ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2447.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2447/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobců a) J. K. , a b) Z. K. , obou zastoupených Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, PSČ 772 00, proti žalované T&C DOMOV s.r.o. (dříve Komerční investiční a úvěrní společnost DOMOV s.r.o.), se sídlem v Brně, Chudčická 1351/17, PSČ 635 00, IČO 27124339, zastoupené Mgr. Martinou Suchomelovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Široká 5, s pobočkou jako adresou pro doručování Brno, Křižíkova 70b, PSČ 612 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 186/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2011, č. j. 7 Cmo 350/2010-90, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2011, č. j. 7 Cmo 350/2010-90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. září 2010, č. j. 3 Cm 186/2010-58, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 28. dubna 2010 rozhodcem Ing. Martinou Proksovou pod číslem spisu 723/10 s návrhem na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodčího nálezu (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci a žalovaná podepsali rozhodčí doložku ze dne 2. září 2009. Předmětem rozhodčí doložky jsou veškeré majetkové spory, které mohly vzniknout z právních vztahů mezi účastníky rozhodčí doložky, zejména smluv o úvěru a půjčce. V předmětu rozhodčí doložky jsou výslovně zmíněny i spory ze směnek zajišťujících závazky ze smluvních vztahů účastníků této rozhodčí doložky. V rozhodčí doložce byla sjednána dohodou stran jako rozhodce Ing. Martina Proksová. Pro případ, že by byla z tohoto rozhodování vyloučena, byl v rozhodčí smlouvě dohodnut náhradní rozhodce jmenovaný Ing. H. Č. z Brna.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dána pravomoc rozhodce k rozhodování sporů ze směnky zajišťující smlouvu o úvěru, která byla mezi účastníky sporu uzavřena a kterou směnka zajišťovala. Soud se neztotožnil s názorem žalobců, že Ing. Martina Proksová byla určena rozhodcem pouze vůlí žalované, jelikož podle textu rozhodčí doložky se na osobě rozhodce strany dohodly. Odmítl i námitku podjatosti rozhodkyně, která spočívala pouze v tvrzení, že Ing. Martina Proksová je z B. stejně jako statutární orgán žalované společnosti, jelikož z důvodu bydliště ve stejném městě nelze dovozovat v žádném případě nějakou podjatost.
Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán ani důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), tj. že žalobcům nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat. V rozhodčí doložce bylo pod bodem 2.4.5 stanoveno a dohodnuto, že rozhodce rozhoduje bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které předloží strany. Účastníci rozhodčí smlouvy se tak dohodli na vyloučení ústního jednání. Pokud rozhodce vyzval dne 19. února 2010 žalobce, aby se vyjádřili písemnou formou k žalobě, která byla předložena, a aby připojili listiny, na které se bude vyjádření odvolávat, postupoval v souladu s uzavřenou rozhodčí smlouvou. Projednání před rozhodcem nebylo v rozhodčí smlouvě předpokládáno; soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že rozhodce dal oběma stranám možnost se k věci vyjádřit.
Námitku žalobců, že rozhodčím nálezem bylo žalobcům uloženo plnění nemožné či nedovolené, soud prvního stupně rovněž odmítl. Rozhodčím nálezem bylo žalobcům uloženo zaplatit částku 125 292 Kč, která odpovídala směnečnému penízi ze žalované směnky, a to včetně 6% směnečných úroků ze žalované částky od 14. února 2010 do zaplacení. Protože tato plnění odpovídala ustanovení čl. I §48 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 191/1950 Sb., nepovažoval soud prvního stupně plnění za nedovolené či nemožné.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. února 2011, č. j. 7 Cmo 350/2010-90, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodčí nález vydaný dne 28. dubna 2010 rozhodcem Ing. Martinou Proksovou pod číslem spisu 723/10 zrušil (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování „Smlouvou o úvěru – Quick půjčky“ a „Rozhodčí doložkou“ uzavřenou k této smlouvě, obě datovány dnem 2. září 2009.
Ze Smlouvy o úvěru odvolací soud zjistil, že byla uzavřena dne 2. září 2009 mezi žalovanou jako věřitelkou a žalobcem a) jako dlužníkem. Ve smlouvě se žalovaná zavázala poskytnout žalobci a) úvěr ve výši 18 000 Kč a žalobce a) se zavázal tento úvěr splácet v týdenních splátkách ve výši 702 Kč a uhradit poplatek za sjednání úvěru (7 200 Kč). Odkazem na bod 7 „Podmínek pro poskytnutí úvěru – Quick půjčky“ (dále jen „Podmínky“) byl ve Smlouvě o úvěru sjednán úrok z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále smluvní pokuta „v různých výších“ podle doby prodlení, stanovená „různým“ procentem z dlužné částky. Úvěr – Quick půjčka – byl zajištěn blankosměnkou, bez vyplnění data splatnosti a směnečné sumy. Vyplňovací právo, a to pouze ohledně směnečné sumy, je obsaženo v bodě 13 Podmínek. Z „Rozhodčí doložky“ soud zjistil, že smluvní strany – žalobce a) (dlužník), žalobce b) (ručitel) a žalovaná (věřitel) - se dohodly na tom, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z právních vztahů mezi účastníky, a to včetně sporů ze směnek zajišťujících závazky ze smluvních vztahů účastníků rozhodčí doložky, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů, a to jedním rozhodcem, Ing. Martinou Proksovou, který je určen dohodou stran. Součástí rozhodčí doložky je rovněž ujednání o tom, že rozhodce rozhoduje bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které mu strany předloží. Z grafického vyhotovení Rozhodčí doložky odvolací soud zjistil, že její text, kromě jmen a identifikačních údajů dlužníka a ručitele, je předtištěn, včetně oznámení žalované, z čehož lze jednoznačně dovodit, že byl vyhotoven „předem“ jeho předkladatelem – žalovanou – s vyloučením možnosti ze strany žalobců cokoli v textu měnit, škrtat či opravovat. Z obsahu obou listin je rovněž zřejmé, že žalobce a) coby dlužník při uzavírání smlouvy o úvěru nevystupoval jako podnikatel, naproti tomu žalovaná je zcela nepochybně podnikatelem. Odvolací soud dále zjistil, že v předmětu podnikání žalované není poskytování úvěrů.
Odvolací soud se zabýval nejprve otázkou platnosti rozhodčí smlouvy. Účastníci podřídili svůj závazkový vztah obchodnímu zákoníku. Odvolací soud aplikoval §262 odst. 4 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a dospěl k závěru, že na postavení žalobců, kteří nejsou podnikateli, je třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku, zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, a to právě za situace, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.
V této souvislosti odvolací soud odkázal na §55 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), §56 odst. 1 obč. zák. a dále na Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Odvolací soud dospěl k závěru, že i když rozhodčí doložka splňuje formální náležitosti ustanovení §3 zákona o rozhodčím řízení, znamená ve svém důsledku nerovnost v právech a povinnostech stran. Tato nerovnováha spočívá zejména v tom, že žalobci byli nuceni nejen vzdát se práva na projednání případných sporů soudem, ale také uznat příslušnost „určitého“ rozhodce k projednání sporů, který sice měl být, dle dikce smlouvy, určen dohodou stran, byl však fakticky stanoven jedním z účastníků, a to právě žalovanou (viz rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 6. října 2009, C-40/08). V dané věci není pochyb o tom, že dohoda o způsobu řešení majetkových sporů vzniklých z právních vztahů mezi účastníky byla již zahrnuta v žalovaným vyhotovené Rozhodčí doložce.
S ohledem na shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že ujednání účastníků o řešení jejich majetkových sporů před rozhodcem je dle ustanovení §55 odst. 1 a 2 a §39 obč. zák. neplatné, neboť se jedná o ujednání, které znamená k újmě žalobců (jako spotřebitelů) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, a jsou tak dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Jako dovolací důvody uplatňuje dovolatelka důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a v §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolatelka předně namítá, že se v dané věci nejednalo o ujednání účastníků, které by bylo součástí spotřebitelské nebo jiné smlouvy, ale jednalo se o rozhodčí doložku, který byla uzavřena účastníky jako samostatná smlouva, na samostatném listě, která se vztahovala i na řešení sporů ze směnky. Právě spor ze směnky byl předmětem projednání a rozhodnutí rozhodce Ing. Martiny Proksové v rozhodčím řízení. Spor ze směnky není sporem ze smlouvy. Směnečný nárok nelze podřazovat pod ustanovení týkající se ochrany spotřebitele a na práva a povinnosti ze směnky nelze aplikovat úpravu ochrany spotřebitele, tedy ani ustanovení §55 obč. zák. Dovolatelka proto namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval na rozhodčí doložku, která je samostatnou smlouvou, nikoli ujednáním zahrnutým v jiné smlouvě, ustanovení §55 odst. 1 a 2 obč. zák.
Dále dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že rozhodčí smlouva znamená ve svém důsledku nerovnost v právech a povinnostech stran, když takové zjištění nevyplývá z provedeného dokazování. Je třeba vycházet z úpravy platné v současné době na území České republiky, která v žádném případě a paušálně nezakazuje uzavírání rozhodčích doložek v souvislosti se spotřebitelskými smlouvami a je třeba vycházet z faktu, že rozhodčí doložky i v takových sporech uzavírat lze.
Závěr odvolacího soudu, že žalobci byli nuceni se vzdát práva na projednání případných sporů před soudem, což vytváří onu nerovnost v právech a povinnostech stran, dovolatelka odmítla s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2682/08, podle něhož uzavření rozhodčí doložky nelze považovat automaticky za svévolné vzdání se práva na projednání věci před soudem, ale je výrazem svobodného projevu vůle stran rozhodčí doložky.
Za nesprávný považuje dovolatelka názor odvolacího soudu, že žalobci byli nuceni uznat příslušnost rozhodce, která byla fakticky stanovena jedním z účastníků, a to žalovanou. Odvolací soud se musí zabývat konkrétními okolnostmi daného případu, zkoumat proces uzavírání smluv mezi účastníky sporu a vzniku závazkového vztahu individuálně. V daném případě byl rozhodce určen dohodou stran ve smyslu §7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Pokud žalobci s osobou rozhodce nesouhlasili, měli možnost navrhnout jinou. To však žalobci neučinili, žádný z nich návrh osoby rozhodce nepředložil a proti osobě Ing. Martiny Proksové žádné námitky neměli.
Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, že předmětem podnikání dovolatelky není poskytování úvěrů. Takový závěr je nesprávný a z provedeného dokazování nevyplývá. Oprávnění poskytovat úvěr plyne žalované z platného živnostenského oprávnění, konkrétně z živnostenského listu uděleného pro činnost Služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy.
Žalovaná má dále za to, že nesprávný je také odkaz odvolacího soudu na Směrnici Rady 93/13/EHS, kterou je dle názoru odvolacího soudu třeba na daný vztah aplikovat. Směrnice se týká podmínek ve spotřebitelských smlouvách. V daném případě je rozhodčí doložka samostatnou smlouvou, nikoli ujednáním ve spotřebitelské smlouvě, na základě které byl v rozhodčím řízení projednán nárok ze směnky, nikoli ze spotřebitelské smlouvy. Český právní řád, a to ani ustanovení §55 obč. zák., nezakazuje uzavření rozhodčích doložek v souvislosti se spotřebitelskými smlouvami. Z této současné právní úpravy nelze dovodit, že rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou obecně zakázány.
Žalovaná má konečně za to, že rozhodčí doložku ve spotřebitelských sporech nelze bez dalšího a naprosto automaticky považovat za odchylku od zákona v neprospěch spotřebitele, která by bez dalšího způsobovala její neplatnost, ani za vzdání se práva, které spotřebiteli zákon poskytuje, nebo za jinak nepřiměřenou podmínku. Žalovaná je toho názoru, že ve sporu ze směnky vystavené samotným dlužníkem není rozhodování takového sporu nikterak výhodnější před obecným soudem než před rozhodcem, když i řízení směnečné vedené soudem vykazuje řadu specifik.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání upozornili, že předmětná blankosměnka neměla samostatnou povahu, ale zajišťovala spotřebitelský úvěr, na který je třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku o ochraně spotřebitele a rovněž ustanovení tehdy platného zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.
Pokud při poskytnutí spotřebitelského úvěru na částku 18 000 Kč žalovaná jako věřitelka tvrdila, že část tohoto úvěru dlužník neuhradil, a proto jako sankci za toto porušení vyplnila blankosměnku na částku 125 929 Kč, jedná se o zcela flagrantní porušení zákona v neprospěch spotřebitele se snahou vymoci si na něm plnění, na které nemá věřitel právní nárok.
Žalovaná předmětnou úvěrovou smlouvu předkládala jako smlouvu formulářovou, v níž žalovaní neměli ani prostor pro volbu a určení rozhodce či vůbec vyloučení rozhodčí doložky jako takové.
Na základě uvedeného žalobci navrhli, aby bylo dovolání žalované v celém rozsahu pro nedůvodnost zamítnuto.
Se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud se poté zabýval důvodností podaného dovolání.
Argumentace dovolatelky spočívá mimo jiné ve zpochybnění souvislosti Smlouvy o úvěru [která je smlouvou o spotřebitelském úvěru, neboť se v souladu s tehdy účinným §2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), jednalo, dle skutkových zjištění odvolacího soudu, o „poskytnutí peněžních prostředků“ dovolatelkou v rámci její podnikatelské činnosti ve prospěch žalobce a), který byl fyzickou osobou, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti; tato smlouva je zároveň i spotřebitelskou smlouvou ve smyslu §52 odst. 1 obč. zák., dle něhož jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel] s Rozhodčí doložkou a směnkou zajišťující úvěr. Ze zjištění nižších soudů však vyplývá časová souvislost a vzájemná provázanost Smlouvy o úvěru, Rozhodčí doložky a směnky (mj. například souvislost označení smluvních stran – „věřitel“, „dlužník“ a „ručitel“ jako strany Rozhodčí doložky).
Co se týče směnky, dovolatelka argumentuje abstraktním charakterem směnečných závazků, přitom však pomíjí tehdy účinný zákon o spotřebitelském úvěru, konkrétně jeho §12, dle kterého „splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru“. V řízení bylo prokázáno, že směnka byla sjednána jako zajišťovací institut ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. Zároveň šlo v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru o blankosměnku, přičemž vyplňovací prohlášení bylo součástí uvedené úvěrové smlouvy – bez její existence by tak blankosměnka nemohla být po právu vyplněna. Nadto z čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, vyplývá (a contrario), že ten, kdo je žalován ze směnky, může vůči remitentovi uplatnit kauzální námitky. Z uvedeného vyplývá, že v tomto případě nelze zajištění závazku směnkou posuzovat mimo kontext kauzálního vztahu ke spotřebitelskému úvěru.
Lze shrnout, že v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem (věřitelem) jednajícím v rámci své podnikatelské činnosti a spotřebitelem (dlužníkem), kteří mezi sebou uzavřeli smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru, jehož řádné placení je zajištěno směnkou. Řešení sporů z těchto (spotřebitelských) právních vztahů bylo přeneseno rozhodčí doložkou do rozhodčího řízení. Proto je třeba na otázku platnosti uzavřené rozhodčí doložky nahlížet i z pohledu práva na ochranu spotřebitele.
Ochrana spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách je v českém právním řádu upravena v §51a a násl. obč. zák. Tato úprava, jejíž cílem je především ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele), má svůj původ v právu Evropské unie, mimo jiné ve Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13/EHS“). Tato skutečnost ovlivňuje postavení smluvních stran v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici (nepřímý účinek) (ESD, C-106/89, ve věci Marleasing SA proti La Comercial Internationale de Alimentacion SA, ESD, C-240-244/98, ve věci Océano Grupo proti R. M. Q., ESD, C-212/04, ve věci K. A. a ostatní, Sbírka rozhodnutí I-06057/2006). Samotnou směrnici 93/13/EHS, jakožto součást práva EU, jež má autonomní charakter, i provádějící národní úpravu, je nutno vykládat pouze v kontextu práva EU, nezávisle na národním právu (ESD, C-29/76, ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol); tento princip akcentoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, publikovaném pod č. 12/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých (typových) smluvních ujednání, resp. chování dodavatele, která jsou nejčastěji se vyskytujícími nekalými podmínkami (tzv. unfair terms) ve spotřebitelských smlouvách. S poukazem na pojmy „dobrá víra“ a „významná nerovnováha mezi právy a povinnostmi smluvních stran“ článek 3 směrnice 93/13/EHS vymezuje prvky, které dávají určité smluvní klauzuli, která nebyla individuálně sjednána, zneužívající charakter, pouze abstraktně (viz v tomto smyslu ESD, rozsudek C-478/99, Komise v. Švédsko, bod 17, jakož i C-237/02, Freiburger Kommunalbauten, bod 19). Článek 3 odst. 2 uvedené směrnice však stanoví, že klauzule je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na její obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou [adhezní] smlouvou. Nelze přitom pominout, že příloha, na kterou odkazuje čl. 3 odst. 3 směrnice 93/13/EHS, obsahuje informativní a příkladný výčet klauzulí, které jsou pokládány za zneužívající. „Pro kvalifikaci konkrétního smluvního ujednání jako zneužívající klauzule bude vždy rozhodující, zda je možno ji subsumovat pod tuto definici. Příloha obsahuje jenom příkladný výčet typických zneužívajících klauzulí, který má ten význam, že položky v něm uvedené jsou vždy považovány za zneužívající (mají-li obecné znaky podle čl. 3 odst. 1). Zneužívajícími klauzulemi však mohou být i jakákoli jiná ujednání, jestliže naplňují znaky uvedené v čl. 3 odst. 1 směrnice. Zneužívající klauzulí může být především jenom smluvní ustanovení individuálně neprojednané, jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry vytváří v neprospěch spotřebitele výraznou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi vyplývajícími ze smlouvy (...). Definice je založena na třech prvcích (...), individuálně projednaná rozhodčí doložka může být platná (...), ba dokonce i individuálně neprojednaná doložka za určitých okolností může být platná. Nebude-li splňovat dva další definiční znaky zneužívající klauzule, je třeba považovat ji za platnou“ (viz článek prof. JUDr. Ireny Pelikánové, CSc., Bulletin advokacie č. 10/2011).
V českém právním řádu je vymezení nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsaženo v §56 odst. 1 obč. zák., podle něhož spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Rozpor s požadavkem dobré víry a nerovnováha práv a povinností jsou však podle znění článku 3 směrnice 93/13/EHS spojeny s tím, že jde o smluvní ujednání, které nebylo předmětem individuálního projednání. Oproti příloze směrnice ustanovení §56 odst. 3 obč. zák. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné [písm. e)] a zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli [písm. q)].
Se zřetelem k článku 3 odst. 2 směrnice 93/13/EHS je nutno ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. vykládat tak, že nedovolenými (zneužívajícími) podmínkami (klauzulemi) jsou v prvé řadě taková smluvní ujednání, která byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na jejich obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Tento znak nepochybně naplňuje rozhodčí doložka sjednaná v posuzovaném případě (mimo jiné) pro případ sporů ze směnky zajišťující závazek ze smlouvy o úvěru. Pro závěr, že žalobci nebylo umožněno o ní vyjednávat, svědčí provázanost textu Smlouvy o úvěru, Podmínek pro poskytnutí úvěru Quick půjčky (tyto listiny na sebe v předtištěném textu navzájem odkazují) a vystavení směnky podmiňující poskytnutí úvěru a zejména to, že osoba rozhodce byla žalovanou určena (předtištěna - vyplněna) již v textu rozhodčí doložky a rozhodce tak byl fakticky stanoven pouze jednou ze stran. Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat závazek z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (smluvního úroku z prodlení, smluvní pokutě a vystavené zajišťovací směnce).
V rozsudku ze dne 14. března 2013, C–415/11, ve věci M. A. proti C. d'E. de C., T. i M. (C.), Soudní dvůr Evropské unie vyložil, že pojem "významná nerovnováha" v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí; za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry", je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.
Obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za nekalé (za zneužívající klauzule). Soudní důr Evropské unie podle shora citovaných rozhodnutí nechává na úvaze národních soudů, aby zvážily všechny okolnosti případu a poté rozhodly z úřední povinnosti, zda konkrétní rozhodčí doložka představuje zneužívající klauzuli. Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2004, sp. zn. I. ÚS 339/02, ze dne 4. prosince 2003, sp. zn. IV. ÚS 511/03, ze dne 29. dubna 2005, sp. zn. III. ÚS 166/05, či ze dne 12. září 2003, sp. zn. III ÚS 145/03, ve vztahu k rozhodčím doložkám uvedl, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit „slabšího“ účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, akcentoval, že ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06). V případě spotřebitele je zde veřejný zájem, vyplývající z kogentního charakteru spotřebitelského práva, prosazující princip ochrany spotřebitele.
Ve vztahu k argumentu dovolatelky právním závěrem rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, je nutno podotknout, že citované usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 došlo k opačnému závěru a tak navázalo na předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007. Nadto rozhodnutí citované dovolatelkou řešilo vztah mezi podnikateli, neuplatnily se tedy principy práva na ochranu spotřebitele. Dovolatelka dále zřejmě nesprávně pochopila část věty „spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou“, neboť z textu citovaného rozhodnutí je patrné, že k výběru rozhodce mělo dojít až při podání žaloby – výběr rozhodce tedy mohla provést kterákoli smluvní strana, která by podávala žaloby – nikoliv pouze jedna strana smlouvy.
Lze shrnout, že rozhodčí doložka může přímo ustanovit rozhodce ad hoc, avšak naplňuje znaky nepřiměřené smluvní podmínky, pokud nebyla projednána individuálně, pokud nemohl poskytovatel rozumně očekávat, že by s ní spotřebitel při individuálním projednání souhlasil, a pokud vyvolává významnou nerovnováhu mezi účastníky řízení. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě tedy lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům garantují spravedlivé řízení a rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel – podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele. Rozhodčí řízení musí v takovém případě zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by spotřebitel rozhodčí smlouvu neuzavřel (ústnost, přímost jednání, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva); Mezi jiné překážky v uplatnění spotřebitelova práva lze zařadit například rozhodování podle zásad spravedlnosti. Jak konstatoval Ústavní soud ve shora zmiňovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10, „procesní nerovnováha může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochranných ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele například formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti. Ústavní soud tedy dovozuje, že rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány v daném případě, jsou nepřípustné, neboť v situaci, kdy má rozhodce (...) rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jakkoliv totiž může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci…“
Jak bylo výše vysvětleno, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka nebyla individuálně projednána.
Dále se Nejvyšší soud zabýval splněním podmínek pro rozhodčí řízení vedené ve sporu, který se týká spotřebitelské smlouvy. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, v rozhodčí doložce bylo sjednáno, že spory budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů, že rozhodkyně rozhoduje bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které jí strany předloží, bez možnosti přezkumu. V předtištěném formuláři předloženém žalovanou k podpisu byla uvedena i osoba konkrétního rozhodce, který bude spor rozhodovat, přičemž žalobci neměli žádný vliv na určení osoby rozhodce ve formulářové smlouvě . Takto sjednaná rozhodčí doložka však nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity. Nemožnost vyjednávání o osobě rozhodce by mohlo takové intenzity dosáhnout v případě, že by šlo o rozhodce podjatého (tato skutečnost by však vyvolávala nerovnováhu i v případě, že by určení rozhodce proběhlo na základě vyjednávání stran). Dle zjištění nižších soudů však rozhodkyně podjatá nebyla. Odchylkou od řízení před soudy tak zůstává vyloučení ústního jednání a neexistence možnosti přezkumu. Vyloučení ústního jednání však umožňuje §19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení. Jedním z cílů zákona o rozhodčím řízení je urychlení řešení majetkových sporů, přičemž vyloučení ústního jednání je jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout. Pokud není absence ústního jednání nijak zneužito (žádné zneužití nebylo v posuzovaném případě zjištěno), nelze říci, že by vyloučení ústního jednání samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Co se týče nemožnosti přezkumu rozhodčího nálezu, zákon o rozhodčím řízení, ve znění účinném v době sjednání posuzované rozhodčí doložky, připouštěl přezkum rozhodčího nálezu ve věci samé pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly, což se v posuzovaném případě nestalo. Jde o charakteristický rys rozhodčího řízení a další z prvků zaručující rychlost řízení, tedy jeden z cílů tohoto alternativního řízení k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma stranám rozhodčí doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji právní pozici. Nelze tedy než uzavřít, že ani tato skutečnost neznamenala k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Obsah posuzované rozhodčí doložky, tak, jak vyplývá ze skutkových zjištění, nemá charakter zneužívající klauzule, neboť nevyvolává k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu mezi stranami.
K opačnému závěru, tedy že rozhodčí doložka způsobovala k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, by mohl odvolací soud dojít pouze v případě, že rozhodčí doložka obsahovala další ujednání, které by samostatně či ve spojení se shora zmíněnými ujednáními způsobovalo významnou nerovnováhu k újmě spotřebitele [např. rozhodování podle zásad spravedlnosti, které by znamenalo naplnění znaků zneužívající klauzule dle písm. q) přílohy 1 směrnice 93/13/EHS]. Takové skutkové zjištění odvolací soud (na rozdíl od obdobné věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 196/2010 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 1201/2012) neučinil.
Závěr odvolacího soudu, že posuzovaná rozhodčí doložka je neplatná, a proto je dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, je tudíž vzhledem k učiněnému skutkovému zjištění nesprávný.
Námitkou žalované týkající se nesprávného právního posouzení předmětu podnikání žalované, se dovolací soud nezabýval, jelikož s ohledem na výše řečené nemůže mít její posouzení na výsledek řízení žádný vliv.
Nejvyšší soud došel k závěru, že byl naplněn dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 první věty o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu