ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5030.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5030/2017-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Vítem Stehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 854/14, proti žalované OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8 - Karlín, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené JUDr. Janem Kotíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o zaplacení částky 871.829.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 112/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017, č. j. 70 Co 228/2017-132, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017, č. j. 70 Co 228/2017-132, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 C 112/2016-92, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 C 112/2016-92, zastavil řízení o zaplacení 3.455.940.321 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení soud věc postoupí k dalšímu řízení Energetickému regulačnímu úřadu (bod II. výroku). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (bod IV. výroku).
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 11. 2016 domáhá zaplacení částky ve výši 871.829.200 Kč (podáním ze dne 20. 1. 2017 svoji žalobu rozšířila o další částku ve výši 2.584.111.121 Kč) s odůvodněním, že uvedená částka dle žalobkyně představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, když v období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 žalobkyně, jejímž předmětem podnikání je distribuce elektřiny, odváděla žalované (operátorovi trhu) finanční prostředky na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), a ve smyslu §28 odst. 5 zákona o POZE ve vyšší výši, než měla.
Dle soudu prvního stupně je předmětem sporu vrácení části složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, kterou žalobkyně zaplatila žalované na základě ustanovení §13 odst. 1 zákona o POZE. Podotkl, že zde nejde o vztah ze smlouvy, ale o vztah založený zákonem, a dospěl k závěru, že se jedná o případ, o kterém ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozhoduje jiný orgán, kterým je dle §17 odst. 7 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v souvztažnosti k ustanovení §52 zákona o POZE Energetický regulační úřad (dále též jen „ERÚ“). Soud prvního stupně proto řízení zastavil, když věc nespadá do pravomoci soudu.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že bod I. výroku zní, že se zastavuje řízení o zaplacení částky 871.829.200 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ten dle jeho názoru zcela správně s odkazem na §17 odst. 7 písm. d) energetického zákona a §52 zákona o POZE uzavřel, že rozhodování o vrácení poskytnutého příspěvku spadá do pravomoci ERÚ. Uvedl, že žalobkyně se domáhá vrácení části plnění, které v konkrétně vymezeném období uhradila žalované jako jednu ze složek ceny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále též „příspěvek na POZE“), která jí byla vyfakturována v souladu s rozhodnutím ERÚ. Požadavek na vrácení (části) uvedeného plnění žalobkyně odůvodňuje tím, že tato část vybírána (hrazena) být neměla, a žalobkyně proto shledává v úhradě příspěvku vznik bezdůvodného obohacení žalované. Jakkoli je samotné právní hodnocení žalobou uplatněného nároku věcí soudu a nikoli žalobkyně (účastníka), není pochyb o tom, že žalobkyně netvrdí nic jiného, než že v rozhodném období plnila svou zákonem uloženou povinnost, nikoliv ale ve správné výši. Nelze přitom dospět k jinému závěru, než že pravomoc rozhodnout v projednávané věci náleží ERÚ. Odvolací soud tak usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné s tím, že upravil znění bodu I. výroku tak, že zohlednil výši částky, která je předmětem řízení, kdy žalobkyně sice podáním ze dne 20. 1. 2017 žalobu rozšířila, nicméně o změně žaloby rozhodnuto nebylo.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jde o otázku, který orgán má pravomoc rozhodnout o nároku provozovatele distribuční soustavy vůči operátorovi trhu s elektřinou na vydání bezdůvodného obohacení založeného nesprávnou výší platby příspěvku na podporu elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů energie, druhotných energetických zdrojů a vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla – zda soud v civilním řízení, nebo ERÚ. Rozhodnutí odvolacího soudu závisí dle dovolatelky též na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky, zda je přípustné pravomoc správního orgánu vykládat extenzivním způsobem. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu o pravomoci ERÚ.
Namítá, že pravomoc správního orgánu rozhodovat spory namísto soudů je výjimkou z pravidla a je nutno ji vždy vykládat restriktivně, přičemž poukazuje na rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. Konf 26/2014. V souvislosti s otázkou pravomoci soudů rozhodovat spory o bezdůvodné obohacení poukazuje dovolatelka dále na rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. Konf 132/2005, ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. Konf 70/2011, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. Konf 22/2015, a též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005. Uvádí, že spor o vydání bezdůvodného obohacení je z povahy věci sporem náležejícím do pravomoci civilních soudů, neboť se vždy jedná o spor o plnění podle občanského zákoníku, a to nehledě na jeho skutkové okolnosti, tzn. na důvod a kontext vzniku tohoto obohacení.
Dovolatelka rovněž rozporuje způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s postupem soudu prvního stupně ohledně rozšíření žaloby, kdy tento považuje mj. za vnitřně rozporný.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je dle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, když v dovolání předestřenou právní otázku – tj. který orgán má pravomoc projednat a rozhodnout výše vymezený spor – odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle §17 odst. 7 písm. d) energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů, Energetický regulační úřad rozhoduje spory týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla, elektřiny vyrobené z druhotných energetických zdrojů nebo tepla z obnovitelných zdrojů a spory o výši náhrady při dispečerském řízení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů energie podle §26 odst. 6.
Podle §52 zákona o POZE, ve znění pozdějších předpisů, Úřad (ERÚ) rozhoduje spory týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a podpory tepla (odst. 1). Úřad (ERÚ) rozhoduje další spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, nebo povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle §51 (odst. 2).
K otázce, zda má v případě sporů o vydání bezdůvodného obohacení pravomoc rozhodnout civilní soud či ERÚ, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017. V uvedené věci se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení s tím, že na základě smlouvy o poskytování služeb přenosové soustavy uzavřené mezi žalobkyní jako držitelkou licence na výrobu elektřiny a žalovanou 1) jako provozovatelkou přenosové soustavy platila žalované 1) jako jednu ze složek regulované ceny za službu přenosu elektřiny cenu na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů i za část vyrobené elektřiny spotřebované žalobkyní v jejích areálech, tj. za tzv. „lokální spotřebu“ elektřiny. Podle žalobkyně jí nebyla žalovaná 1) oprávněna v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 příspěvek na POZE z lokální spotřeby účtovat, neboť to neumožňoval energetický zákon ani zákon o POZE. Zaplacené příspěvky na POZE měly být následně odváděny žalované 2), která je žalované 1) účtovala, byť žalovaná 2) nebyla oprávněna podle zákona o POZE či podle prováděcích právních předpisů vydaných na jeho základě takový příspěvek na POZE z lokální spotřeby žádat.
V tam projednávané věci Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem k důvodům, o které dovolatelka opírá žalobou uplatněné právo na peněžité plnění (k tvrzenému skutku), jde ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), získaného žalovanou 1) plněním z neplatného právního úkonu, popřípadě získaného plněním bez právního důvodu žalovanou 2), s níž neměla dovolatelka žádný smluvní či jiný závazkový vztah. Takto vymezený nárok lze nepochybně charakterizovat jako nárok vyplývající ze soukromoprávních vztahů, které se vyznačují rovným postavením účastníků, neboť pro vztah účastníků neplatí, že by některý z nich měl vůči jinému nadřazené postavení a byl oprávněn rozhodovat o jeho právech a povinnostech a vynucovat plnění autoritativně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005, nebo usnesení zvláštního senátu ze dne 20. 3. 2012, č. j. Konf 93/2011-9).
K rozhodování o věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů jsou povolány především soudy (srov. §7 odst. 1 o. s. ř.). Pravomoc jiného (správního) orgánu může být výjimečně založena výslovným ustanovením zákona. Ustanovení §17 odst. 7 písm. a) až e) energetického zákona i §52 odst. 1, 2 zákona o POZE svěřují ERÚ pravomoc k rozhodování některých sporů vyplývajících ze soukromoprávních vztahů. Tyto výluky z rozhodovací pravomoci obecných soudů ve prospěch správního orgánů však je třeba vykládat restriktivně, neboť odnímají soudům jejich nejvlastnější pravomoc. Existují-li pochybnosti o tom, zda takovou výjimku zvláštní zákon skutečně stanoví, musí být uplatněn výklad upřednostňující obecnou rozhodovací pravomoc soudů (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 13. 10. 2005, č. j. Konf 99/2004-5, uveřejněné pod č. 1478/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze dne 13. 4. 2010, č. j. Konf 108/2009-11, uveřejněné pod č. 2275/2011 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze dne 14. 7. 2015, č. j. Konf 26/2014-18, uveřejněné pod č. 3298/2015 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nebo ze dne 4. 12. 2017, č. j. Konf 13/2016-20).
Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4755/2017 poté dovodil, že na projednávanou věc nedopadají ustanovení §17 odst. 7 písm. a), b), c) ani e) energetického zákona, přičemž pravomoc ERÚ nevyplývá ani z §17 odst. 7 písm. d) energetického zákona či z §52 odst. 1, 2 zákona o POZE. Tato ustanovení je třeba s ohledem na výše uvedený princip posuzování výluk z rozhodovací pravomoci soudů vykládat nejen restriktivně, ale též v souvislosti s účelem, pro který byla ERÚ svěřena pravomoc rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE nebo sjednané na základě tohoto zákona, spory týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a další obdobné spory vymezené v těchto ustanoveních.
Slovní spojení „týkající se podpory výroby elektřiny“ nebo „týkající se podpory elektřiny“ použité v §17 odst. 7 písm. d) energetického zákona a v §52 odst. 1 zákona o POZE nelze vykládat extenzivně, neboť podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů se může (byť vzdáleně) týkat široká škála soukromoprávních sporů, avšak pouze v rámci některých z nich bude namístě, aby ERÚ naplňoval svou zákonem definovanou roli nezávislého regulačního orgánu v odvětví energetiky a měl tak i pravomoc k rozhodování takových sporů.
V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4755/2017 Nejvyšší soud konečně též vyložil, že „spor o bezdůvodné obohacení má jiný charakter než spor o splnění povinnosti ze smlouvy či ze zákona. V případě sporu o bezdůvodné obohacení je třeba zkoumat, zda bylo poskytnuto majetkové plnění, zda existoval odpovídající právní titul pro jeho poskytnutí, zda tím došlo na úkor oprávněné osoby k majetkovému prospěchu povinné osoby a vznikl v souladu s §451 a §489 obč. zák. závazkový vztah. Posouzení existence případné smluvní či zákonné povinnosti plnění je v takovém sporu pouze otázkou předběžnou pro posouzení důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Skutečnost, že o předběžné otázce by příslušelo rozhodovat jinému orgánu, ještě nezakládá pravomoc takového orgánu rozhodovat též o samotném předmětu sporu a nebrání pravomoci soudu, neboť ustanovení §135 o. s. ř. výslovně počítá s možností, aby si soud v řízení učinil úsudek o otázkách, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010). V poměrech projednávané věci je tedy pouze předběžnou otázkou posouzení případné existence povinnosti plnění podle zákona o POZE, resp. platnosti smluvního ujednání o povinnosti poskytnout příspěvek na POZE z lokální spotřeby, tj. otázky týkající se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, a tato skutečnost neupírá soudu pravomoc k projednání samotného předmětu sporu, kterým je tvrzený závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, jenž sám o sobě není vztahem založeným na základě zákona o POZE či týkajícím se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Navíc je zřejmé, že pokud zákonodárce zamýšlel svěřit ERÚ rozhodovací pravomoc ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení, učinil tak výslovně, a to pouze v případě sporů o povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle §51 zákona o POZE (srov. §52 odst. 2 zákona o POZE)“.
Výše uvedené závěry rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4755/2017 jsou přitom aplikovatelné i na nyní projednávanou věc, přičemž k pravomoci soudů v případech žalob na vydání bezdůvodného obohacení lze podpůrně poukázat též na závěry rozhodnutí zvláštního senátu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odkazuje i dovolatelka. Z usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. Konf 132/2005, se tak například podává, že je-li podání podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního (resp. daňového) řízení. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005, pak k projednání a rozhodnutí sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného provozovatelem veřejné telekomunikační sítě na úkor žalobce tím, že od něho přijal platby, aniž mezi nimi byla uzavřena smlouva o poskytování telekomunikačních služeb, je dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1 o. s. ř.
V nyní řešené věci soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, uvedl, že žalobkyně se domáhá vrácení plnění s tím, že odváděla vyšší částky, než měla, v čemž žalobkyně spatřuje bezdůvodné obohacení. Dodal též, že předmětem daného sporu – jak ho postavila žalobkyně – je posouzení otázky, zda (v jaké míře) žalobkyně splnila povinnost, která je stanovena v ustanovení §13 odst. 1 větě prvé zákona o POZE. Jedná se o otázku primární; bez jejího vyřešení nelze věc rozhodnout. Otázka práva na zaplacení požadované částky je otázkou sekundární. Jinými slovy, otázky (míry) splnění peněžité povinnosti, jež je uložena v ustanovení §13 odst. 1 větě prvé zákona o POZE, je otázkou předběžnou k otázce práva na požadované plnění; spor pak rozhodne ten orgán, v jehož pravomoci je posouzení základní otázky, tj. ERÚ.
Z rozhodnutí odvolacího soudu se dále podává, že žalobkyně se domáhá vrácení části plnění, které v konkrétně vymezeném období uhradila žalované jako jednu ze složek ceny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, která jí byla vyfakturována v souladu s rozhodnutím ERÚ. Požadavek na vrácení (části) uvedeného plnění žalobkyně odůvodňuje tím, že tato část vybírána (hrazena) být neměla, a žalobkyně proto shledává v úhradě příspěvku vznik bezdůvodného obohacení žalované.
Jestliže se tedy v předmětné věci žalobkyně domáhá vrácení části plnění, které uhradila žalované jako jednu ze složek ceny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, která jí byla vyfakturována v souladu s rozhodnutím ERÚ, s tím, že tato část vybírána (hrazena) být neměla, tedy že žalobkyně odváděla vyšší částky, než měla, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že předmětem sporu je tvrzený závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, jenž sám o sobě není vztahem založeným na základě zákona o POZE či týkajícím se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Posouzení existence případné smluvní či zákonné povinnosti plnění je v takovém sporu pouze otázkou předběžnou pro posouzení důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Jak vyplývá z výše uvedené judikatorní praxe Nejvyššího soudu, skutečnost, že o předběžné otázce by příslušelo rozhodovat jinému orgánu, ještě nezakládá pravomoc takového orgánu rozhodovat též o samotném předmětu sporu a nebrání pravomoci soudu.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že v dané věci je tedy dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení, a jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodování o vrácení poskytnutého příspěvku spadá do pravomoci ERÚ, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není usnesení odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud je podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, se vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil v celém rozsahu také toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem jak k předchozímu, tak především k dalšímu procesnímu postupu soudů dovolací soud upozorňuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se změny žaloby. Jak totiž Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2954/2005, o změně návrhu rozhodne soud usnesením, proti kterému není odvolání přípustné, a je tímto usnesením vázán (§95, §170 odst. 1 o. s. ř.). Dokud soud nerozhodne o uplatněné změně návrhu, nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu. V usnesení ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, pak Nejvyšší soud uvedl, že „jednal-li soud prvního stupně v řízení o změněné žalobě a meritorně o ní rozhodl, aniž se předtím vyslovil o návrhu na změnu žaloby usnesením vydaným podle §95 o. s. ř., pak je v tomto směru správný právní názor, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3517/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu