ECLI:CZ:US:2003:4.US.511.03
sp. zn. IV. ÚS 511/03
Usnesení
IV. ÚS 511/03
Ústavní soud rozhodl dne 4. prosince 2003 ve věci ústavní stížnosti T. S. ČR, a.s., zastoupené Mgr. D. R., advokátem, proti rozhodčímu nálezu ze dne 22.7.2003, vydanému v rozhodčím řízení třemi rozhodci jmenovanými ad hoc předsedou Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Rsp. 80/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26.9.2003, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozhodčí nález, kterým byl mj. zavázán zaplatit žalující straně firmě J. M. I. C. (M.I.C.) částku 95.069.646,20,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 26% p.a. a dále částku 6.537.145,23,- Kč, náklady rozhodčího řízení ve výši 1.000.000,- Kč rozhodčímu senátu, náklady řízení žalující strany ve výši 190.000,- Kč a náklady právního zastoupení žalující strany ve výši 218.386,- Kč.
Stěžovatel uvedl, že k ochraně svých práv vyčerpal všechny procesní prostředky, neboť možnost přezkoumat nález jinými rozhodci ve smyslu §27 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v rozhodčí smlouvě nebyla dohodnuta. Z opatrnosti sice podal též návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle §31 citovaného zákona, nicméně je přesvědčen, že důvody ústavní stížnosti jsou jiné, než důvody pro zrušení rozhodčího nálezu.
Stěžovatel dále ve stížnosti popsal jednotlivé uplatňované nároky, rozsáhle se zabýval právní povahou rozhodčího řízení a vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí rozhodčího soudu je zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), proti němuž nejsou další procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 citovaného zákona přípustné (tudíž že se také jedná o přípustnou ústavní stížnost), a tvrdil, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že rozhodčí senát při jednání podle tvrzení stěžovatele nevzal v úvahu existující překážku litispendence a zákazy obsažené v exekučních příkazech, týkající se majetku vedlejšího účastníka. Nevzal v úvahu ani námitku promlčení vznesenou stěžovatelem v souvislosti s některými pohledávkami. Rozhodčí senát měl nesprávně určit i úroky z prodlení.
Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve vyjádření vyžádaném podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a doručeném Ústavnímu soudu dne 28.11.2003, poukázal na skutečnost, že napadený nález není rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu, jako stálého rozhodčího soudu, ale nálezem ad hoc jmenovaných rozhodců na základě rozhodčí doložky.
Ve smyslu §35 a 75 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], odmítnout.
Na tomto místě je třeba podotknout, že Ústavní soud se již kauzou spočívající v posouzení charakteru rozhodčího řízení zabýval v několika případech, např. věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 174/02 a obecné závěry v tomto rozhodnutí přijaté považuje za platné.
Ústavní soud setrvává na názoru, že rozhodčí senát jmenovaný ad hoc předsedou Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky je soukromou osobou, nepatří do soustavy soudů podle hlavy čtvrté Ústavy a podle zákona o soudech a soudcích a není orgánem veřejné moci. Rozhodčí soud má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil, takže rozhodčí nálezy Rozhodčího soudu ani rozhodčích senátů jmenovaných ad hoc nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy a §72 odst. 1 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, v platném znění. Rozhodci rozhodují spory, jestliže jejich pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. V tomto směru je charakter rozhodčí činnosti založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodci (stejně jako Rozhodčí soud samotný) nenalézají právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňují, tedy narovnávají) závazkový vztah v zastoupení stran. Jejich moc není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Závazek nalezený rozhodci je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodci v zastoupení stran uzavřen.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby dospěl k jinému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítnout pro nevyčerpání prostředků ve smyslu §75 odst. 1 cit. zákona. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na názor vyplývající z nepublikovaných usnesení sp. zn. III. ÚS 460/01, sp.zn. II. ÚS 574/01 a sp.zn. II. ÚS 455/01, která odmítnutí postavila pouze na samotném zjištění, že stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť na základě vlastního svobodného rozhodnutí nahradil pořad práva dohodou o respektování rozhodčího nálezu. Navíc sám stěžovatel ve svém podání uvedl, že podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu obecnému soudu, takže již i proto by měla být ústavní stížnost odmítnuta (viz rozhodnutí sp.zn. II. ÚS 443/01).
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2003
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj