ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2742.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2742/2018-720
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zemědělství , se sídlem v Praze – Novém Městě, Těšnov 65/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00020478, proti žalované PERFEKTA a. s. , se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 520, PSČ 698 01, identifikační číslo osoby 46900314, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, o zaplacení částky 4 119 908 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 105/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 1. 2018, č. j. 60 Co 383/2017-687, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Tak je tomu objektivně i v souzené věci ve vztahu k „otázce právních důsledků převodu majetku státu, jenž nebyl vyloučen z privatizace (§1 odst. 3 a §3 zákona č. 92/1991 Sb.) a jehož prodeji nebrání ani jiný právní předpis, na Fond národního majetku za účelem jeho privatizace“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů přijatých v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1874/2008, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2225/2009, a jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobkyně.
I kdyby totiž nemovitosti, za jejichž užívání se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení, byly v procesu privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 12. 8. 1993, převedeny na Fond národního majetku České republiky, nic by to na aktivní legitimaci žalobkyně v souzené věci nezměnilo. Ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky (zákon o zrušení Fondu národního majetku), byl totiž dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 1. 1. 2006, Fond národního majetku zrušen, přičemž podle odstavce 2 tohoto ustanovení veškerý majetek Fondu přešel tímto dnem na stát, který vstoupil do všech práv a povinností Fondu z právních vztahů, jejichž účastníkem byl Fond. Bylo-li tedy předmětem řízení, zahájeného dne 1. 6. 2011, vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním majetku státu v období od 1. 6. 2009 do 31. 5. 2011, nemohlo by ani případné dřívější převedení předmětných nemovitostí z majetku státu na Fond národního majetku opodstatnit závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně.
Účastníkem řízení je Česká republika, která je v soukromoprávních vztazích právnickou osobou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004), a otázka, která organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, ústavní stížnost proti němuž podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1200/09, uveřejněným pod číslem 64/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Pro úplnost je vhodné připomenout, že otázka, zda bylo vlastnictví předmětných nemovitostí v procesu privatizace převedeno na dovolatelku, byla jak pro účastníky řízení, tak v tomto rozsahu i pro soud (srov. §159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř.) závazně a pro dovolatelku nepříznivě vyřešena rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5. 8. 2009, č. j. 60 Co 444/2007-570.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu