ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.2858.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2858/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně J. F. WORLD BROKERS s. r. o., se sídlem v Praze 4, Ctiradova 508/1, identifikační číslo osoby 62 91 21 43, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze-Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, proti žalovaným 1) městu Harrachov , se sídlem v Harrachově 150, identifikační číslo osoby 00 27 56 97, zastoupenému Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem, se sídlem v Praze-Břevnově, Liborova 405/14, PSČ 169 00, 2) České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00 00 69 47, zastoupené JUDr. Václavem Mrzenou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, PSČ 128 00 a 4) Crystalexu, státnímu podniku „v likvidaci“, se sídlem v Novém Boru, identifikační číslo osoby 00 01 24 24, zastoupenému Mgr. Pavlem Štrbíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Podskalská 295/4, PSČ 128 00, o zaplacení částky 16,799.909,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 23/2006, o dovoláních žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-803, ve znění opravného usnesení ze dne 12. dubna 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-814, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-803, ve znění opravného usnesení ze dne 12. dubna 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-814, kterou byl změněn a potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku ve věci samé ve vztahu k žalované 2), a proti druhému, čtvrtému a šestému výroku, se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-803, ve znění opravného usnesení ze dne 12. dubna 2010, č. j. 9 Cmo 489/2008-814, se v prvním výroku s výjimkou té části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení úroku z prodlení proti žalované 2), dále ve třetím a pátém výroku zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 17. května 1994 se původní žalobkyně Agrobanka Praha, a. s. (dále jen „banka“) domáhala zaplacení částky 16,799.909,- Kč s úroky z prodlení jako nesplaceného úvěru poskytnutého žalovanému 4) před jeho privatizací v roce 1993 smlouvou o úvěru č. 415 uzavřenou 4. ledna 1993.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. června 2008, č. j. 42 Cm 23/2006-728, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobkyni částku 16,799.909,- Kč s 25% úrokem z prodlení od 1. dubna 1994 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (výrok I.), proti žalované 2), žalované 3), kterou byla společnost CRYSTALEX a. s., se sídlem v Novém Boru, a žalovanému 4) žalobu zamítl (výroky II., IV. a VI.) a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3) a 4) [výroky III., V. a VII.].
Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud prvního stupně z toho, že:
1) banka uzavřela 4. ledna 1993 se žalovaným 4) smlouvu o úvěru č. 415 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které mu poskytla krátkodobý úvěr na oběžné prostředky ve výši 30,000.000,- Kč převodem na jeho běžný účet 5. ledna 1993. Úvěr měl být splacen do 21. prosince 1993. Pro případ prodlení se splácením úvěru byl sjednán úrok z prodlení ve výši 33 %. Z úvěru zůstalo nesplaceno 16,799.909,- Kč;
2) usnesením vlády České republiky č. 171 ze 14. dubna 1993 byl schválen privatizační projekt č. 23868 (dále jen „privatizační projekt“), aktualizovaný k 31. březnu 1993, kterým byl privatizován závod 07 Harrachov žalovaného 4). Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci schválilo 11. června 1993 pod č. j. 620/2372/93 (správně 620/2375/93) dodatek k privatizačnímu projektu, podle něhož měly být privatizovány rozestavěné bytové jednotky v k. ú. Harrachov, rozestavěný dům č. p. 96 na stav. parc. č. 49 v k. ú. Harrachov a historická sbírka sklárny závodu 07 Harachov bezúplatným převodem na žalovaného 1);
3) součástí privatizačního projektu byla rozvaha privatizovaného závodu zpracovaná k 30. dubnu 1993, podle níž aktiva i pasiva činila 21,736.000,- Kč, přičemž pasiva představoval jen bankovní úvěr. Shodný rozsah aktiv a pasiv byl zachycen i v aktualizaci privatizačního projektu zpracované k 17. květnu 1993 a ve formuláři 4 F privatizačního projektu z 8. června 1993;
4) rozhodnutím č. 591/93 Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky ze 14. července 1993 byla převedena ke dni 1. srpna 1993 část privatizovaného majetku žalovaného 4) vymezeného formulářem 4 F privatizačního projektu (šlo o majetek určený v dodatku k privatizačnímu projektu) podle ustanovení §10 odst. 1 a §11 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (dále též jen „zákon“), ze žalovaného 4) na Fond národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) s tím, že hodnota majetku je nulová a bude aktualizována ke dni převodu majetku. Řediteli žalovaného 4) bylo uloženo zpracovat ke dni převodu majetku na Fond účetní závěrku;
5) z účetní rozvahy pro závod 07 Harrachov k 31. srpnu 1993 (opraveno na 31. července 1993) vyplývá, že aktiva a pasiva činí 16,889.000,- Kč, v pasivech byly vykázány úvěry ve výši 16,800.000,- Kč. Účetní závěrka byla zpracována auditorem Ing. Klivickým;
6) Fond jako převádějící a žalovaný 1) jako přejímající uzavřeli 1. srpna 1993 dohodu o bezúplatném převodu majetku (dále jen „dohoda o převodu“), kterou byl na přejímajícího převeden dům č. p. 96 na stav. parc. č. 49, rozestavěné stavby obytných domů a historická sbírka sklárny Harrachov s tím, že hodnota majetku k 31. březnu 1993 je nulová a bude upřesněna podle účetní závěrky. Nabyvatel v bodě III. prohlásil, že přebírá veškerá práva a povinnosti ze schváleného privatizačního projektu a zákona č. 92/1991 Sb. související s převáděným majetkem;
7) podle zápisu o předání majetku vyhotoveného podle §19 až §21 zákona nebyly zjištěny rozdíly v předávaném majetku oproti účetní rozvaze zpracované auditorem Ing. Klivickým k 31. červenci 1993, aktiva činila 16,889.618,- Kč, cizí zdroje 16,799.909,- Kč a účetní hodnota majetku 89.709,- Kč. V bodě 7 zápisu se výslovně uvádí, že předmětem převodu je závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 16,799.909,- Kč. Zápis byl podepsán zástupcem Fondu, žalovaného 4) a žalovaného 1);
8) přípisem z 18. října 1993 žalovaný 1) vyrozuměl banku o převzetí dluhu, v přípisech ze 16. prosince 1993 a 10. ledna 1994 uvedl, že nezpochybňuje povinnost úvěr splatit, nemá však dostatek finančních prostředků k úhradě;
9) ze zápisu z 11. ledna 1994 vyplývá, že bylo jednáno o úhradě dluhu i s Fondem, ten odmítl plnit z titulu ručení;
10) ze zápisu v obchodním rejstříku vyplývá, že společnost CRYSTALEX a. s. byla založena 13. prosince 1993 rozhodnutím Fondu podle privatizačního projektu č. 23863 schváleného 21. dubna 1993 a vznikla zápisem do obchodního rejstříku k 1. lednu 1994. Podle zahajovací rozvahy této společnosti zpracované k 31. prosinci 1993 nejsou v pasivech uvedeny žádné úvěry a finanční výpomoci;
11) smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou 22. října 2003 mezi bankou a žalobkyní byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena žalobkyni.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zákon č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 541/1992 Sb., nevylučuje, aby na nabyvatele majetku přešel i závazek, který nelze pro jeho povahu přiřadit k žádnému konkrétnímu majetku privatizovaného subjektu. Z privatizačního projektu a dokumentů s ním souvisejících je nepochybné, že šlo o bezúplatný převod privatizovaného majetku právě proto, že převáděná aktiva byla vyvážena pasivy ve stejné výši. Výše pasiv odpovídala nesplacenému úvěru - k 30. dubnu 1993 21,736.000,- Kč, k 31. srpnu 1993 16,800.000,- Kč. Nebyl-li závazek z nesplaceného úvěru v privatizačním projektu výslovně specifikován, pak takový způsob zpracování privatizačního projektu, byl „naprosto obvyklý“. V zápise o předání a převzetí majetku jsou již pasiva ve výši odpovídající „privatizačnímu projektu“ konkretizována a závazek je označen jako nesplacený úvěr. Tomu odpovídá i následné chování stran, jež přechod závazku na žalovaného 1) respektovaly. Závazek z nesplaceného úvěru přešel na žalovaného 1) podle ustanovení §15 odst. 1 zákona. I když nejde o závazek související s privatizovaným majetkem, přechod závazku vyplývá z rozhodnutí o privatizaci, privatizačního projektu s dodatky a z účetních rozvah. Žalobkyně má proto právo na zaplacení částky 16,799.909,- Kč s 25% úrokem z prodlení. Podle smlouvy o úvěru mohla žalobkyně požadovat úroky z prodlení ve výši až 33%.
Proti žalované 2), jež je právní nástupkyní původně žalovaného Fondu národního majetku České republiky, soud prvního stupně žalobu zamítl jako předčasnou s odkazem na ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož Fond ručil až do výše získané hodnoty privatizovaného majetku svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem, a to po dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku na nabyvatele. Toto ustanovení bylo zákonem č. 224/1994 Sb. (nabyl účinnosti 6. prosince 1994), kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., doplněno tak, že věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může na Fondu domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu.
Zamítnutí žaloby proti žalované 3) společnosti CRYSTALEX a. s. a žalovanému 4) soud prvního stupně odůvodnil nedostatkem jejich pasivní věcné legitimace.
K odvolání žalobkyně a žalovaného 1) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že žalovaný 1) a žalovaná 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 16,799.909,- Kč s tím, že plněním jednoho z nich zaniká povinnost druhého a že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni 25% úrok z prodlení z částky 16,799.909,- Kč od 1. dubna 1994 do zaplacení. V části výroku II., kterým byla proti žalované 2) zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení z částky 16,799.909,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok). Dále potvrdil napadený rozsudek ve výroku VI., kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovanému 4) [druhý výrok], změnil jej ve výroku I. v části týkající se nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) a ve výroku III. o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2) [třetí výrok], dále ve výroku VII. o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 4) [čtvrtý výrok] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (pátý a šestý výrok).
Odvolací soud rekapituloval, že za odvolacího řízení vzala žalobkyně žalobu zpět proti žalované 3) - společnosti CRYSTALEX a. s., na jejíž majetek byl 12. března 2009 prohlášen konkurs a že napadený rozsudek byl ve výroku IV., tedy v části týkající se této žalované, zrušen a řízení zastaveno, a odvolání žalobkyně proti výroku V. o nákladech řízení bylo vyloučeno k samostatnému řízení.
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná pro závěr o pasivní legitimaci žalovaného 1) a žalované 2). Uvedl, že proces privatizace s. p. Crystalex, tj. vymezení privatizovaného majetku (závodu 07 Harrachov) a vydání rozhodnutí příslušných orgánů o přechodu majetku na určenou osobu, probíhal v souladu s postupem upraveným právními předpisy, zejména zákonem č. 92/1991 Sb. V procesu privatizace nedochází k převodu majetku na základě smlouvy, ale jde o přechod majetku ze zákona a k účinnému přechodu dojde při splnění zákonných podmínek. Ty byly v dané věci splněny. Přechod závazku ze smlouvy o úvěru, byť závazek v listinách týkajících se privatizace byl uváděn ne zcela transparentním způsobem, je dostatečně prokázán obsahem těchto listin a jejich příloh, včetně odkazů na jiné listiny.
Privatizační projekt byl schválen usnesením vlády České republiky č. 171 ze 14. dubna 1993, jeho dodatek rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci č. 620/2372/93 (správně 620/2375/93) z 11. června 1993. Na tento dodatek, obsahující i položku pasiv - úvěru ve výši 18,595.211,- Kč, odkazuje rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu České republiky č. 591/1993 ze 14. července 1993 o převodu části privatizovaného majetku k 1. srpnu 1993 v rozsahu formuláře F - majetku závodu 07 Harrachov na Fond. Přestože charakter úvěru nebyl v listinách přesně uveden, je nepochybné, že šlo o dluh ze smlouvy o úvěru. Existence jiného úvěru nebyla tvrzena. Předmětný úvěr byl součástí privatizačního projektu a je rovněž nesporné, že privatizujícím byl žalovaný 1). Byť nebylo prokázáno, že dluh ze smlouvy o úvěru bezprostředně souvisel s majetkem nabytým žalovaným 1) v privatizaci (ustanovení §15 zákona), závěr, podle něhož závazek přešel na žalovaného 1) na základě listin vyhotovených v privatizačním procesu, je správný a tato skutečnost byla také důvodem, proč žalovaný 1) nabyl majetek bezúplatně.
K závěru o přechodu závazku ze smlouvy o úvěru na žalovaného 1) vede i obsah třístranného zápisu o předání majetku a skutečnost, že žalovaný 1) se po převzetí majetku choval jako úvěrový dlužník. Zápis o předání majetku závodu 07 Harrachov, jehož součástí bylo i přesné vyčíslení přejímaných pasiv - cizích zdrojů ve výši 16,799.909,- Kč, podepsal i zástupce žalovaného 1), vyjádřil souhlas s výsledky inventarizace, stvrdil převzetí účetní závěrky k 16. září 1993 a výslovně též „převod“ závazku ze smlouvy o úvěru včetně úroků a zjištění o výši závazku a výši předpokládané první splátky. To vše v situaci, kdy šlo o bezúplatný přechod majetku i se závazky, když v zápise je uvedeno i vyčíslení kladné hodnoty předávaného majetku, výše závazků a rozdíl mezi aktivy a pasivy ve výši 88.709,- Kč. Bezprostředně po nabytí majetku žalovaný 1) vyjednával s bankou podmínky splatnosti závazku s argumentací o nedostatku prostředků na zaplacení. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný 1) věděl, že spolu s privatizovaným majetkem na něj přechází i závazek ze smlouvy o úvěru.
Námitku, podle níž starosta města neměl k úkonům učiněným v souvislosti s převzetím privatizovaného majetku, a tím i k převzetí závazku ze smlouvy o úvěru, předchozí souhlas zastupitelstva města podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“), odvolací soud nepovažoval za důvodnou s tím, že v procesu privatizace nedochází k nabytí majetku a s ním souvisejících závazků dvoustranným právním úkonem - smlouvou - ale právním důvodem nabytí majetku je příslušné rozhodnutí správního orgánu učiněné v souladu s právními předpisy. Následně uzavřená dohoda o převodu nemá konstitutivní význam co do právního důvodu nabytí majetku. Došlo-li k nabytí privatizovaného majetku na základě takového rozhodnutí (schváleného privatizačního projektu), nebylo třeba, aby starosta obce, jednající za nabyvatele majetku, byl k úkonům souvisejícím s převzetím majetku vybaven předchozím souhlasem zastupitelstva. Toto zmocnění by bylo potřeba jen při nabytí majetku smlouvou.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba je důvodná i proti žalované 2), jež je právní nástupkyní Fondu, a to jako ručitelce podle ustanovení §15 odst. 3 zákona. Rekapituloval, že právní úprava ručení Fondu doznala od doby účinnosti zákona změny. Ve znění účinném od 1. dubna 1991 do 12. srpna 1993 se k přechodu závazku nevyžadoval souhlas věřitele a Fond ručil svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku po dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku na nabyvatele. Ze znění účinného od 13. srpna 1993 do 5. prosince 1994 bylo vypuštěno zákonné ručení Fondu. V důsledku této právní úpravy tak Fond ručil pouze za ty závazky, u kterých zákonné ručení vzniklo nejpozději do 12. srpna 1993. V dané věci tak tomu je, protože privatizovaný majetek i se závazky přešel na nabyvatele 1. srpna 1993.
Následnou úpravou provedenou zákonem č. 224/1994 Sb., bylo znění ustanovení §15 odst. 3 zákona doplněno tak, že k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, a věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 1 Odon 129/97 a rozsudek ze dne 16. října 1996, sp. zn. 1 Odon 20/96, v nichž se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení §15 odst. 3 zákona, ve znění zákona č. 224/1994 Sb., odvolací soud dovodil, že pokud ručitelský závazek Fondu vznikl do 12. srpna 1993 (v dané věci vznikl 1. srpna 1993) a stal se splatným do 5. prosince 1994 [požadavek věřitele na zaplacení dluhu vůči žalovanému 1) a Fondu byl neúspěšně uplatněn 11. ledna 1994], nelze na vymahatelnost pohledávky vůči Fondu aplikovat podmínky stanovené v tomto ustanovení s účinností od 6. prosince 1994, tj. že na Fondu se lze domáhat splnění závazku až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu.
Odvolací soud uzavřel, že podle ustanovení §306 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) je žalobkyně oprávněna domáhat se splnění závazku i proti žalované 2), jako právní nástupkyni Fondu, když dlužník nesplnil svůj závazek ani v přiměřené době poté, co byl písemně vyzván k plnění. Splatnost ručitelského závazku nastala podle §340 odst. 2 obch. zák. poté, kdy byl Fond jako ručitel písemně vyzván k zaplacení, což se stalo nejpozději doručením žaloby. Z toho důvodu byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 2) změněn tak, že byla zavázána k úhradě žalované částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný 1) a žalovaná 2) dovolání.
Žalovaný 1) napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, přičemž přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a z opatrnosti i o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., maje za to, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož v procesu privatizace nedochází k nabytí majetku a případně s ním souvisejících závazků dvoustranným právním úkonem - smlouvou, a že právním důvodem nabytí majetku je příslušné rozhodnutí správního orgánu učiněné v souladu s právními předpisy. Tento právní názor považuje za nesprávný a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1236/2006 a s rozsudkem ze dne 30. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1501/2006. Z těchto rozhodnutí naopak vyplývá, že právním důvodem nabytí majetku je smlouva. V tom případě nemohl závazek, jehož zaplacení se žalobkyně domáhá, nikdy nabýt, protože není zmíněn v žádné smlouvě, kterou kdy uzavřel. Důsledkem tohoto nesprávného názoru odvolacího soudu je i závěr, že pokud je nabyvatelem majetku obec, není k převzetí závazku z privatizace třeba souhlasu obecního zastupitelstva. Dovolatel pokládá za nemyslitelné, aby stát mohl svůj závazek ze smlouvy o úvěru komukoliv vnutit, bez ohledu na právní povahu nabyvatele. Změna v subjektu závazku vyžaduje nejen vůli státu jako původního nositele závazku, ale také vůli subjektu, na který má závazek přejít. Vůle obce se vytváří rozhodnutím jejího zastupitelstva. Představa, že stát mohl soustavou aktů svých orgánů způsobit přechod závazku ze smlouvy o úvěru na územní samosprávný celek, je v rozporu s ústavně zaručeným právem na samosprávu.
Dovolatel zdůrazňuje, že právním důvodem nabytí majetku podle zákona č. 92/1991 Sb., je smlouva, tj. právně relevantní konsenzus zúčastněných subjektů, jenž předpokládá vytvoření odpovídající vůle a její projev. Na straně státu tato vůle vzniká především privatizačním projektem a jeho schválením. Na straně dovolatele mělo dojít ke vzniku vůle souhlasem obecního zastupitelstva. Teprve tato shodná vůle mohla být následně projevena ve smlouvě. Nebyla-li na straně státu vytvořena vůle, která by zahrnovala i převod závazku, a na straně obce nebyla vytvořena žádná vůle, když chybí rozhodnutí zastupitelstva, nemohlo být dosaženo konsenzu. Je pravdou, že dokumentací osvědčující řádné schválení privatizačního projektu se prakticky vytváří vůle státu ke konkrétnímu privatizačnímu případu. Privatizační projekt dostatečně určitě vymezující privatizovaný majetek je jen jednou z podmínek platnosti následného převodu majetku. K samotnému převodu však dochází až na základě smlouvy. V žádném případě se však privatizačním projektem nevytváří vůle nabyvatele majetku. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, akcentuje, že vůle obce k převzetí závazku ve výši více jak 16,000.000,- Kč mohla být vytvořena jen souhlasem obecního zastupitelstva.
Odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že dohoda o převodu nemá „konstitutivní“ význam co do právního důvodu nabytí majetku. Uzavření smlouvy předpokládalo ustanovení §14 zákona č. 92/1991 Sb., jako právní skutečnost, která je výlučným právním důvodem celého privatizačního případu. Považoval-li odvolací soud dohodu za dodatečnou „deklaratorní“ písemnou proklamaci zúčastněných subjektů, je jeho rozhodnutí věcně nesprávné.
Dovolatel obsáhle argumentuje i ve prospěch názoru, že vůle státu, aby s privatizovaným majetkem byl převeden i závazek ze smlouvy o úvěru, nebyla odpovídajícím způsobem projevena, když závazek nebyl uveden v privatizačním projektu ani v dohodě o převodu, zvláště za situace, že šlo o závazek, který s privatizovaným majetkem věcně nesouvisel, protože za úvěrové prostředky nebyl pořízen. Nelze přijmout ani názor soudu prvního stupně, podle něhož byl takový způsob zpracování privatizačního projektu [pokud jde o (ne)specifikaci závazků] naprosto obvyklý. Dovolatel má za to, že stát žádný převod závazku ze smlouvy o úvěru nesledoval a až následně, po uzavření dohody o převodu došlo k jednání zúčastněných stran, které však v rozsahu, v němž neodpovídalo dohodě, bylo již irelevantní.
Dovozuje-li odvolací soud vůli státu směřující k převodu závazku ze skutečnosti, že šlo o bezúplatný převod majetku, tedy že aktiva musela být vyvážena pasivy, neodpovídá jeho názor základnímu záměru privatizace, jímž bylo ukončení vlastnictví státu mnohdy za symbolickou než reálnou úplatu. Namítá, že ani listiny, na jejichž základě privatizace majetku jím nabytého proběhla, se o závazku ze smlouvy o úvěru nezmiňují. Závěr odvolacího soudu o tom, že závazek ze smlouvy o úvěru přešel spolu s nabytým majetkem na dovolatele, je proto nesprávný.
V doplnění dovolání pak dovolatel namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že závazek ze smlouvy o úvěru byl součástí privatizačního projektu, nemají oporu v provedeném dokazování, ale jsou volnou úvahou soudu o tom, jak mohl či nemohl být majetek privatizovaný podle projektu č. 23868 spjat se závazkem ze smlouvy o úvěru. Dále podrobně argumentuje ve prospěch názoru, že z listin, které byly provedeny k důkazu, vyplývá, že závazek mohl být spjat pouze s majetkem, který dílem přešel na žalovanou 3) a dílem zůstal žalovanému 4).
Dovolatel dále poukazuje na vady řízení spočívající ve změně obsazení senátu odvolacího soudu, v nedostatku řádného poučení účastníků podle ustanovení §5 o. s. ř. o procesních právech a povinnostech a v nedostatku náležitostí řádného zmocnění zástupce žalobkyně.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná podala dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
S odkazem na ustanovení §15 zákona, ve znění účinném do 12. srpna 1993, dovolatelka akcentuje, že ručení Fondu za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku bylo omezeno časově a věcně (rozsahem), nicméně vzniklo jen při splnění základního předpokladu, že závazek na nabyvatele přešel, a to jako závazek související s privatizovaným majetkem. Souvislost musí být objektivní a musí být dána již před zahájením procesu privatizace, zvláště je-li majetek pro privatizaci rozdělen a privatizován podle několika privatizačních projektů a nemůže být až v rámci tohoto procesu libovolně přiřazován. Souvislost závazku s privatizovaným majetkem dána buď je nebo není. Pokud by měl být závěr odvolacího soudu vyložen tak, že jde o skutkový závěr o existenci souvislosti závazku s majetkem privatizovaným žalovaným 1), nemá tento závěr oporu v provedeném dokazování, neboť nebyla prokázána jakákoliv souvislost.
Dovolatelka poukazuje i na tu skutečnost, že žalobkyně přihlásila pohledávku z titulu smlouvy o úvěru do insolvenčního řízení vedeného proti společnosti CRYSTALEX a. s., pohledávka byla popřena a žalobkyně podala žalobu o určení její pravosti. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009.
Posouzení, zda dovolání žalovaného 1) je - objektivně - přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., předchází - ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §240 odst. 1 a §218 písm. b) o. s. ř. - posouzení tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7 nebo důvody jeho rozsudku ze dne 15. července 2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněného pod číslem 84/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci není dovolání žalovaného 1) proti té části prvního výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve věci samé ve vztahu k žalované 2) a potvrzen co do zamítnutí žaloby o zaplacení úroku z prodlení, dále proti druhému výroku, kterým byl potvrzen výrok o zamítnutí žaloby proti žalovanému 4), a proti čtvrtému a šestému výroku rozsudku odvolacího soudu, jež se týkají nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 4), subjektivně přípustné. Těmito výroky nebylo rozhodnuto o právech a povinnostech žalovaného 1), tyto výroky se ho netýkají, v jeho poměrech nenastala žádná újma, jež by mohla být odstraněna rozhodnutím dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) v tomto rozsahu jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Oproti mínění dovolatele není dovolání směřující proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým byl žalovaný 1) zavázán zaplatit žalobkyni žalovanou částku, přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože byť odvolací soud uvedl, že mění rozsudek soudu prvního stupně, změna se týkala jen výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba proti žalované 2), nikoliv výroku I. týkajícího se žalovaného 1). Odvolací soud nerozhodl o nároku žalobkyně vůči žalovanému 1) jinak, než soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně sice rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 4. prosince 1997, č. j. 25 Cm 230/94-268, který byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 2007, č. j. 9 Cmo 325/2007-652, zrušen, nikoliv však proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, když odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen z procesních důvodů a žádný závazný právní názor nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a je i neúplné.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 12. srpna 1993, tento zákon upravuje podmínky převodu majetku státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy, …, a to na československé nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (dále jen „privatizace“).
Z ustanovení §5 zákona vyplývá, že převod majetku podle tohoto zákona se provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu majetkové účasti státu na podnikání.
Ustanovení §6 odst. 1 zákona určuje, že privatizační projekt podniku je souhrn ekonomických, technických, majetkových, časových a dalších údajů, který obsahuje označení podniku a vymezení majetku určeného k privatizaci podle tohoto projektu (dále jen „privatizovaný majetek“) [písm. a)], …ocenění privatizovaného majetku [písm. d)], …způsob převodu privatizovaného majetku včetně vypořádání nároků oprávněných osob [písm. e)]…
Z ustanovení §11 zákona vyplývá, že v souladu se schváleným privatizačním projektem podniku zakladatel zruší podnik bez likvidace nebo vyjme část majetku podniku (odstavec 1). Je-li zakladatelem podniku orgán státní správy republiky nebo obec, přechází privatizovaný majetek dnem zrušení podniku nebo dnem vynětí části majetku na Fond národního majetku České republiky….(odstavec 3).
Podle ustanovení §12 odst. 2 písm. c) zákona majetek fondů může být použit v souladu se schválenými privatizačními projekty k převodu privatizovaného majetku na obce.
Podle ustanovení §14 zákona prodej privatizovaného majetku uskutečňují fondy na základě smlouvy uzavřené s kupujícím nebo ve veřejné dražbě (odstavec 1 věta první).
Z ustanovení §19 zákona vyplývá, že ke dni účinnosti smlouvy nebo vkladu je fond povinen předat a nabyvatel převzít věci zahrnuté do privatizovaného majetku. O převzetí se sepíše zápis podepsaný oběma stranami (odstavec 1). Vlastnické právo k věcem z privatizovaného majetku přechází na nabyvatele dnem sjednané účinnosti smlouvy nebo při vkladu dnem vzniku obchodní společnosti; vlastnické právo k nemovitostem přechází vkladem do katastru nemovitostí. … (odstavec 3).
Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému 1) uloženo zaplatit žalobkyni žalovanou částku, na závěru, podle něhož v procesu privatizace nedochází k převodu majetku na základě smlouvy, ale právním důvodem nabytí majetku je příslušné rozhodnutí orgánu státu učiněné v souladu s právními předpisy, za něž považoval schválení privatizačního projektu.
Tento závěr považuje dovolací soud za nesprávný, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neboť k povaze rozhodnutí vlády České republiky o privatizaci na základě privatizačních projektů se již vyslovil ve stanovisku svého obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia ze dne 12. dubna 1994, sp. zn. Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, uveřejněném pod číslem 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovodil, že takové rozhodnutí je rozhodováním jménem státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Nemá tedy povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a nejde o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické nebo právnické osoby. Následně v rozsudku ze dne 11. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006, uzavřel, že rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již kupní smlouvou, popř. vkladem do akciové společnosti. Privatizační projekt představuje přípravnou fázi v procesu privatizace, teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami (způsoby).
Podle ustanovení §5 zákona převod majetku se provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku. Privatizační projekt je tak základním dokumentem obsahujícím náležitosti vymezené v ustanovení §6 zákona, kromě jiných i údaje o tom, jaká část majetku státu bude privatizována a jakým způsobem [písmeno a) a e) cit. ustanovení], a podléhá schválení příslušným státním orgánem podle ustanovení §10 zákona.
Schválený privatizační projekt však není právním důvodem nabytí privatizovaného majetku. Odvolací soud přehlédl, že privatizace majetku státu probíhala ve dvou etapách. V té první rozhodl zakladatel o vymezení majetku určeného k privatizaci a o zpracování privatizačního projektu. Po schválení privatizačního projektu orgánem určeným v §10 zákona rozhodl zakladatel o zrušení podniku bez likvidace nebo o vyjmutí části majetku podniku (§11 odst. 1 zákona). Dnem zrušení podniku nebo dnem vyjmutí části majetku podniku přešel privatizovaný majetek na Fond (§11 odst. 3 zákona). Pouze v této fázi privatizace dochází ze zákona k přechodu privatizovaného majetku, a to na Fond. Další etapa privatizace je upravena v ustanovení §12 zákona, v němž jsou určeny způsoby privatizace, kromě jiných i převodem privatizovaného majetku na obec [§12 odst. 2 písm. c)]. Způsob prodeje privatizovaného majetku určuje ustanovení §14 odst. 1 zákona. Jsou jimi smlouva uzavřená s kupujícím nebo veřejná dražba. Těmito způsoby již dochází k převodu privatizovaného majetku na nabyvatele. Rozsah privatizovaného majetku, práv a závazků, která přecházejí na Fond, upravuje ustanovení §11 odst. 4 zákona. Pro posouzení nároku žalobkyně je proto rozhodující, zda závazek ze smlouvy o úvěru, přešel-li na Fond, byl z Fondu převeden na žalovaného 1). K převodu mohlo dojít jedině smlouvou uzavřenou mezi Fondem a žalovaným 1). V projednávané věci tak právním důvodem převodu závazku mohla být jen dohoda o převodu, k níž byl sepsán zápis o převzetí majetku. Nebyl-li závazek v dohodě o převodu uveden, pak práva a závazky, která přecházejí spolu s privatizovaným majetkem, určuje ustanovení §15 odst. 1 zákona.
Nezabýval-li se odvolací soud, s ohledem na svůj nesprávný závěr o přechodu majetku na žalovaného 1) na základě rozhodnutí příslušných státních orgánů učiněných v procesu privatizace, posouzením, zda závazek ze smlouvy o úvěru přešel na žalovaného 1) dohodou o převodu, k níž byl sepsán zápis o převzetí majetku, je jeho právní posouzení nesprávné. Vzhledem k tomu, že nabyvatelem tohoto majetku, příp. i závazku ze smlouvy o úvěru, byla obec, je třeba úkony učiněné starostou obce v souvislosti s nabytím a převzetím majetku (i závazku) posoudit podle příslušných ustanovení zákona o obcích, ve znění účinném k datu, kdy tyto úkony byly učiněny. Tímto posouzením se odvolací soud nezabýval, maje za to, že nebylo třeba, aby úkonům starosty obce předcházel souhlas městského zastupitelstva, když k přechodu majetku došlo rozhodnutím státních orgánů a nikoliv dohodou.
Dovolání žalované 2) je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Zákonné ručení Fondu podle ustanovení §15 odst. 3 zákona mohlo vzniknout pouze tehdy, přešel-li závazek k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru na žalovaného 1), neboť z akcesorické povahy ručení vyplývá, že ručitelský závazek mohl vzniknout pouze za existující závazek. Posouzení povinnosti žalované 2) zaplatit žalovanou částku z titulu zákonného ručení je tak závislé na posouzení, zda závazek ze smlouvy o úvěru přešel na žalovaného 1).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právního posouzení věci, Nejvyšší soud se nezabýval dovolatelem tvrzenými vadami řízení, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu