ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2508.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2508/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Státního fondu rozvoje bydlení , se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, identifikační číslo osoby 70856788, zastoupeného Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti žalovanému F. K. , o zaplacení částky 193 261 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 103 C 40/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2014, č. j. 23 Co 509/2013-99, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 1. 2014, č. j. 23 Co 509/2013-99, se v té části prvního výroku, kterou byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ukládající žalovanému zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částek a za dobu uvedenou ve výroku, řízení zastaveno a projednání věci přikázáno Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj, a ve druhém a třetím výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, č. j. 103 C 40/2012-70, připustil změnu žaloby (výrok I.), žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 177 001 Kč se 7,75% úrokem z prodlení z částek a za dobu uvedenou ve výroku (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že účastníci uzavřeli 2. 12. 2005 smlouvu č. 23103447 o poskytnutí úvěru z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení (dále též jen „Fond“) podle nařízení vlády č. 616/2004 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou nebo pořízením bytu některými osobami mladšími 36 let (dále jen „nařízení vlády“), v níž se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč s pevnou úrokovou sazbou 2 % ročně a s dobou splatnosti 20 let na financování výstavby rodinného domu se vznikem jedné bytové jednotky (dále jen „smlouva o úvěru“). Žalovaný se zavázal úvěr splácet v dohodnutých měsíčních anuitních splátkách. Pro případ prodlení s úhradou splatné pohledávky ze smlouvy o úvěru byl dohodnut úrok z prodlení ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalovaný se dále zavázal, že pod sankcí odstoupení žalobce od smlouvy bude mít předmět úvěru po dobu splácení úvěru ve svém výlučném vlastnictví. Žalovaný však nemovitost darovací smlouvou z 25. 3. 2010 převedl do výlučného vlastnictví Mgr. J. K., proto žalobce přípisem z 5. 10. 2011, doručeným žalovanému 17. 10. 2011, od smlouvy odstoupil. Námitku žalovaného o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou s tím, že předmětem řízení je nárok ze smlouvy o úvěru, byť jde o úvěr poskytnutý podle nařízení vlády, k jeho projednání a rozhodnutí je dána pravomoc soudu podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Platným odstoupením od smlouvy vznikla žalovanému povinnost nesplacený zůstatek úvěru vrátit, žaloba je proto důvodná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III. a IV. zrušil, řízení zastavil a projednání této věci přikázal Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj (první výrok), dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se zabýval otázkou pravomoci soudu podle ustanovení §7 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., tedy zda uplatněný nárok vyplývá z občanskoprávního, pracovního, rodinného či obchodního vztahu, nebo zda jde spíše o nárok veřejnoprávní. Uvedl, že uplatněný nárok je nárokem ze smlouvy o poskytnutí úvěru z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení podle zákona č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení. Nařízení vlády v §3 odst. 5 stanoví povinnost mít byt získaný financováním podle tohoto nařízení po dobu splácení úvěru ve výlučném užívání příjemce nebo nabyvatele. Ve vazbě na tuto povinnost pak z ustanovení §6 odst. 5 písm. b) a odst. 6 nařízení vlády vyplývá pro případ jejího nedodržení právo Fondu od smlouvy o úvěru odstoupit a požádat o okamžité splacení dlužné částky. Pro takovou situaci nařízení vlády odkazuje na zvláštní právní předpis, jímž je zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) [dále též jen „zákon o rozpočtových pravidlech“], účinný od 1. 1. 2001.
Odvolací soud poukázal na závěry rozsudku ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 2 Afs 58/2007 (in www.nssoud.cz ), v němž se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, kdy jde o smlouvu soukromoprávní a kdy veřejnoprávní povahy, a ztotožnil se se závěrem, že uzavřením smlouvy mezi poskytovatelem a příjemcem dotace (v jakékoliv formě) nevzniká občanskoprávní vztah reflektující vůli smluvních stran a není a nemůže být na jejich vůli, jak bude s dotací naloženo po odstoupení od smlouvy. Tento závěr ale nevylučuje, aby součástí smluvního vztahu byla další sjednaná pravidla nad rámec veřejnoprávního předpisu, jejichž charakter již může být soukromoprávní. To v případě, v němž se projeví dispoziční volnost smluvních stran, například ujednání, která půjdou nad rámec zákonné úpravy.
Nařízení vlády výslovně upravuje podmínky poskytnutí a čerpání úvěru, včetně závazku příjemce ponechat si ve svém užívání či vlastnictví financovaný byt po dobu splácení úvěru. V této části nejde o soukromoprávní dohodu účastníků, ale o dohodu veřejnoprávní, respektující pravidla poskytnutí státní podpory bydlení z rozpočtových prostředků státu. Nejde proto o občanskoprávní, rodinný, pracovní či obchodní vztah a je třeba aplikovat ustanovení §7 odst. 3 o. s. ř., podle něhož spory v takovém případě projednají soudy jen tehdy, stanoví-li to zákon. Výslovné zmocnění soudu pro projednání této věci neexistuje, proto soudy nejsou pravomocné, přičemž uvedený závěr platí pro jistinu i požadované úroky z prodlení. Žalobce přitom nežádá zaplacení smluvních úroků z prodlení podle článku IV. smlouvy o úvěru, ale žádá přiznání zákonných úroků z prodlení.
Odvolací soud dále uvedl, že i kdyby nebyl správný závěr o veřejnoprávním charakteru smluvního vztahu účastníků, resp. nároku na vrácení dosud nesplacené části úvěru, pak ustanovení §6 odst. 6 nařízení vlády pro případ odstoupení od smlouvy o úvěru a požadavku na vrácení dlužné částky odkazuje na aplikaci zvláštního právního předpisu, kterým je zákon o rozpočtových pravidlech, jenž v ustanovení §44a předpokládá pro případ porušení rozpočtové kázně odvod peněžních prostředků do státního rozpočtu prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu. V každém případě tak ze zákona vyplývá, že o nároku na odvod prostředků do státního rozpočtu při porušení rozpočtové kázně by měl rozhodnout místně příslušný finanční úřad.
Proti usnesení odvolacího soudu - výslovně proti všem výrokům - podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a dále právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je tak dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. a uvádí, že úprava procesního práva se ustálila na formulaci, že soudy projednávají „spory a jiné věci“. Pravomoc „občanského soudu“ by tedy měla být dána v co nejširším spektru právních věcí, přičemž z této zásady jsou připuštěny pouze určité výjimky, kdy o věci rozhoduje jiný orgán. Tento orgán však musí být vybaven za účelem dosažení spravedlnosti v konkrétním případě lépe než obecné soudy, zejména půjde o případy, kdy se rozhoduje záležitost vysoce odborná či z jiného důvodu problematická pro svěření obecným soudům. Není-li takového jiného orgánu, pak může být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu pouze soud. Opačný výklad by byl popřením práva na přístup k soudu.
Dovolatel rekapituluje, že soud prvního stupně shledal pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci, neboť ač se smluvní závazkový vztah mezi účastníky řídí do určité míry pravidly veřejného práva, je založen mezi dvěma „rovnými“ subjekty, a proto je třeba na něj nahlížet jako na vztah soukromoprávní. Podle odvolacího soudu však pravomoc soudu dána není, protože jde o tu výjimečnou situaci, kdy spor je svěřen zvláštnímu orgánu. Odvolací soud přistupoval k věci se znalostí některých závěrů současné judikatury, neposoudil ji však po právní stránce správně, když ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. interpretoval formalisticky. Své rozhodnutí postavil na dílčích základech, opírajících se o ustanovení §44a odst. 3 zákona o rozpočtových pravidlech, které však nikterak nesvěřuje finančnímu úřadu pravomoc „co do rozhodování o zaplacení finančních prostředků“, nýbrž jen označuje instituci - finanční úřad, prostřednictvím které má subjekt uskutečnit odvod zpět do státního rozpočtu. Pokud vznikne ze smlouvy o úvěru spor ohledně nároku na zaplacení finančních prostředků, není finanční úřad oprávněn rozhodovat tento spor ve věci samé, pouze může být „prostředkem“ zaplacení poté, co o oprávněnosti takového odvodu rozhodl soud v občanskoprávním řízení. Tomuto závěru odpovídá ustanovení §44a odst. 9 (správně jde o odstavec 8) zákona o rozpočtových pravidlech, podle něhož finanční úřady vykonávají jen správu odvodů za porušení rozpočtové kázně. Lze si představit, že by finanční úřad byl aktivně legitimován k podání žaloby u soudu, v žádném případě však nebude oprávněn tento spor sám s konečnou platností rozhodovat. V té souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 501/2004, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách.
Dovolatel dále předkládá otázku povahy smlouvy o úvěru, zda jde o smlouvu soukromoprávní či veřejnoprávní, s ohledem na okolnosti dané věci. Podle názoru dovolatele odvolací soud nerespektoval v plném rozsahu judikaturu dovolacího soudu, z níž je nepochybné, že na smlouvu o úvěru v projednávané věci nelze nahlížet jako na ryze soukromoprávní, ale ani jako na ryze veřejnoprávní. Základním aspektem této smlouvy je, že byla uzavřena na základě dohody smluvních stran, nikoli na základě vrchnostenského příkazu veřejné moci. V již zmíněném rozsudku ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 501/2004, a v usnesení ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1637/2005, Nejvyšší soud podle názoru dovolatele jednoznačně odmítl náhled veřejnoprávní. Zároveň dovolatel připouští, že smlouva o úvěru některé prvky veřejnoprávní smlouvy obsahuje, je však třeba je oddělovat od prvků soukromoprávních, které tvoří základ předmětného smluvního vztahu. V tomto ohledu se dovolatel přiklání k závěru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 317/2010, podle něhož je smlouva o poskytnutí podpory posouzena jako „smlouva spíše soukromoprávní či spíše veřejnoprávní“. Co do „subjektu“, který je oprávněn k rozhodování sporu o vrácení poskytnutých peněžních prostředků, je smlouvu o úvěru třeba posoudit jako soukromoprávní, „neboť pro tento závěr vyplývající z takového rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení není prostor pro žádnou intervenci ze strany veřejného práva“.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Vzhledem k datu rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka nesprávnosti závěru odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí o nároku žalobce na zaplacení dlužných splátek úvěru, neboť závěr odvolacího soudu vycházející z úvahy o „případném“ soukromoprávním charakteru vztahu účastníků založeného smlouvou o úvěru a oprávnění jiného orgánu, jímž je místně příslušný finanční úřad, rozhodnout o odvodu peněžních prostředků do státního rozpočtu, vyplývající ze zákona o rozpočtových pravidlech, na nějž odkazuje nařízení vlády v ustanovení §6 odst. 6 pro případ odstoupení od smlouvy o úvěru, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Otázkou pravomoci soudů k projednání sporu o vrácení prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu se Nejvyšší soud zabýval v typově obdobné věci v usnesení ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1637/2005, ve kterém odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 501/2004, a dospěl k závěru, že pro posouzení, zda je právní vztah, z něhož vyplývá žalobcem uplatněný nárok, občanskoprávní povahy či nikoli, je podstatné, jestli byl založen autoritativně orgánem veřejné moci bez ohledu na vůli žalovaného nebo zda se při založení práv a povinností z něj vyplývajících mohla uplatnit vůle žalovaného. Východiskem úvah v tomto směru musí být skutečnost, že podpora byla poskytnuta na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky, byť možnost poskytnutí podpory vyplývala z právního předpisu veřejnoprávního charakteru, takže i podmínky, za kterých mohla být podpora poskytnuta, byly rámcově limitovány normami veřejného práva. Žalobce však nemohl rozhodnout o poskytnutí podpory autoritativně, tj. aniž by žalovaný projevil vůli podporu přijmout. Záleželo zcela na žalovaném, zda vůbec projeví zájem o poskytnutí podpory, v jaké výši ji bude požadovat a zda bude ochoten respektovat podmínky, za nichž se podpora poskytuje. Práva a povinnosti vyplývající z právního vztahu mezi účastníky, jakkoli mohly vzniknout pouze v rámci vymezeném předpisy práva veřejného, jsou tedy výsledkem shodných projevů vůle dvou rovnoprávných subjektů. V režimu zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, dospěl k závěru, že tento zákon v ustanovení §30 odst. 6 (podle něhož odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek, jakož i penále, uloží územní finanční úřad) svěřil rozhodování o povinnosti vrátit poskytnutou podporu územním finančním orgánům. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 66/2010.
Podle ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech porušením rozpočtové kázně je neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem.
Podle ustanovení §44a odst. 3 zákona o rozpočtových pravidlech fyzická osoba nebo právnická osoba jiná než stát, která porušila rozpočtovou kázeň, je povinna provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu odvod za porušení rozpočtové kázně do státního fondu, jestliže není státním fondem a porušila rozpočtovou kázeň podle §44 odst. 1 písm. b) tím, že neoprávněně použila nebo zadržela peněžní prostředky poskytnuté z tohoto státního fondu [písmeno b)].
Podle ustanovení §44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají územní finanční orgány podle zvláštního právního předpisu. Odvod a penále lze vyměřit do deseti let od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k porušení rozpočtové kázně.
V projednávané věci byla smlouva o úvěru uzavřena a k odstoupení od smlouvy došlo za účinnosti zákona o rozpočtových pravidlech, který zrušil zákon č. 576/1990 Sb., a obdobně této dřívější právní úpravě stanoví v §44a odst. 3 pro případ porušení rozpočtové kázně odvod peněžních prostředků do státního rozpočtu prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu. Závěr odvolacího soudu, podle něhož není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci podle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., neboť podle zákona je projednávají a rozhodují o nich jiné orgány, je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 2 Afs 58/2007, nepovažuje dovolací soud za přiléhavý, neboť z rozhodnutí není zřejmé, jaký byl obsah smlouvy, jež byla posouzena jako smlouva veřejnoprávní povahy, co do určení práv a povinností smluvních stran.
K námitce dovolatele, že podle ustanovení §44a odst. 9 (správně jde o odstavec 8) zákona o rozpočtových pravidlech finanční úřady vykonávají pouze správu odvodů za porušení rozpočtové kázně, lze pro úplnost uvést, že v důvodové zprávě k čl. I bodu 39 zákona č. 482/2004, kterým se mění zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, účinného od 7. 9. 2004, vztahujícímu se k nově vloženému §44a, se uvádí, že ustanovení, podle nějž „odvod za porušení rozpočtové kázně jakož i penále uloží finanční úřad“, se mění tak, že „správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají územní finanční orgány“ (odstavec 8), neboť původní ustanovení vedlo někdy k dojmu, že povinnost provést odvod za porušení rozpočtové kázně vzniká až jeho uložením finančním úřadem a že porušitel nemůže zaplatit odvod hned, jak porušení zjistí, aby mu nenabíhalo penále, nýbrž že musí čekat až na výměr finančního úřadu.
Poukázal-li dovolatel v argumentaci zpochybňující závěr odvolacího soudu o příslušnosti finančního úřadu jako orgánu, jenž by měl ve věci rozhodnout, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 501/2004, patrně přehlédl, že závěr dovolacího soudu v této jiné věci vycházel z výkladu dřívějšího právního předpisu, a to zákona č. 33/1970 Sb., o finančních správách, který byl zrušen k 1. 1. 1991.
Z uvedených důvodů neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustné ve vztahu k otázce nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí o nároku žalobce na zaplacení částky 177 001 Kč, proto dovolání směřující proti té části prvního výroku usnesení odvolacího soudu, kterou zrušil rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalovanému zaplatit žalobci částku 177 001 Kč, zastavil řízení a přikázal věc Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj, odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolání výslovně směřuje i proti té části prvního výroku usnesení odvolacího soudu, kterou byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek, řízení zastaveno a projednání věci přikázáno Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj, aniž by žalobce uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl pro vady podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Od požadavku Fondu na zaplacení dlužných splátek úvěru, tedy prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, je nutno odlišovat požadavek na zaplacení úroků z prodlení. V tomto rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., protože odvolací soud se při posouzení pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí o tomto nároku odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §7 o. s. ř. (ve znění ke dni zahájení řízení, tj. k 18. 5. 2012) v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3).
V rozsudku ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1572/2013, Nejvyšší soud dovodil, že neuhrazená splátka návratné finanční výpomoci (splátka jistiny pohledávky) má povahu zadržených prostředků, které byly právnické nebo fyzické osobě poskytnuty ze státního rozpočtu. Závěr, že stejnou povahu má i příslušenství jistiny, však správný není. Odvod neuhrazených úroků nemůže územní finanční orgán uložit, protože tyto prostředky nebyly ze státního rozpočtu poskytnuty; v případě nesplnění povinnosti příjemcem návratné peněžní pomoci by musela žalovaná vymáhat úroky v řízení vedeném podle části třetí občanského soudního řádu.
V projednávané věci je plně aplikovatelný závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 317/2010, tedy že pro posouzení, zda je projednání nároku na zaplacení úroků z prodlení za opožděnou úhradu splátek bezúročné půjčky poskytnuté Státním fondem životního prostředí ze státních prostředků a rozhodnutí o něm v pravomoci soudů či správních orgánů, není podstatné, zda smlouva o poskytnutí podpory formou bezúročné půjčky z tohoto fondu je smlouvou povahy soukromoprávní či smlouvou povahy spíše veřejnoprávní. Určující je, že - oproti nárokům Státního fondu životního prostředí na odvod neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků a na zaplacení penále z takových prostředků - nemá ujednání smlouvy o poskytnutí podpory, jež má zakládat nárok fondu na úroky z prodlení za opožděnou úhradu splátek bezúročné půjčky, oporu v předpisech veřejného práva a tento nárok je tedy třeba posoudit (v intencích názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 69/2005, přiměřeně) podle předpisů soukromoprávních, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, popřípadě podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jak na to ostatně pamatuje smlouva o poskytnutí podpory uzavřená mezi účastníky. Bez zřetele na to, jaké povahy jsou ostatní právní vztahy smlouvou založené, je vztah z ujednání o úrocích z prodlení svou podstatou soukromoprávním závazkovým vztahem (občanskoprávním či obchodním), a protože jeho projednání a rozhodnutí o něm nebylo zákonem svěřeno jinému orgánu, náleží vzhledem k ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. do pravomoci soudů.
Tento závěr se uplatní i v situaci, kdy žalobce v této věci požaduje zaplacení nikoliv v čl. IV. bodu 2. smlouvy o úvěru dohodnutých úroků z prodlení ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení, ale zákonných úroků z prodlení, protože ani právo žalobce na zákonné úroky z prodlení nemá oporu v předpisech veřejného práva, ale jde o právo vyplývající z předpisů soukromého práva.
Rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně, zastavení řízení a přikázání věci Finančnímu úřadu pro Pardubický kraj co do úroku z prodlení tedy správné není, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu