ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4410.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4410/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce města Česká Lípa , IČ: 00260428, se sídlem v České Lípě, T. G. Masaryka 1, zastoupeného Mgr. Petrem Trejbalem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Lidická 10, proti žalované VETT , a. s. , IČ: 25404717, se sídlem v Zákupech, Nádražní 287, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Smíchov, Ke Klimentce 2186/15, o zaplacení částky 70.512.023,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C 203/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. března 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, a proti usnesení téhož soudu ze dne 23. března 2010, č. j. 29 Co 144/2010-352, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 23. 3. 2010, č. j. 29 Co 144/2010-352, se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009, č. j. 13 C 203/2007-288, rozhodl, že nárok žalobce na zaplacení částky 70.512.023,68 Kč s příslušenstvím je co do základu důvodný. Žalobou uplatněné právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve výši žalované částky tím, že na základě neplatného právního úkonu – „Smlouvy o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti města Česká Lípa podle §19c zákona č. 111/1994 Sb.“ ze dne 1. 3. 2002 (dále jen smlouvy) od něho přijala finanční podporu za účelem rozvoje dopravní obslužnosti města. Uvedenému rozsudku předcházelo usnesení okresního soudu ze dne 18. 5. 2009, č. j. 13 C 203/2007-287, jímž soud připustil rozšíření žaloby na částku uvedenou v záhlaví a současně rozhodl, že námitka věcné nepříslušnosti není důvodná. Okresní soud uvedl, že jde-li o nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy, je jeho pravomoc dána i přesto, že samotný závazek ze smlouvy platně uzavřené by měl charakter veřejnoprávního vztahu a byl by přezkoumatelný správním orgánem. V odůvodnění mezitímního rozsudku pak okresní soud dovodil, že účastníci chtěli uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby dle §19a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, představující veřejnoprávní smlouvu spadající pod právní úpravu obsaženou v zákoně č. 500/2004 Sb., správním řádu, jelikož však součástí smlouvy nebyl dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty vyžadovaný §19b zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, je třeba smlouvu pro tento nedostatek zákonné náležitosti považovat za neplatnou. Plnění na základě neplatné smlouvy přitom má za následek vznik bezdůvodného obohacení, z čehož lze usoudit, že žaloba je co do základu důvodná.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci a usnesením ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, je zrušil a řízení zastavil (výrok I.), současně rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký kraj jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že se jedná o spor z veřejnoprávní smlouvy, jenž je v souladu s ustanovením §169 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, povolán rozhodovat správní orgán, nemají dle §7 odst. 1 o. s. ř. soudy pravomoc o věci rozhodovat v občanském soudním řízení. Nebyla tak splněna základní podmínka řízení, a odvolacímu soudu proto nezbylo, než mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušit, řízení zastavit a věc postoupit příslušnému orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je podle něj dána ustanovením §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Napadené rozhodnutí dovolatel považuje za zásadně právně významné, neboť v dané věci posuzovaná otázka pravomoci soudu ve sporu účastníků o vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo při plnění z neplatné smlouvy o závazku veřejné služby k zajištění ostatní dopravní obslužnosti podle §19c zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, jejíž neplatnost nastala v období před nabytím účinnosti zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen správní řád), doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Dovolatel zdůraznil, že smlouva podepsaná účastníky dne 13. 2. 2002 postrádá povinnou součást předepsanou §19b zákona č. 111/1994 Sb., a to dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na něž se závazek veřejné služby sjednává. Upozornil současně, že před účinností nového správního řádu neexistovala žádná obecná právní úprava veřejnoprávních smluv a neplatná smlouva představující vůli účastníků odkazovala na použití obchodního zákoníku, tedy předpis práva soukromého a nikoliv veřejného. Z přechodného ustanovení §182 odst. 2 správního řádu vyplývá, že jeho ustanoveními se řídí i veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti s tím, že vznik těchto smluv, jakož i nároky z nich vzešlé přede dnem nabytí účinnosti zákona se posuzují podle dosavadních právních předpisů, což by mělo být náležitě zohledněno při řešení problematiky vzniku, resp. platnosti či neplatnosti předmětné smlouvy, a následně i otázky pravomoci k projednání sporu. V daném případě pak podle tvrzení dovolatele vůbec nedošlo ke vzniku smlouvy, a spor tedy nelze řešit před správními orgány, neboť se nejedná o spor z veřejnoprávní smlouvy. Dovolatel dále poukázal na usnesení zvláštního senátu při Nejvyšším správním soudu ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. Konf 132/2005, a usnesení tohoto senátu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. Konf 18/2007, z nichž plyne, že je-li podání dle svého označení a obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší o něm rozhodovat soudu v občanském soudním řízení. Nové projednání sporu před správním orgánem by pak mohlo mít pro dovolatele nepříznivé dopady – hrozba promlčení části žalovaného práva a značné oddálení konečného řešení sporu, což s ohledem na postupný úbytek majetku žalované může vést ke ztížení vymahatelnosti žalovaného nároku. Svými dalšími námitkami dovolatel poukázal na vady napadeného rozhodnutí, jež podle něj spočívají v chybné argumentaci směřující k tomu, že žalované právo se opírá o smlouvu o závazku veřejné služby a zcela přehlížející skutečnost, že žalobní tvrzení jednoznačně vymezovala požadované právo jako nárok z bezdůvodného obohacení. Za vadu je třeba považovat i skutečnost, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl, že se žalobce k odvolání vyjádřil, ačkoliv dovolatel řádně podal vyjádření k odvolání žalované a není mu známo, z jakého důvodu k němu nebylo odvolacím soudem přihlédnuto, a proto připojil k dovolání i vyjádření k odvolání žalované, v němž polemizuje s jejím názorem, že postup žalobce je v rozporu s dobrými mravy, a dále upozorňuje na stanovisko obsažené v usnesení Ministerstva vnitra, jímž byl návrh na zahájení řízení postoupen příslušnému krajskému úřadu. Závěrem dovolatel zdůraznil pochybení odvolacího soudu, jenž zcela přehlédl, že v době uzavření předmětné smlouvy neexistovala obecná právní úprava veřejnoprávních smluv. Za těchto okolností pak otázky spojené s jejím právním režimem nelze bezvýhradně posuzovat podle ustanovení nového správního řádu, který je možné aplikovat pouze v rozsahu uvedeném v §182 odst. 2 správního řádu. Dovolatel současně připomněl i nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, z nějž není nijak zřejmé, proč soud nezohlednil výše zmiňovaná rozhodnutí zvláštního senátu. S ohledem na předestřené argumenty dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost tvrzení dovolatele a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, řízení bylo zastaveno a věc byla postoupena Krajskému úřadu v Liberci, je přípustnost dovolání v souladu s ustanovením §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dána za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě lze dovolateli přisvědčit, že k dovolacímu přezkumu předestřená otázka, zda je dána pravomoc soudů řešit v občanském soudním řízení spory týkající se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním v důsledku předpokládané existence veřejnoprávní smlouvy, nebyla Nejvyšším soudem doposud řešena a současně nelze této otázce upřít možný vliv na rozhodování soudů v obdobných sporech. Rozhodnutí odvolacího soudu na této otázce spočívající lze tudíž považovat za zásadně právně významné, a dovolání tedy za přípustné.
Dovolání je zároveň třeba pokládat za důvodně podané. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel z předpokladu, že jde o spor z veřejnoprávní smlouvy, který je v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu a současně i s rozhodovací praxí zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, při Nejvyšším správním soudu a s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu povolán rozhodovat správní orgán. Odvolací soud přitom přehlédl odlišný charakter sporů z bezdůvodného obohacení a sporů ze smluv. Zatímco u sporů ze smluv jde o náležitý výklad smluvních ujednání a vymezení práv a povinností, které ze smluv plynou pro jejich účastníky, u sporů z bezdůvodného obohacení jde pouze o zjištění, zda bylo plněno na úkor jiného bez odpovídajícího právního titulu. Ve sporech z veřejnoprávní smlouvy bude tedy zapotřebí autoritativně řešit neshody týkající se práv a povinností v oblasti veřejného práva, jež jsou těmito smlouvami upravovány (srov. §159 odst. 1 správního řádu), a je tedy zcela na místě, aby o těchto sporech rozhodovaly orgány, jimž je na daném úseku svěřena veřejná správa (srov. §169 správního řádu), a proto i aplikace relevantních zákonných ustanovení. Jde-li však o spor z bezdůvodného obohacení, je třeba zkoumat, zda bylo poskytnuto majetkové plnění, zda existoval odpovídající právní titul pro jeho poskytnutí a zda tím došlo na cizí úkor k majetkovému prospěchu z bezdůvodného obohacení povinné osoby, a vznikl tak v souladu s ustanoveními §451 a §489 obč. zák. závazkový vztah, jenž je v souladu s §2 odst. 1 obč. zák. vztahem občanskoprávním, a tedy podléhajícím pravomoci civilních soudů dle §7 o. s. ř. Ustanovení občanského zákoníku upravující vztahy z bezdůvodného obohacení přitom nijak neodlišují situace, bylo-li mezi stranami plněno na základě domnělého titulu z oblasti veřejného či soukromého práva, a není tak důvodu soudu upírat právo posouzení, zda právní titul z oblasti veřejného práva byl či nebyl dán, neboť ustanovení §135 o. s. ř. výslovně počítá s možností, aby si soud učinil úsudek o otázkách, o nichž jinak přísluší rozhodovat jinému orgánu. Jak plyne rovněž z rozhodnutí soudu Ústavního, i v případě, že pro danou otázku není dána pravomoc soudů v civilním řízení, není vyloučeno, aby se jí civilní soudy zabývaly jako otázkou předběžnou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 3116/07) v řízení, v němž je dána jejich pravomoc.
Odlišnosti sporů ze smluv platně uzavřených a sporů o vydání bezdůvodného obohacení byly přitom reflektovány i v rozhodovací praxi zvláštního senátu zřízeného při Nejvyšším správním soudu (např. usnesení ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. Konf 18/2007, nebo usnesení ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. Konf 117/2009), jenž se ve svých rozhodnutích přidržel názoru vysloveného v usnesení ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. Konf 132/2005 (publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 955/2006/I.), že „je-li podání podle svého obsahu i označení žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší o něm rozhodovat soudu v občanském soudním řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního (resp. daňového) řízení“. Rovněž Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005) již dříve vyslovil názor, že vychází-li žalovaný nárok ze skutkových tvrzení, že bylo poskytnuto plnění jinému, aniž by mezi účastníky existoval odpovídající smluvní vztah, a dovozuje-li se tak vznik závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, je dána pravomoc soudů v civilním řízení, nehledě na to, že v případě platně uzavřené smlouvy by byl povolán rozhodovat spor správní orgán. Z uvedeného je zřejmé, že vymezoval-li dovolatel již od počátku řízení svůj nárok jako povinnost žalované plynoucí ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, tedy ze vztahu občanskoprávního, nelze závěr, že není dána pravomoc soudů rozhodnout o věci v občanském soudním řízení dle §7 o. s. ř., akceptovat jako správný.
Argumentoval-li dále dovolatel tím, že s ohledem na přechodné ustanovení obsažené v §182 odst. 2 správního řádu je třeba posoudit vznik veřejnoprávních smluv, jakož i nároky z nich vzniklé, přede dnem nabytí účinnosti správního řádu podle dosavadních právních předpisů, lze podotknout, že význam tohoto ustanovení bude třeba zohlednit až při pokračování v řízení při posuzování existence řádného právního titulu pro poskytnuté plnění a Nejvyšší soud nyní nemůže předjímat rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru. Na okraj však lze uvést, že za významnou pro posouzení náležitého vzniku veřejnoprávní smlouvy lze v obecné rovině považovat nejen otázku dopadu přechodných ustanovení, ale i úvahu, zda i za účinnosti právní úpravy obsažené v novém správním řádu (výslovně vylučujícím použití ustanovení občanského zákoníku týkajících se neplatnosti smluv - srov. §170 správního řádu) nemůže být vznik veřejnoprávní smlouvy stižen takovými zásadními nedostatky, jež by měly za následek, že ke vzniku smlouvy vůbec nedojde (k této úvaze srov. např. Jemelka L., Slováček J., Veřejnoprávní smlouvy. Právní rozhledy. 2007, č. 11. s. 394), třebaže správní řád stanoví jako obecný nástroj sloužící k odklizení vadné veřejnoprávní smlouvy její zrušení správním orgánem pro rozpor s právními předpisy (srov. §165 správního řádu). Bude tedy na odvolacím soudu, aby se zaměřil jak na určení relevantní právní úpravy pro posouzení vzniku smlouvy, tak popřípadě i na charakter tvrzených nedostatků smlouvy a jejich možného dopadnu na řádný vznik smlouvy.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dle §242 o. s. ř. Nejvyšší soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V tomto ohledu je třeba usměrnit tvrzení dovolatele, jenž převážnou částí svých námitek dovozoval vady z nesprávné a neúplné právní argumentace odvolacího soudu. Jde o nedostatky, jež vyústily v nesprávné právní posouzení věci, jež bylo odvolacímu soudu vytknuto již v předchozích odstavcích, a nikoliv o nedostatky procesní, a není tedy třeba se jimi zvláště zabývat nad rámec toho, co již bylo výše řečeno. Vytýkal-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil jím podané vyjádření k odvolání žalované, je možno konstatovat, že tím odvolací soud nedostál zákonem uložené povinnosti (srov. §211, §167 odst. 2 a §157 odst. 2 o. s. ř.) uvést, jak se vyjádřil účastník řízení, v čemž by sice bylo možno spatřovat vadu řízení, lze však mít pochybnosti o tom, zda lze bez dalšího usuzovat na vadu, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vycházíme-li ze zásady, že soud zná právo (iura novit curia), tak by odvolací soud měl i v případě, že se výslovně nezabývá právní argumentací (nikoliv tedy argumentací skutkovou či skutkově právní) obsaženou ve vyjádření k odvolání, dojít k posouzení souladnému s relevantní právní úpravou a za těchto okolností by bylo možno toto opomenutí jen stěží označit za vadu řízení s potenciálním vlivem na správnost rozhodnutí ve věci. Přesvědčivé právní úvahy obsažené ve vyjádření mohou být pro soud i vhodným vodítkem s tím, že jsou-li skutečně přiléhavé a soud je ve svém rozhodnutí nijak nereflektuje, může tento postup vést – jak tomu bylo i v tomto případě, kdy části tvrzení obsažené původně ve zmíněném vyjádření dovolací soud přitakal - k nesprávnému právnímu posouzení věci. Pochybení odvolacího soudu je však i v tomto případě dáno především v rovině jeho právních úvah, neboť bez ohledu na podané vyjádření, měl při svém rozhodování zohlednit i výše uvedenou právní argumentaci. Samotné nepřihlédnutí k vyjádření k odvolání (založeném na čistě právní polemice) tedy nelze označit za vadu, jež by v souladu s ustanovením §241a odst. 2 písm. a) a §242 odst. 3 o. s. ř. měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
Již z výše uvedeného je však zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, neboť usnesení odvolacího soudu se opírá o nesprávné právní závěry, pročež Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu o zastavení řízení a postoupení věci a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V průběhu řízení se žalovaná s ohledem na jí tvrzený nedostatek pravomoci civilních soudů rovněž domáhala, aby bylo zrušeno předběžné opatření vydané soudem prvního stupně podle §102 odst. 1 o. s. ř., jímž bylo žalované zakázáno do právní moci rozhodnutí o věci samé zcizit či právně zatížit nemovitosti blíže specifikované v níže uvedeném usnesení. Tento návrh však Okresní soud v České Lípě neshledal důvodným a usnesením ze dne 1. 9. 2009, č. j. 13 C 203/2007-309, jej zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci k odvolání žalované přezkoumal toto usnesení a s ohledem na svůj právní názor (viz výše) o nedostatku pravomoci civilních soudů k projednání tohoto sporu usnesením ze dne 23. 3. 2010, č. j. 29 Co 144/2010-352, napadené rozhodnutí zrušil, řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o postoupení věci Krajskému úřadu pro Liberecký kraj (výrok II.). Toto usnesení napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž důvodnost vymezil obdobně jako u shora zmíněného (v pořadí prvého) dovolání.
Žalovaná zpochybnila přípustnost tohoto dovolání a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., shledal, že dovolání proti tomuto usnesení není přípustné. Přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání proti jeho rozhodnutí lze podat, nýbrž je vždy třeba zkoumat, zda rozhodnutí náleží mezi ta, proti nimž je v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu dovolání skutečně přípustné. Přestože tedy odvolací soud chybně poučil účastníky, že proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné dle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není tím Nejvyšší soud ve svých právních úvahách jakkoliv vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1457, svazek 21/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002).
Ač formulace výroku rozhodnutí odvolacího soudu vyznívá tak, jako by rozhodnutí o předběžném opatření bylo předmětem samostatného řízení, nelze ztrácet ze zřetele, že předběžné opatření je prozatímní úpravou právních poměrů účastníků činěnou soudem v souvislosti s předpokládaným nebo již probíhajícím soudním řízením (srov. §102 a §74 o. s. ř.), jež zaniká ex lege, nebylo-li návrhu vyhověno (srov. §102 odst. 3 a §77 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), není přitom rozhodující, zda byla žaloba odmítnuta, zamítnuta či zda bylo řízení zastaveno (srov. David L., Ištvánek F., Javůrková N., Kasíková M., Lavický P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, Praha: Wolters Kluwers, 2009, str. 341, nebo Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. §1- §200 za. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 467). Bylo-li řízení ve věci zastaveno usnesením odvolacího soudu ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co 393/2009-346, zaniklo předběžné opatření dnem právní moci tohoto usnesení. Napadené usnesení již nemohlo nijak ovlivnit právní poměry účastníků, které tedy nemohou být ovlivněny ani jeho zrušením. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod číslem 28, sešit 3, ročník 1998, jakož i v dalších svých rozhodnutích, formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Napadeným usnesením odvolacího soudu (učiněným až po té, co bylo řízení ve věci samé zastaveno) nenastala v poměrech žalobce žádná újma, a z tohoto důvodu je dovolání žalobce subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud je jako takové již z tohoto důvodu podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v naznačeném rozsahu odmítl.
Nadto je možno uvést, že rozhodnutí o předběžném opatření je rozhodnutím procesní povahy představující prozatímní úpravu řešené otázky – jde pouze o uplatnění nároku z procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002), u nějž tedy nelze zvažovat přípustnost v intencích ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. týkajícího se rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí o předběžném opatření nelze podřadit ani dalším ustanovením občanského soudního řádu upravujícím přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §238 až §239 o. s. ř.), a nebylo by tak možné i z tohoto důvodu dospět k závěru o přípustnosti dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1338/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1533/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 62/2002 civ, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1574/2006).
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Nejvyšší soud závěrem podotýká, že v průběhu dovolacího řízení bylo proti žalované zahájeno dne 13. 9. 2010 insolvenční řízení, účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení však v souladu s ustanoveními §142 a §146 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, zanikly usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci o zamítnutí insolvenčního návrhu Ing. E. H. a usnesením téhož soudu o zastavení insolvečního řízení ve vztahu k městu Česká Lípa, obě zveřejněná v insolvenčním rejstříku dne 18. 11. 2010, pročež Nejvyšší soud k zahájení tohoto řízení nepřihlížel.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu