ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2712.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2712/2018-802
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobců a) A. O. , narozeného XY, bytem XY a b) OESTERREICHER & spol., s. r. o. , se sídlem v Praze 7, U Studánky 13/620, identifikační číslo osoby 48108197, obou zastoupených JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, proti žalovaným 1) NATLAND GROUP LIMITED , se sídlem Arch. Makariou & Kalograion, 4, Nicolaides Sea View City, Floor 9, Office 903-904, Block A-B, 6016, Larnaca, Kyperská republika, registrační číslo HE 256944 a 2) ORION 001, a. s. , se sídlem v Praze 6, Rooseveltova 166, identifikační číslo osoby 27960021, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o určení neplatnosti smluv o úvěru a smlouvy o transakci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 76/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2018, č. j. 28 Co 463/2017-766, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 883 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejích zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 7. 2017, č. j. 25 C 76/2015-700, zamítl žalobu žalobce a) na určení, že smlouva o úvěru ze dne 8. 7. 2011 uzavřená mezi ním a žalovanou 1) je od počátku neplatná (výrok I.), zamítl žalobu žalobce a) na určení, že smlouva o úvěru ze dne 13. 3. 2013 uzavřená mezi ním a žalovanou 1) je od počátku neplatná (výrok II.), dále zamítl žalobu žalobců na určení, že smlouva o transakci ze dne 23. 1. 2013 uzavřená mezi nimi a žalovanými je od počátku neplatná (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podali žalobci dovolání, majíce za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci a navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalované považují dovolání za nepřípustné a navrhují, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl, a aby žalovaným přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelé předkládají otázku zda „je fyzická osoba, která je společníkem (akcionářem), resp. členem statutárního orgánu obchodní společnosti sama podnikatelem“, majíce za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014. Prostřednictvím této otázky však nemůže být přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že jeho ustálená rozhodovací praxe vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takovéto osoby [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, nebo ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014 (na který dovolatelé sami odkazují)]. Odvolací soud, zabývaje se námitkou žalobců, že žalobce a) při uzavírání obou smluv o úvěru a smlouvy o transakci nebyl podnikatelem a nejednal při své podnikatelské činnosti, uplatněnou v odvolání, uvedl, že předmětné úvěry byly poskytnuty za účelem realizace developerského projektu, který chtěla uskutečnit obchodní skupina žalobce a), která již v minulosti několik developerských projektů realizovala, a podnikání této obchodní skupiny spočívalo ve výstavbě bytových domů a jejich následném prodeji, dále v pronajímání jednotek v těchto domech a v poskytování doplňkových služeb. Z uvedeného vyplývá, že žalobce a) při uzavírání předmětných smluv nebyl v postavení spotřebitele a odvolací soud se s námitkou žalobců vypořádal v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolateli uvedená otázka a to zda „je obdobným případem ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jediný takový případ, ve kterém bylo rozhodováno o jiné otázce, byť se v části argumentace shoduje, došlo-li navíc k zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu“, při jejímž řešení se podle názoru dovolatelů odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, neboť ani na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že (originální) právní závěry soudu prvního stupně jsou správné (ostatně tyto závěry dovolatelé nezpochybnili) a současně se ztotožnil i s jeho závěrem, že nebyl důvod odchýlit se od závěrů přijatých v rozsudku Městského soudu ze dne 15. 12. 2015, č. j. 56 Cm 131/2014-210. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že dovolateli citované rozhodnutí vychází ze zcela odlišné procesní situace. V této jiné věci odvolací soud s odkazem na jiné vlastní rozhodnutí ignoroval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i právní názor, jehož respektováním byl odvolací soud vázán ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu. K tomu však v projednávané věci nedošlo, závěry citovaného rozhodnutí dovolacího soudu tak na projednávanou věc nedopadají.
Dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu