ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2083.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2083/2019-249
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně GRENKELEASING s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Lomnického 1705/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45807655, zastoupeného JUDr. Michalem Bendou, advokátem se sídlem v Praze, Apolinářská 445/6, proti žalované J. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Šárkou Gondekovou, advokátkou se sídlem v Jeseníku, Dukelská 1236/25, o zaplacení 360 225 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 71/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 13 Co 388/2018-230, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 13 Co 388/2018-230, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 2. 2018, č. j. 13 C 71/2014-165, ve výroku II., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky, na niž jí měl vzniknout nárok na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 11. 12. 2008 se společností Reality Recom, s. r. o. (dále jen „Reality Recom“). V průběhu řízení žalobkyně vzala žalobu co do částky 1 190 Kč zpět.
Rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 13 C 71/2014-89, Obvodní soud pro Prahu 8 řízení co do částky 1 190 Kč zastavil (výrok I.), co do částky 360 225 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a co do částky 41 351 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl zrušen rozhodčí nález rozhodce JUDr. Vladimíra Blahuta ze dne 10. 2. 2014, kterým bylo vyhověno rozhodčí žalobě žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 402 766 Kč s příslušenstvím, a co žalobkyně v souladu s §34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, navrhla pokračovat v řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 13 Co 337/2016-127, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3167/2017, zrušil rozsudky soudy obou stupňů v rozsahu jejich vyhovujícího a potvrzujícího výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal důvodnou námitku dovolatelky, že odstoupení od leasingové smlouvy zaslané na adresu dovolatelky jako jednatelky Reality Recom nelze považovat za doručené s účinky podle §349 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, č. j. 13 C 71/2014-165, Obvodní soud pro Prahu 8 zastavil řízení co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 360 225 Kč za období od 1. 4. 2009 do 28. 2. 2013 (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 360 225 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z této částky za období od 1. 3. 2013 do zaplacení a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 192 Kč (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dne 11. 12. 2008 uzavřely žalobkyně jako leasingová pronajímatelka a Reality Recom jako leasingová nájemkyně leasingovou smlouvu ve smyslu §489 a násl. obch. zák., jejímž předmětem byla výpočetní technika, a to na dobu 48 měsíců. Podle této smlouvy měla nájemkyně vždy k prvnímu dni kalendářního čtvrtletí platit žalobkyni leasingové splátky ve výši 24 015 Kč počínaje dnem 1. 4. 2009. Strany si dále dohodly, že pokud dojde k zániku předmětné smlouvy z důvodu odstoupení leasingové pronajímatelky, vzniká leasingové pronajímatelce nárok, aby jí leasingová nájemkyně uhradila částku ve výši všech leasingových splátek, které by měly být uhrazeny od okamžiku předčasného ukončení smlouvy do konce sjednané doby leasingu s tím, že tento nárok leasingové pronajímatelky je splatný k okamžiku zániku smlouvy. Pro případ prodlení leasingové nájemkyně s placením peněžitých pohledávek dle smlouvy nebo jejích částí, si strany ujednaly, že leasingová pronajímatelka je oprávněna požadovat úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Za závazky Reality Recom vzniklé z předmětné leasingové smlouvy se žalovaná zaručila ručitelským prohlášením. Dne 5. 12. 2008 došlo k převzetí předmětu leasingu, Reality Recom však nezaplatila ani jedinou leasingovou splátku. Žalobkyně od leasingové smlouvy platně neodstoupila, neboť Reality Recom nebylo odstoupení platně doručeno, a nadále tedy trval závazek Reality Recom platit čtvrtletně leasingové splátky. Dopisem ze dne 18. 2. 2013, odeslaným dne 19. 2. 2013 na adresu žalované, žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění jejího ručitelského závazku, k čemuž však nedošlo.
Podle soudů obou stupňů nebyla totožnost skutku vylíčeného v žalobě nijak „narušena“ tím, že žalobkyně na jednání před soudem prvního stupně dne 20. 2. 2018 uvedla, že pro případ posouzení odstoupení od leasingové smlouvy jako nedoručeného je důvodem žaloby neuhrazení ani jediné leasingové splátky. Žalobkyně tím toliko doplnila svá původní žalobní tvrzení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nepřisvědčil ani námitce promlčení vznesené žalovanou, neboť promlčecí lhůta ke dni 4. 3. 2013, kdy rozhodci došla rozhodčí žaloba, ani u jedné leasingové splátky neuplynula.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 1398/2006, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016, namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku změny žaloby v souvislosti s otázkou totožnosti skutku. Pokud žalobkyně na jednání před soudem prvního stupně dne 20. 2. 2018 uvedla, že důvodem, pro nějž se domáhá zaplacení žalované částky, je nezaplacení leasingových splátek nájemcem, resp. dovolatelkou jako ručitelkou, zatímco v žalobě uvedla, že důvodem jejího podání je odstoupení od leasingové smlouvy, na jehož základě měl žalobkyni ke dni zániku leasingové smlouvy vzniknout nárok na zaplacení všech leasingových splátek, nejedná se podle dovolatelky o totožný skutek, a ze strany žalobkyně došlo tudíž ke změně žaloby, nikoli k pouhému doplnění žalobních tvrzení, jak nesprávně uzavřel odvolací soud. Proto navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. zakládá otázka změny žaloby ve spojitosti s otázkou totožnosti skutku, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
V usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016, Nejvyšší soud vysvětlil, že „předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.“
V usnesení ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 1398/2006, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „nároky odvozené od smluvních ujednání sjednaných pro případ ukončení smlouvy mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků založených smlouvou pro období trvání smlouvy“, a nemá důvod se od tohoto závěru v nyní projednávané věci odchýlit. Žalobou uplatněný nárok na zaplacení „součtu nezaplacených leasingových splátek“, který měl žalobkyni vzniknout na základě jejího odstoupení od předmětné leasingové smlouvy, totiž představuje zcela jiný nárok, než nároky na zaplacení jednotlivých leasingových splátek na základě platné leasingové smlouvy. Jde o nároky s odlišným a samostatným skutkovým základem, právním důvodem a okamžikem vzniku, tudíž i rozdílným počátkem prodlení a počátkem běhu promlčecí doby, čemuž pak odpovídají rozdílná žalobní tvrzení. V žalobě (č. l. 45-47) žalobkyně tvrdila, že odstoupila od předmětné leasingové smlouvy a k okamžiku zániku smlouvy jí podle §16 všeobecných leasingových podmínek, které jsou součástí předmětné leasingové smlouvy, vznikl nárok, aby jí leasingová nájemkyně uhradila částku ve výši všech leasingových splátek, které měly být uhrazeny od okamžiku předčasného ukončení smlouvy do konce sjednané doby leasingu. Uplatnila tedy nárok sjednaný mezi stranami leasingové smlouvy pro případ ukončení smlouvy, který měl vzniknout v jediném okamžiku a jeho vznik byl podmíněn odstoupením žalobkyně od leasingové smlouvy. Při jednání před soudem prvního stupně dne 20. 2. 2018 však žalobkyně s odkazem na platnou leasingovou smlouvu tvrdila, že se domáhá zaplacení jednotlivých leasingových splátek, které nebyly řádně a včas zaplaceny. Uplatnila tedy více nároků, které nevznikaly a nedospívaly v jediném okamžiku a které byly založeny leasingovou smlouvou pro období jejího trvání.
Jestliže se tedy žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky nejprve s tvrzením, že na její zaplacení jí vznikl nárok na základě (a ke dni) odstoupení od předmětné leasingové smlouvy, avšak při jednání před soudem prvního stupně dne 20. 2. 2018 uvedla, že se domáhá zaplacení druhé až šestnácté leasingové splátky na základě platné leasingové smlouvy, pak svá žalobní tvrzení změnila, neboť „o změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Závěr, že ke změně žalobních tvrzení nedošlo, k němuž odvolací soud dospěl s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2552/2016, není správný. V citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou totožnosti skutku v situaci, kdy stěžovatelka uplatnila nárok na plnění ze smlouvy o dílo, která byla posouzena jako neplatná, a následně svá skutková tvrzení změnila tak, aby odpovídala nároku na náhradu škody. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde a závěry vyslovené v citovaném nálezu Ústavního soudu nelze na nyní projednávanou věc bez dalšího vztáhnout. Jak Ústavní soud zdůraznil (viz bod 35. citovaného nálezu), otázku totožnosti skutku je třeba vždy řešit s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a s přihlédnutím ke konkrétní právní úpravě dotvářené judikaturou – tu však odvolací soud i soud prvního stupně při svém rozhodování, jak bylo vysvětleno shora, pominuly, přestože závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 1398/2006, nejsou s citovaným nálezem Ústavního soudu v rozporu.
Nerozhodl-li za této situace soud prvního stupně o změně žaloby podle §95 o. s. ř., zatížil řízení procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou ve smyslu §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. v odvolacím řízení nelze zhojit (srov. k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5030/2017). Odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, což však neučinil.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu