ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.7.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 7/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Š. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované Advokátní kancelář Kláry Samkové s. r. o. se sídlem Praha 2, Španělská 742/6, zastoupené Mgr. Janou Havigerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Národní 58/32, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 162/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013, č. j. 39 Co 87/2013-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Matznera, Ph.D., advokáta se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, č. j. 39 Co 87/2013-72, potvrdil rozsudek ze dne 14. 12. 2012, č. j. 42 C 162/2011-31, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zrušil rozhodčí nález Bc. P. F. ze dne 7. 10. 2011, č. j. Rc 47/2011-07, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce (v té době společník a jednatel JS-Arrow s. r. o.) a žalovaná uzavřeli dne 17. 12. 2010 mandátní smlouvu o poskytnutí právní pomoci (dále též jen „smlouva“), jejíž článek 11.5 obsahuje ujednání, podle něhož si smluvní strany sjednaly, že „všechny spory z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou rozhodnuty v rozhodčím řízení jediným rozhodcem. Stanoveným způsobem určení osoby rozhodce ve smyslu ust. §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. bude jeho určení předsedou Rozhodčího soudu České republiky a Slovenské republiky při IAL SE, IČO 44 714 181, se sídlem sudiště 110 00 Praha 1, Štěpánská 633/49 (dále jen „Rozhodčí soud“), podle Statutu, Jednacího řádu a Seznamu rozhodců Rozhodčího soudu zveřejněných v Obchodním věstníku ČR a Obchodním věstníku SR a na www.rozhodcisoud.net . Strany zmocňují rozhodce, aby v rozhodčím řízení postupoval podle předpisů Rozhodčího soudu. Rozhodčí řízení bude konáno bez nařízení ústního jednání, odůvodnění rozhodčího nálezu není třeba. Strany pověřují rozhodce k rozhodnutí podle zásad spravedlnosti“. V rámci úvodní konzultace byl předmět právní služby vymezen jako „obchodní podíl v s. r. o.“ Žalovaná, aniž jí žalobce zaplatil zálohu, v jeho zastoupení zaslala tři dopisy datované dne 20. 12. 2010 a dne 23. 12. 2010 (po jejich odsouhlasení žalobcem) společnosti JS-Arrow s. r. o. a její jednatelce Jitce Zouharové. Vyúčtovanou odměnu za poskytnutou právní pomoc ve výši 18.000,- Kč jí žalobce neuhradil. Rozhodce Mgr. Bc. P. F., zapsaný v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu při IAL SE , rozhodčím nálezem ze dne 7. 10. 2011, č. j. Rc 47/2011-07, uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 18.000,- Kč s příslušenstvím a náklady tohoto řízení. Ke dni 14. 12. 2011 byla v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu při IAL SE zapsána i JUDr. K. V. S., Ph.D. (jednatelka žalované). Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal rozhodčí doložku neplatnou (i) z toho důvodu, že byla uzavřena mezi spotřebitelem (žalobcem, který nejednal v tomto vztahu v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání; šlo o právní pomoc týkající se jeho obchodního podílu a ukončení jednatelství ve společnosti) a dodavatelkou (žalovanou poskytující právní služby podle zákona o advokacii), a jako taková tudíž nesměla obsahovat ve smyslu §56 obč. zák . ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. S odkazem na Směrnici Rady 93/13/EHS za takovou nepřiměřenou podmínku považoval mimo jiné ujednání v rozhodčí doložce umožňující rozhodci rozhodovat podle zásad spravedlnosti, tj. mimo vázanost rozhodce platným právem. Odvolací soud uzavřel, že rozhodčí doložka obsahující takové ujednání je neplatná podle §55 odst. 2 obč. zák., neboť neposkytuje žalobci coby spotřebiteli zvýšenou ochranu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení (mimo jiné) otázky, která - podle jejího mínění - v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda mezi advokátní kanceláří a jednatelem a společníkem obchodní společnosti uzavřená smlouva, jejímž předmětem je poskytování právních služeb týkajících se obchodního podílu ve společnosti a ukončení jednatelství, je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu §52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že žalobce uzavřel uvedenou smlouvu v postavení spotřebitele; má za to, žalobce není spotřebitelem, tj. slabší smluvní stranou, na níž se vztahují ustanovení občanského zákoníku o ochraně spotřebitele, neboť případně vzniklý spor mezi ním a společností v souvislosti s jeho obchodním podílem a jednatelstvím by byl sporem obchodněprávním. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožňuje s odvolacím soudem, že účastníky uzavřená smlouva je smlouvou spotřebitelskou, neboť ji uzavřel jako fyzická osoba - nepodnikatel a žalovaná jako podnikatelka - dodavatelka služeb v rámci své podnikatelské činnosti. Zdůrazňuje, že dovolací soud se již dříve vyjádřil k postavení společníka v obchodní společnosti v tom smyslu, že vlastnictví obchodního podílu status podnikatele nezakládá, a obdobně je tomu i s funkcí jednatele. Za správný považuje rovněž závěr odvolacího soudu, že rozhodčí doložka je neplatná, neboť obsahuje ujednání, že rozhodce má rozhodovat podle zásad spravedlnosti, jež je zneužívající klauzulí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s ř.“ (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1, 4 o. s. ř. a je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu v daných skutkových souvislostech nebyla dosud vyřešena (§237, §239 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalovaná namítla nesprávnost právního posouzení postavení žalobce při uzavírání mandátní smlouvy. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalobce neuzavřel uvedenou smlouvu v pozici spotřebitele.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §52 obč. zák. spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odst. 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odst. 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odst. 3).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu stejně jako odborná komentářová literatura vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§52 odst. 2 obč. zák.) je v postavení spotřebitele (§52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník, Komentář I, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 466 a násl.).
Odvolací soud správně - v souladu s tím, jak je v judikatuře dovolacího soudu vykládán pojem spotřebitel - pro posouzení postavení žalobce při uzavírání smlouvy považoval za právně významné zjištění, že účelem uzavření smlouvy bylo poskytování právních služeb týkajících se nakládání s obchodním podílem a ukončení jednatelství žalobce ve společnosti s ručením omezeným, jejímž byl společníkem, a že žalovaná se zavázala poskytovat právní služby žalobci coby profesionál v rámci své podnikatelské činnosti. Právní závěr, že žalobce coby fyzická osoba uzavřel smlouvu mimo rámec obchodní či podnikatelské činnosti, popř. samostatného výkonu svého povolání, konvenuje právnímu názoru, jenž Nejvyšší soud zaujal v rozsudku ze dne 16. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1652/97, publikovaném v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, číslo sešitu 12, pod č. 87. V něm mimo jiné dovodil, že společník společnosti s ručením omezeným není z důvodu účasti v této společnosti podnikatelem. Zdůraznil totiž, že společnost s ručením omezeným, která je kapitálovou společností, jejíž základní jmění tvoří vklady společníků, provádí svoji činnost (zpravidla podnikání) vlastním jménem a na vlastní odpovědnost; činnost směřující k dosažení zisku vyvíjí tudíž společnost a nikoli její společníci. Obchodní společnost je samostatný subjekt práva, který nelze ztotožňovat s jejími společníky, a nelze proto dovozovat, že společníci společnosti s ručením omezeným by se mohli stát z důvodu své účasti ve společnosti podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku. Ani výkon práv a povinností společníka ve společnosti s ručením omezeným vyplývajících z pouhé kapitálové účasti ve společnosti není sám o sobě výdělečnou činností. Dovolací soud sdílí právní závěr odvolacího soudu, že žalobce ve vztahu k žalované při uzavírání smlouvy vystupoval v pozici nepodnikatele - neprofesionála jednajícího mimo rámec své obchodní nebo podnikatelské činnosti, tj. za účelem osobní potřeby, a nikoli za účelem dosažení zisku při soustavné činnosti prováděné samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (§2 odst. 1 obchodního zákoníku v tehdy účinném znění). Okolnost, že případný spor mezi žalobcem a společností v souvislosti s jeho obchodním podílem a jednatelstvím ve společnosti by byl sporem obchodněprávním, je právně irelevantní při posouzení vztahu mezi žalobcem a žalovanou založeného smlouvou o poskytování právních služeb.
Jelikož není zpochybňováno, že žalovaná uzavřela smlouvu v pozici dodavatelky, neboť výkon advokacie je specifickou podnikatelskou činností, jejímž smyslem je dosažení zisku, a jelikož žalobce uzavřel smlouvu jako spotřebitel (tj. konzument služby, jež je předmětem podnikání dodavatelky), obstojí závěr odvolacího soudu, že uvedená smlouva má charakter smlouvy spotřebitelské, jejíž strany jsou v nerovném postavení (§52 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud se proto důvodně zabýval otázkou platnosti rozhodčí doložky vtělené do mandátní smlouvy z pohledu práva na ochranu spotřebitele, jež je upraveno v §51a a násl. obč. zák. Neodchýlil se přitom od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2013, a dále rozsudek ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011), na niž lze pro stručnost zcela odkázat, vyřešil-li tuto otázku tak, že ujednání v rozhodčí doložce, jímž účastníci pověřili rozhodce k rozhodnutí případného sporu podle zásad spravedlnosti, je nepřípustným ujednáním, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§56 odst. 1 obč. zák.), a z toho důvodu je ve smyslu §55 odst. 2 obč. zák. neplatné. Dovolací soud neshledává žádný rozumný důvod, aby v dané věci byla uvedená otázka posouzena odlišně (argumenty snesenými žalovanou v doplňku dovolání, jež bylo podáno po uplynutí lhůty uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., se nemohl dovolací soud zabývat - §242 odst. 4 o. s. ř.).
Vzhledem k řečenému dovolací soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval posouzením správnosti dalších právních závěrů, jež odvolací soud vedly k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl zrušen rozhodcem vydaný rozhodčí nález. I kdyby se totiž dovolací soud ztotožnil se zbylými dovolacími námitkami, na výsledku řízení by to nemohlo mít žádný vliv.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost uloženou jí vykonatelným rozhodnutím, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu