ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.192.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 192/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Kariéra spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 184/2396, identifikační číslo osoby 62583531, zastoupené Mgr. Pavlem Batěkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, proti žalované UPC Česká republika, s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Závišova 502/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 00562262, o zaplacení částky 275.184,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 EC 256/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2013, č. j. 12 Co 162/2013-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.761,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Prostřednictvím otázek, které předkládá, však – až na jednu z nich - nevymezuje otázky hmotného nebo procesního práva, které mohly být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, nýbrž se omezuje na zpochybnění výsledků, k nimž odvolací soud dospěl při právním posouzení věci na základě skutkového stavu v ní zjištěného, zejména při výkladu a posouzení uzavřené smlouvy. Takto položené otázky kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňují.
Na tom oproti mínění dovolatelky nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně užívala v obchodním styku s různými obchodními partnery formulaci téhož znění, obsaženou v písemné cenové kalkulaci k objednávce (vyhodnocené odvolacím soudem jako písemně uzavřená část smlouvy), a že otázka výkladu této formulace je předmětem většího množství sporů, přičemž soudy nižších stupňů nedospívají k shodnému výsledku. I tak se tu totiž jedná o zjištění obsahu konkrétního právního úkonu. Výsledek procesu, jímž soud zjišťuje obsah smlouvy (odstraňuje pochybnosti o shodné vůli stran jí projevené), ostatně nezáleží jen na jazykovém vyjádření smlouvy, nýbrž též na konkrétních skutkových zjištěních stran všech okolností, z nichž lze dovozovat skutečnou vůli stran, zejména okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy, a následného jednání stran (srov. §35 odst. 2 občanského zákoníku a §266 obchodního zákoníku a z judikatury k nim např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněného v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněného pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tyto okolnosti pak mohou být v jednotlivých sporech zjištěny odlišně, a to jak z důvodů objektivních (protože tu byl jiný skutečný stav věci), tak subjektivních (zejména v důsledku rozdílné procesní aktivity účastníků). Tím spíše to pak platí v případech, kdy byla smlouva uzavřena písemně toliko zčásti, zatímco ve zbytku byla uzavřena ústně či konkludentně.
Jen pro úplnost (neboť tento důvod přípustnosti dovolání dovolatelka neuplatnila) lze dodat, že při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy (v otázce, zda v ní byla sjednána sleva z ceny s rozvazovací podmínkou či smluvní pokuta) výkladem za použití zákonem stanovených interpretačních pravidel odvolací soud postupoval v souladu s příslušnými ustálenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (srov. např. shora citovaná rozhodnutí).
Otázkou hmotného práva v intencích ustanovení §237 o. s. ř. je toliko dovolatelkou vymezená otázka, „zda je či není nutné dokončit kontraktační proces v jiné než písemné formě doručením akceptace oferentovi“. Oproti očekávání dovolatelky však dovolací soud tuto otázku již vyřešil, a to způsobem, od něhož se odvolací soud v souzené věci neodchýlil. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu totiž v rozsudku ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněném pod číslem 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 občanského zákoníku může být dohodou stran určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi).
Způsobem, jímž se vypořádal se splatností faktur, která měla podle textu tzv. cenových kalkulací vycházet ze smluvních podmínek, se odvolací soud oproti přesvědčení dovolatelky neodchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 1). Podrobně popsal úvahy, jejichž prostřednictvím dospěl k závěru o tom, že lze přesně dovodit, kdy byly faktury vystavené žalobkyní splatné, přičemž (byť to výslovně nezdůraznil) postupoval v intencích apelu Ústavního soudu zdůrazněného v již shora citovaném nálezu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, aby soudy tam, kde je takový výklad možný, daly přednost té z variant výkladu, jež nevede k závěru o neplatnosti smlouvy (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2011, sp. zn. I. ÚS 633/11, in www.nalus.cz , týkající se jednoho ze zmíněných sporů žalobkyně). Dovolatelka ostatně zakládá svou polemiku se závěry odvolacího soudu na premise, že ony „smluvní podmínky“ měly být (jejími slovy řečeno) obecnými obchodními nebo smluvními podmínkami žalobkyně. Přehlédla zřejmě, že odvolací soud k takovému závěru nedospěl a soud prvního stupně, s jehož právním posouzením se odvolací soud ztotožnil, výslovně dovodil, že oněmi smluvními podmínkami byly míněny podmínky ujednané přímo ve smlouvě, nikoliv obchodní podmínky ve smyslu ustanovení §273 odst. 1 obchodního zákoníku.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výrocích o nákladech řízení, aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V tomto rozsahu dovolání trpí vadami, jež nebyly po dobu trvání lhůty k dovolání odstraněny (§241b odst. 2 věta první o. s. ř.) a pro něž nelze v řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. dubna 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu