostem o prodloužení lhůty konkludentně vyhověl (a další žádosti tudíž konkludentně nevyhověl). Poukazuje na to, že občanský soudní řád konkludentní formu rozhodnutí nezná, a vyjadřuje přesvědčení, že taková praxe by zavedla stav právní nejistoty. Pokud soud jejím prvým dvěma žádostem vyhověl, neměla důvod se nespoléhat na to, že vyhoví i třetí žádosti ze dne 15. 7. 2002, doručené soudu před vydáním rozsudku ve věci samé. Podle názoru dovolatelky má zásadní právní význam též posouzení postupu soudu při rozhodování o nákladech řízení, i když se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Má za to, že byla-li osvobozena od soudních poplatků a soudy obou stupňů měly poznatky o její sociální situaci, a přesto neaplikovaly ustanovení §150 o.s.ř., spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně dovolatelka uvedla, že výkonem napadeného rozsudku by se ona i její nezletilý syn ocitli v tíživé a těžko napravitelné situaci, proto navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Především nutno konstatovat, že výroky o nákladech řízení (jak sama dovolatelka připustila) nejsou rozhodnutím ve věci samé, a proto přípustnost dovolání proti nim nelze dovozovat z ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř., která se týkají výlučně rozhodnutí ve věci samé. Protože pak přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (jež má povahu usnesení, i když je obsaženo v rozsudku) nevyplývá ani z ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., nezbývá než uzavřít, že pokud dovolání směřuje proti výrokům o nákladech řízení (ať již jde o výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se nákladů řízení, anebo výrok, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení), není přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) či nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněná v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 132, a ročník 2006, pod č. 6). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Jestliže tedy dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod to, že jí nebyl ustanoven zástupce podle §30 o.s.ř. a že nebyla o možnosti požádat o jeho ustanovení ani poučena, namítá tím vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na výše uvedené závěry však nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo.
Ačkoli dovolatelka i další uplatněné námitky podřazuje pojmu vad řízení, jejichž následkem je nesprávné rozhodnutí ve věci, ve skutečnosti (posuzováno z hlediska konkrétního obsahu těchto námitek) napadá právní závěr o splnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, tedy fakticky uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Dovolatelka především zpochybňuje závěr odvolacího soudu o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání s poukazem na obsah svých podání, v nichž opakovaně uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává, sdělila též důvody, pro které se nemůže kvalifikovaně ve věci vyjádřit, a žádala o prodloužení lhůty k vyjádření.
V rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, pod č. 69, a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod poř. č. 21, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že má-li se ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Tento závěr sdílí dovolací soud i v této věci, a proto okolnost, že žalovaná výslovně neuznala nárok uplatněný žalobou, nemohla být překážkou vydání rozsudku pro uznání.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu sice vychází z názoru, že je správné, aby se soud k návrhu účastníka na prodloužení soudcovské lhůty procesně relevantním způsobem vyjádřil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1588/2003), avšak zároveň připouští, že opomněl-li soud prvního stupně návrh odvolatele na prodloužení lhůty k opravě a doplnění odvolání a je-li návrh na prodloužení lhůty dostatečně určitý, může odvolací soud zvažovat, zda mu soud prvního stupně nevyhověl alespoň fakticky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1998. sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod poř. č. 27). Rovněž v dalších rozhodnutích (např. usnesení ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2608/99, ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2423/2004, nebo ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2901/2004) Nejvyšší soud připustil možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný. Ani v tomto směru tedy nelze závěry odvolacího soud považovat za rozporné s ustálenou judikaturou.
Pokud dovolatelka namítá, že uvedený postup je v rozporu s požadavky právní jistoty a že vyhověl-li soud jejím prvým dvěma žádostem o prodloužení lhůty, neměla důvod nespoléhat na to, že vyhoví i žádosti třetí, opomíjí důležitou okolnost, že prvá žádost došla soudu ve lhůtě soudem stanovené a druhá žádost ve lhůtě, kterou si žalovaná sama stanovila a soud ji (mlčky) akceptoval, zatímco třetí žádost ze dne 15. 7. 2002 byla podána až po uplynutí lhůty, o jejíž prodloužení žalovaná žádala do 14. 7. 2002, a nemohla se tudíž důvodně spoléhat na to, že takové žádosti soud prvního stupně vyhoví.
Řešení otázky, zda důvody uplatněné v podáních žalované ze dne 25.4. 5. 2002 a 14. 6. 2002 jsou vážnými důvody bránícími žalovanému se vyjádřit ve věci ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř., postrádá příslušný judikatorní přesah (význam pro rozhodování jiných věcí stejného druhu) a je významné jen pro konkrétní projednávanou věc (srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M., Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C.H. Beck 2003, s. 1047, a obdobně např. usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, svazku 1, pod C 23, usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněné v Souboru, sv. 1, pod C 71, usnesení ze dne 31 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 513/99, uveřejněné v Souboru, sv. 2, pod C 127, usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru, sv. 3, pod C 308, a usnesení ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1928/2000, uveřejněné v Souboru, sv. 19, pod C 1357). Pro řešení této otázky tedy nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (když předpokladem vyhovění takovému návrhu je pravděpodobnost vyhovění dovolání, a tedy především jeho přípustnost) a v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu