ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2578.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2578/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Ing. P. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) RANA, spol. s r. o. , se sídlem ve Znojmě, Horní náměstí 10, identifikační číslo osoby 45 47 98 52, 2) Ing. D. K. , a 3) DUKY, a. s. , se sídlem ve Znojmě, Horní náměstí 10, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 25 32 22 73, zastoupeným JUDr. Vilémem Podešvou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o určení neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 192/1998, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2009, č. j. 8 Cmo 154/2008-404, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2009, č. j. 8 Cmo 154/2008-404, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2007, č. j. 35 Cm 192/1998-328, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 35 Cm 192/1998-328, určil, že smlouva o prodeji části podniku uzavřená dne 25. března 1996 mezi společností RANA, spol. s r. o., jako prodávající a Ing. D. K., jako kupujícím (dále též jen „smlouva“) je neplatná (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, neboť je společníkem první žalované a má tedy zájem na určení rozsahu a skladby majetku první žalované. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, a závěry právní teorie, považoval smlouvu za neplatnou, když předmětem převodu nebyla ucelená samostatně hospodařící část podniku ve smyslu ustanovení §487 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ale výběr z „práv a závazků“ první žalované svázaných se smlouvou převedenými nemovitostmi ve Znojmě, Horní náměstí 10 (dále jen „nemovitosti“). U ucelené, samostatně hospodařící části podniku lze očekávat, že zahrnuje alespoň všechny ty závazky, které s převáděnými nemovitostmi souvisí tím, že jsou zajištěny zástavním právem váznoucím na nemovitostech. Ani tento předpoklad však vymezení převáděného majetku nesplňuje. I kdyby převáděná část podniku byla samostatnou organizační složkou podniku, není tato organizační složka ve smlouvě popsána dostatečně určitě ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Úplatnost smlouvy o prodeji podniku či jeho části je pojmovým znakem smlouvy a její esenciální náležitostí. Sjednání kupní ceny ve výši 0,- Kč neumožňuje kupujícímu kupní cenu zaplatit a odporuje ustanovení §476 obch. zák. s důsledky podle ustanovení §39 obč. zák.
Soud prvního stupně dále dovodil, že druhý žalovaný v postavení jednatele první žalované jako prodávající a současně v postavení kupujícího jednal v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.) i v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), když se lze důvodně domnívat, že motivem pro uzavření smlouvy nebyla ekonomická kooperace zúčastněných subjektů v jejich běžném obchodním styku, ale snaha vyvést část majetku mimo společnost (první žalovanou). Nemovitosti, které měly být převedeny smlouvou o prodeji části podniku, byly následně vloženy druhým žalovaným do základního kapitálu třetí žalované, v níž byl předsedou představenstva. V té souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, a rozsudek ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000.
Vzhledem k tomu, že smlouva je neplatná podle ustanovení §37 i §39 obč. zák., nelze přihlížet ani k obsahu následných dodatků ke smlouvě, neboť neplatnost smlouvy ex tunc nelze zhojit následným sjednáním smluvních dodatků. Uvedený závěr vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud po částečném opakování a doplnění dokazování považoval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné, na tyto závěry odkázal, maje je za přesvědčivě zdůvodněné a podpořené judikaturou i právní teorií. Zdůraznil, že na závěru o neplatnosti smlouvy nemůže nic změnit tvrzení žalovaných, že z opatrnosti byla uzavřena 27. října 2007 nová smlouva téhož obsahu, neboť učinila-li první žalovaná tento krok, svědčí to o tom, že smlouvu sama nepovažuje za platnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud se vypořádal s otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti smlouvy obzvlášť stručně a nesprávně, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Sledoval-li žalobce podanou žalobou určení vlastnictví první žalované k předmětným nemovitostem, pak žalobou se domáhal určení neplatnosti smlouvy, která je pro posouzení vlastnického práva k nemovitostem pouze otázkou předběžnou. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že lze-li žalovat na určení existence práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení (ne)platnosti smlouvy, neboť posouzení platnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k určení práva nebo právního vztahu. Žalobce se tak fakticky domáhá rozhodnutí o předběžné otázce pro posouzení předmětu sporu, jímž je určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Přitom soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení pouze z důvodu, že je společníkem první žalované. Z jiného hlediska existenci naléhavého právního zájmu neposuzovaly.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovolatelé zdůrazňují, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce ohroženo nebo se stalo nejistým jeho právní postavení. Tyto závěry se přitom vážou k žalobě na určení jako takové, a také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. V daném případě žaloba o určení neplatnosti smlouvy uvedené funkce neplní, rozhodnutí o této žalobě nemá žádné preventivní účinky. Žaloba proto měla být zamítnuta, aniž se jí soudy měly zabývat věcně. Dospěly-li soudy obou stupňů k nesprávnému závěru o naléhavém právním zájmu žalobce na požadovaném určení a připustily další projednání věci, zatížily řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé považují ze nesprávný rovněž závěr o neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku. Samostatná organizační složka podniku může být tvořena nemovitostmi a k nim se vztahujícími závazky, případně jinými právy a povinnostmi tak, jak tomu je v projednávané věci. Základním kritériem pro posouzení, zda je smlouvou převáděna část podniku, je to, zda majetek vymezený smlouvou je objektivně způsobilý být provozován jako samostatný podnik. V případě smlouvy uzavřené 21. března 1996 tomu tak je. I kdyby však byl správný závěr, že nejde o smlouvu o prodeji části podniku podle ustanovení §487 obch. zák., měl se odvolací soud (i soud prvního stupně) zabývat otázkou, zda uzavřená smlouva není jiným smluvním typem nebo inominátní smlouvou podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. za použití výkladových pravidel právních úkonů uvedených v ustanovení §34 a násl. obč. zák. V té souvislosti dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/1998, a ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003.
Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997 pod číslem 21, a v řadě dalších rozhodnutí, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Žaloba o určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není opodstatněna rovněž tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Nejvyšší soud tak již v rozsudku uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 68/2001“ (a předtím například v rozsudku ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 1996, strana 113), uzavřel, že pokud právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu; jinak řečeno, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká.
Právní názor, podle něhož lze-li žalovat o určení existence práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti příslušného právního úkonu, neboť otázka platnosti právního úkonu má ve vztahu k otázce existence práva nebo právního vztahu povahu otázky předběžné, však odvolací soud zcela pominul a již z tohoto důvodu nemůže jeho závěr o naléhavém právním zájmu žalobce na požadovaném určení obstát. Nesprávnost Nejvyšší soud shledává rovněž v tom, že odvolací soud založil závěr o naléhavém právním zájmu žalobce na zjištění, že je společníkem prodávající. Tato skutečnost nemůže sama o sobě odůvodnit naléhavý právní zájem žalobce, jak správně namítají dovolatelé, nezabýval-li se odvolací soud i posouzením, zda žalobce má k ochraně svých práv i jiné prostředky než určovací žalobu. V projednávané věci pak z obsahu spisu vyplývá, že žalobce při jednání konaném před soudem prvního stupně 27. listopadu 2007 rozšířil žalobu a domáhá se i určení, že první žalovaná je vlastnicí předmětných nemovitostí. Změna žaloby byla soudem prvního stupně připuštěna a řízení o tomto určení soud prvního stupně vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí usnesením ze dne 13. prosince 2007, č. j. 35 Cm 192/98-342, jež nabylo právní moci 18. ledna 2008.
Námitkami k nesprávnosti posouzení smlouvy o prodeji části podniku jako neplatné se Nejvyšší soud nezabýval, neboť (ne)správnost jejího posouzení nemohla na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit. Navíc touto smlouvou se bude soud prvního stupně, případně i odvolací soud, znovu zabývat v řízení o určení vlastnictví předmětných nemovitostí. Soudy nižších stupňů by neměly přehlédnout, že posouzením smlouvy, jejímž předmětem je bezúplatný prodej podniku (jeho části), se Nejvyšší soud zabýval již v dovolateli zmíněném rozsudku ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu