ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2389.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2389/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyň a) A. I., b) V. I., a c) I. I. , všech zastoupených JUDr. Josefem Vejmelkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, PSČ 120 00, proti žalované MetLife pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, PSČ 117 21, identifikační číslo osoby 45794944, zastoupené JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 650/23, PSČ 110 00, o zaplacení částky 744.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 243/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. března 2012, č. j. 26 C 243/2010-215, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2013, č. j. 26 C 243/2010-314a, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 19 Co 296/2012-258, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2013, č. j. 19 Co 296/2012-311, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. března 2012, č. j. 26 C 243/2010-215, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2013, č. j. 26 C 243/2010-314a, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 19 Co 296/2012-258, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2013, č. j. 19 Co 296/2012-311, v té části výroku o věci samé v odstavci 2, jíž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. března 2012, č. j. 26 C 243/2010-215, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2013, č. j. 26 C 243/2010-314a, v části zamítavého výroku pod bodem II změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním k jejich ruce společné a nerozdílné částku 75.000,- Kč s úrokem z prodlení od 11. února 2010 do zaplacení, se zamítá .
III. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
IV. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) částku 16.155,92 Kč, žalobkyni b) částku 8.629,72 Kč a žalobkyni c) částku 8.629,72 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokáta.
Odůvodnění:
V souzené věci se na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi N. I. (dále jen „pojištěný“) a žalovanou jako pojistitelem domáhaly jednak všechny žalobkyně společně a nerozdílně zaplacení částky 300.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. února 2010 do zaplacení z titulu pojistného plnění z připojištění závažných onemocnění (dále též jen „připojištění“), jednak žalobkyně a) sama (po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 338.672,- Kč, jež jí byla zaplacena 28. června 2011) zaplacení částky 105.328,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30. srpna 2010 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 338.672,- Kč od 30. srpna 2010 do 27. června 2011, a to z titulu pojistného plnění z hlavního životního pojištění pro případ smrti (dále též jen „hlavní pojištění“).
Žalovaná založila svou procesní obranu na námitce, že pojistné plnění v souladu s ustanovením §17 zákona č. 37/2004 Sb. oprávněně krátila, a to pojistné plnění z připojištění o jednu polovinu (na 150.000,- Kč) a pojistné plnění z hlavního pojištění cca o jednu třetinu (na 338.672,- Kč), neboť pojištěný v prohlášení o svém zdravotním stavu při uzavírání pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Plnění v těchto snížených částkách pak nemohla vyplatit pro neposkytnutí součinnosti ke splnění povinnosti identifikace příjemce platby podle zákona č. 253/2008 Sb. ze strany pojištěného a po jeho smrti ze strany žalobkyň.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. března 2012, č. j. 26 C 243/2010-215, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2013, č. j. 26 C 243/2010-314a, ve výroku pod bodem I uložil žalované zaplatit žalobkyním k jejich ruce společné a nerozdílné částku 150.000,- Kč s úrokem z prodlení od 11. února 2010 do zaplacení a dále úroky z prodlení z částky 338.672,- Kč od 30. srpna 2010 do zaplacení, ve výroku pod bodem II žalobu ohledně částky 255.328,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a ve výrocích pod body III a IV rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pojištěný uzavřel se žalovanou pojistnou smlouvu s předmětem životní pojištění pro případ smrti a s připojištěním trvalých následků nemoci. Pojištěný v prohlášení o svém zdravotním stavu při sjednávání pojistné smlouvy odpověděl nepravdivě na dvě z otázek; zamlčel, že užívá pravidelně léky a že byl vyšetřován v souvislosti s nálezem na ledvině. Poté co pojištěný dne 26. října 2009 oznámil pojistnou událost - výskyt zhoubných novotvarů, mu žalovaná oznámila, že v návrhu na uzavření pojistné smlouvy neuvedl pravdivá sdělení, proto pojistné plnění krátí o polovinu. Dne 14. března 2010 pojištěný zemřel. Žalovaná vyplatila žalobkyním [ve skutečnosti pouze žalobkyni a) jako osobě obmyšlené, pozn. dovolacího soudu] částku 338.672,- Kč na hlavní pojištění a byla připravena vyplatit částku 150.000,- Kč na připojištění. Protože nebyl znám dědic, jemuž připadne pojistné plnění, odmítla do skončení dědického řízení tuto částku vyplatit.
Soud prvního stupně dovodil, že snížení pojistného plnění pro případ smrti na 76 % a pro případ trvalých následků na 50 % je zcela přiměřené okolnostem případu, kdy pojištěný neuvedl pravdivé údaje při sjednávání pojistné smlouvy a žalovaná uvedla, že by tu samou smlouvu za stejných podmínek s pojištěným neuzavřela, pokud by pravdivě odpověděl na položené otázky. Ohledně pojistného plnění z důvodu připojištění v přiznané výši 150.000,- Kč usoudil, že žalovaná byla povinna podle všeobecných pojistných podmínek plnit do 15 dnů od ukončení šetření, k němuž došlo 26. ledna 2010, tedy do 10. února 2010, a ohledně hlavního pojištění uzavřel, že žalovaná byla v prodlení od 30. srpna 2010. Neposkytnutí součinnosti ze strany pojištěného neshledal (u žalobkyň je neřešil). Vyšel z názoru, že odmítnutím součinnosti není projev nesouhlasu s navrhovanou částkou, nýbrž může jím být pouze odmítnutí již zaslaného plnění.
Městský soud v Praze k odvoláním všech účastníků (jimiž nebyla dotčena toliko část výroku ukládající žalované zaplatit částku 150.000,- Kč) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části přisuzujícího výroku po bodem I stran úroků z prodlení z částky 150.000,- Kč a ve vztahu k žalobkyni a) též stran úroků z prodlení z částky 338.672,- Kč od 30. srpna 2010 do 27. června 2011 potvrdil a ohledně zbývajících úroků z částky 338.672,- Kč jej změnil tak, že ve vztahu k žalobkyním b) a c) žalobu zamítl zcela a ve vztahu k žalobkyni a) za dobu od 28. června 2011 do zaplacení. V zamítavém výroku pod bodem II pak rozsudek soudu prvního soudu zčásti změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyním k jejich ruce společné a nerozdílné částku 75.000,- Kč s úrokem z prodlení od 11. února 2010 do zaplacení, a ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s ním též v závěru, že pojištěný v prohlášení o svém zdravotním stavu uvedl neúplné a nepravdivé údaje. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že údaje uvedené v prohlášení měly vliv na stanovení pojistného, žalovaná byla tudíž oprávněna pojistné plnění přiměřeně snížit. Konstatoval, že žalovaná nebyla schopna přesně tvrdit a prokázat, jak dospěla k výsledku, že u životního pojištění bude plnění kráceno o 23,7 %, avšak u připojištění o 50 %. Zdůraznil, že potřebné údaje nezjistil ani z předložených modelových příkladů vývoje pojištění a že žalovaná poté odkázala pouze na matematické vzorce zabudované v jejím systému na základě podmínek sjednaných se zahraničním zajistitelem. Vzhledem k tomu shledal správnými úvahy soudu prvního stupně, jež vyhodnotil jako postup podle ustanovení §136 o. s. ř. V otázce míry krácení pojistného plnění se však se soudem prvního stupně shodl pouze stran životního pojištění; krácení zhruba o ¼ shledal odpovídajícím rozsahu, v němž byly údaje při vyplnění dotazníku nepravdivé. Na základě argumentu, že žalovaná nebyla schopna dostatečně vysvětlit ani doložit, proč by plnění z připojištění mělo být v důsledku stejného pochybení pojištěného kráceno ve větším rozsahu než plnění z životního pojištění, shledal - za použití volné úvahy podle ustanovení §136 o. s. ř. s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, jak uvedl – též u tohoto pojistného plnění přiměřeným krácení o jednu čtvrtinu. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně proto změnil tak, že přiznal žalobkyním další částku 75.000,- Kč s úrokem z prodlení. Stran prodlení žalované s plněním z titulu připojištění se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a ohledně úroku z prodlení s vyplacením částky 338.672,- Kč z titulu životního pojištění zdůraznil, že pojistné plnění z hlavního pojištění náleží pouze žalobkyni a), a to toliko do 28. června 2001, kdy byla tato částka zaplacena.
V dalším odvolací soud zdůraznil skutečnost, že žalovaná pojištěnému a poté žalobkyním zaslala formulář žádosti o výplatu pojistného plnění s vyplněnými sníženými částkami, a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že projev nesouhlasu s navrhovanou částkou nemůže být považován za odmítnutí poskytnutí součinnosti k identifikaci. Důvodnou neshledal ani námitku neskončeného dědického řízení po pojištěném ve vztahu k plnění z připojištění, protože plněno mělo být do 10. února 2010, tedy ještě před smrtí pojištěného.
Poté, co rozsudek odvolacího soudu nabyl dne 14. listopadu 2012 právní moci, žalovaná MetLife pojišťovna, a. s., identifikační číslo osoby 25114344, zanikla v důsledku fúze sloučením se společností Amcico pojišťovna a. s., identifikační číslo osoby 45794944, zapsanou v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze v oddíle B, vložka 1653, na niž přešlo jmění žalované, a to ke dni 1. ledna 2013, kdy byla vymazána z obchodního rejstříku (§68 odst. 1 větu první zákona č. 513/1992 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. lednu 2014). Její právní nástupce Amcico pojišťovna a. s. zároveň změnil obchodní firmu na MetLife pojišťovna a. s.
Tato společnost pak napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a v části výroku pod bodem I týkající se úroků z prodlení též rozsudek soudu prvního stupně dovoláním, shledávajíc je přípustným „v částech výroků, které byly změněny,“ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a ve zbytku podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů dovolatelka opírá dovolání o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc nesprávné právní posouzení věci, a o ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., argumentujíc, že rozhodnutí o změně výše povinnosti zaplatit pojistné plnění vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud „nerespektoval v otázce přiměřeného snížení připojištění zákon tím, že bez podkladů v důkazech, dokonce v rozporu s provedeným listinným a svědeckým důkazem (svědek F.) upravil (zvýšil) povinnost plnit z připojištění“. Odvolací soud se podle jejího mínění dopustil „vady řízení a nesprávného hodnocení zjištěného skutkového stavu“, jestliže sice stran plnění z pojištění života akceptoval jako zásadu metodu výpočtu spočívající ve snížení pojistného plnění v procentní relaci rovnající se rozdílu výše pojistného předepsaného k výši pojistného, které by pojistitel požadoval, kdyby pojištěný zodpověděl správně a úplně na všechny jeho otázky, odmítl však vzít na zřetel, že z připojištění bylo jiné pojistné riziko s jiným vývojem než z pojištění života a že rozdílná výše procent krácení odpovídá rozdílnému pojistnému riziku ze skutečného a pojištěným uvedeného jeho zdravotního stavu pro ten který druh pojištění. Dovolatelka je přesvědčena, že způsob výpočtu řádně doložila, včetně důvodu, proč byla jednotlivá plnění snížena rozdílně.
V otázce prodlení s vyplacením pojistného plnění dovolatelka namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §7 a §15 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti (dále jen „zákon č. 253/2008 Sb.“). Prosazuje názor, že s identifikací je nedílně spojena i výše částky, pro niž se identifikace provádí, a argumentuje tím, že oprávnění soustavně opravovali na formuláři identifikace částky určené k výplatě a svévolně tak navyšovali sumu, k níž se identifikace vztahuje, v důsledku čehož poskytovali nepravdivé informace.
Ohledně prodlení s vyplacením pojistného plnění z připojištění pak dovolatelka navíc argumentuje, že ve vazbě na povinnost identifikace nemůže plnění vyplatit dříve, než bude v dědickém řízení určen dědic, neboť pouze ten může splnit povinnost identifikace. Nebylo též zřejmé, které z žalobkyň má být plnění vyplaceno, resp. v jakých podílech.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto zčásti jako nepřípustné, zčásti jako zjevně bezdůvodné. Zpochybňují přípustnost dovolání s výjimkou té části, jež směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu stran částky 75.000,- Kč s úrokem z prodlení; v tomto rozsahu pak popírají jeho důvodnost. Ztotožňují se se závěrem odvolacího soudu, že dovolatelka nebyla schopna prokázat, jak dospěla ke snížení pojistného plnění, a vyjadřují přesvědčení, že veškerou součinnost potřebnou pro vyplacení pojistného plnění podle zákona č. 253/2008 Sb. dovolatelce poskytl pojištěný již při uzavření pojistné smlouvy. Argumentují, že počátek prodlení dovolatelky nemůže záviset na jejím rozhodnutí o tom, jakou částku vyplní do formuláře žádosti, v postupu dovolatelky shledávají zneužití jejího postavení jako silnější smluvní strany a polemizují s jejím názorem v otázce plnění dědicům.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Vzhledem k tomu, že původní žalovaná ztratila způsobilost být účastníkem řízení po skončení odvolacího řízení, avšak před tím, než bylo zahájeno dovolací řízení, stal se jejím procesním nástupcem bez dalšího (aniž bylo třeba rozhodnutí soudu podle §107 odst. 1 věty třetí o. s. ř.) jeho právní nástupce (§107 odst. 2, 3 o. s. ř.), jenž podal dovolání (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (srov. závěry v předchozím odstavci) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti napadené části rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. k tomu např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, bylo třeba v prvé řadě zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. K podání dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Výrok v odstavci 1 rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž byl změněn přisuzující výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně na zamítavý [stran úroku z prodlení z částky 338.672,- Kč od 30. srpna 2010 do zaplacení ve vztahu k žalobkyním a) a b) a stran úroku z téže částky za období od 28. června 2011 do zaplacení ve vztahu k žalobkyni a)], v poměrech žalované újmu nepřivodil, naopak je pro ni příznivý, stejně jako výrok v odstavci 2 rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž se potvrzuje zamítavý výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně (ohledně částky 180.328,- Kč, jež zahrnuje pojistné plnění z hlavního pojištění ve výši 105.328,- Kč a pojistné plnění z připojištění ve výši 75.000,- Kč). V těchto částech je dovolání podáno neoprávněnou osobou a tedy subjektivně nepřípustné, Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je, Nejvyšší soud proto posuzoval, zda je přípustné též z hledisek objektivní povahy.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem k tomuto ustanovení je vyloučena přípustnost dovolání proti té části výroku napadeného rozsudku v odstavci 1, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni a) zákonné úroky z prodlení z částky 338.672,- Kč od 30. srpna 2010 do 27. června 2011, které činí 21.716,76 Kč. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je za splnění podmínky zásadního právního významu přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z pozdější doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 1197/2013).
Dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné v žádném případě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu v měnící části výroku v odstavci 2 (přisuzující žalobkyním další částku 75.000,- Kč s úrokem z prodlení) je dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu, jsa přitom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je v této části nedůvodné.
Podle ustanovení §14 odst. 1 věty první zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 37/2004 Sb.“), pojistník a pojištěný jsou povinni pravdivě a úplně odpovědět na všechny písemné dotazy pojistitele týkající se sjednávaného soukromého pojištění.
Podle ustanovení §17 odst. l zákona č. 37/2004 Sb. porušil-li při sjednávání soukromého pojištění nebo při změně pojistné smlouvy pojistník nebo pojištěný některou z povinností uvedených v tomto zákoně nebo v pojistné smlouvě a bylo-li v důsledku toho stanoveno nižší pojistné, může pojistitel pojistné plnění přiměřeně snížit, nestanoví-li tento zákon jinak.
Pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu se zákonem (ten neoznačila, leč zřejmě má jít o §17 odst. l zákona č. 37/2004 Sb.) nerespektoval skutečnost, že s připojištěním se pojí jiné pojistné riziko než z pojištění života a že rozdílnému pojistnému riziku ze skutečného a přiznaného zdravotního stavu pojištěného odpovídá rozdílná míra krácení pojistného plnění, pak ve skutečnosti – podle obsahu, srov. §41 odst. 2 o. s. ř. - neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž skutkový dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost právní posouzení odvolacího soudu totiž zpochybňuje toliko prostřednictvím kritiky správnosti skutkových závěrů, na nichž odvolací soud právní posouzení věci založil. Odvolací soud přeci nezaujal právní názor, že rozdílná míra pojistného rizika u různých druhů pojištění neopodstatňuje odlišnou míru krácení pojistného plnění; dovodil (a tu se jedná o závěr skutkový), že dovolatelka skutečnosti opodstatňující odlišnou míru krácení neprokázala, tj. že nebylo – ve vazbě na nepravdivé či neúplné odpovědi pojištěného o jeho zdravotním stavu – prokázáno rozdílné pojistné riziko spojené s předmětnými druhy pojištění.
Podstatou výhrad dovolatelky je námitka, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, tedy námitka podřaditelná dovolacímu důvodu stanovenému v §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že způsob výpočtu snížení obou pojistných plnění prokázán byl. K tomu pak uvádí tolik, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s „provedeným listinným a svědeckým důkazem“. Listinný důkaz, z něhož má způsob výpočtu vyplývat, však neoznačuje a z rozhodnutí soudů obou stupňů, ani z ostatního obsahu spisu ani nevyplývá, že by byl ke způsobu výpočtu přiměřeného snížení pojistného plnění (za užití příslušných pojistně matematických metod pro výpočet výše pojistného) proveden nějaký listinný důkaz. Má-li dovolatelka na mysli ve spise založené a odvolacím soudem zmíněné modelové příklady vývoje pojištění, pak závěru odvolacího soudu, že z těchto listin poznatky umožňující posoudit přiměřenost snížení pojistného plnění nevyplývají, nelze ničeho vytknout. Zmíněným „svědeckým důkazem“ má být výpověď svědka J. F., odborného pracovníka žalované. Odvolací soud ani v tomto ohledu nepochybil, dovodil-li, že tato svědecká výpověď neposkytuje dostatečně konkrétní údaje umožňující dovodit závěr o výši pojistného, které by žalovaná stanovila (jímž by podmiňovala uzavření pojistné smlouvy), kdyby pojištěný zodpověděl všechny položené otázky úplně a pravdivě (tj. údaje umožňující přezkoumat správnost postupu, jímž se žalovaná dobrala právě takového snížení pojistného plnění, k němuž v souzené přistoupila).
Nezbývá tedy než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části – z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, jímž je Nejvyšší soud vázán – správné. Otázkou, zda byly za popsané procesní situace předpoklady pro aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. a zda odvolací soud při aplikaci tohoto ustanovení postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, se Nejvyšší soud nezabýval (zabývat se nemohl), neboť není – vzhledem k obsahu dovolání – otevřena dovolacímu přezkumu.
Proti té části výroku napadeného rozsudku v odstavci 1, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyním k jejich ruce společné a nerozdílné zákonný úrok z prodlení z částky 150.000,- Kč od 11. února 2010 do zaplacení, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnosti dovolání zde - oproti přesvědčení žalobkyň – nebrání ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť tam, kde dovolání směřuje proti rozhodnutí přisuzujícímu úrok z prodlení „do zaplacení“ jistiny, nelze hranici vedoucí k omezení přípustnosti podle tohoto ustanovení určit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 4536/2007). Odvolací soud sice zjistil, že žalovaná po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně jistinu zaplatila, avšak skutečnost, že od zaplacení jistiny úrok z prodlení již nepřirůstá, ve výroku svého rozhodnutí nepromítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. může Nejvyšší soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
V části dovolání vztahující se k prodlení s vyplacením pojistného plnění dovolatelka právní otázku splňující kritéria stanovená v §237 odst. 3 o. s. ř. neformuluje a omezuje na zpochybnění správnosti závěrů, k nimž odvolací soud dospěl při právním posouzení individuálních (specifických) okolností konkrétního případu. Ani tomuto právnímu posouzení ostatně není co vytknout. Situaci, kdy byla mezi dovolatelkou jako povinnou osobou ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. b) bodu 8 zákona č. 253/2008 Sb. a jejími klienty (pojištěným a žalovanými) neshoda v otázce výše plnění a klienti v důsledku toho na formuláři žádosti o výplatu pojistného plnění předloženém žalovanou, jinak řádně vyplněném co do jejich identifikace, upravili údaj o výši peněžní částky, jejíž výplatu požadují, rozhodně nelze posoudit tak, že se odmítli podrobit identifikaci ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb. Takový závěr by byl v rozporu nejen s dikcí ustanovení §5 odst. 1 citovaného zákona, v němž jsou vymezeny identifikační údaje, nýbrž též s účelem tohoto zákona (jeho smyslem), jímž je zabránění zneužívání finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti a k financování terorismu a vytvoření podmínek pro odhalování takového jednání. Argumentaci dovolatelky považuje Nejvyšší soud za účelovou a z hlediska obecného principu dobrých mravů nepřijatelnou, což o to zřetelněji vyniká v poměrech závazkového vztahu, v němž vůči ní žalobkyně (a pojištěný jako jejich právní předchůdce) vystupují v postavení spotřebitelů. To platí – vzhledem ke konkrétní povaze tohoto vztahu a k zjištěným okolnostem případu - též o argumentu rizikem, že by takto upravený formulář žádosti o výplatu (sic!) mohl posloužit jako doklad o původu peněžních prostředků, které dovolatelkou vyplaceny nebyly.
Právní otázku odpovídající ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dovolatelka nevymezuje ani v té části dovolání, v níž namítá, že nemohla plnit, dokud nebude určen dědic. Ve své polemice s právním posouzením odvolacího soudu se ostatně míjí s úvahou, na níž odvolací soud založil své rozhodnutí v této otázce, totiž že se dovolatelka dostala do prodlení ještě za života pojištěného.
Nejvyšší soud proto dovolání též v této části odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §§142 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. mají žalobkyně vůči neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů, které vynaložily v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejich advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalobkyň učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013, žalobkyním tak náleží mimosmluvní odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „advokátní tarif“), neboť úkon byl učiněn 18. března 2013 (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.).
Pokud bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto dovolání žalované proti těm částem napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o společných nárocích všech žalobkyň (na zaplacení úroků z prodlení z částky 150.000,- Kč od 11. února 2010 do zaplacení a na zaplacení částky 150.000,- Kč s úrokem z prodlení za stejné období), je žalovaná povinna nahradit každé z žalobkyň mimosmluvní odměnu za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 6.832,- Kč, paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 1.497,72 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení.
Celkovou náhradu ve výši 8.629,72 Kč je dovolatelka povinna zaplatit každé z žalobkyň b) a c) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Pokud bylo rovněž odmítnuto dovolání žalované proti těm částem napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích toliko žalobkyně a) na zaplacení úroků z prodlení z částky 338.672,- Kč od 30. srpna 2010 do 27. června 2011 a na zaplacení částky 105.328,- Kč s úrokem z prodlení, náleží žalobkyni a) podle ustanovení §12 odst. 3 advokátního tarifu dále mimosmluvní odměna za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu ve výši 6.220,- Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. 1.306,20 Kč a dovolatelka je povinna zaplatit žalobkyni a) celkovou náhradu ve výši 16.155,92 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu