ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.2875.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 2875/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka Ph.D. a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České pojišťovny a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČ 45272956, proti žalovanému M. T ., o 198 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 236/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. března 2009, č. j. 35 Co 629/2008-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. března 2009, č. j. 35 Co 629/2008-92, se ve výrocích I., II. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalovaném náhrady pojistného plnění, které vyplatila společnosti Zetas, a.s. jako vlastníku poškozeného motorového osobního vozidla registrační značky 1L8 4320 a kaskopojišťovně (havarijní pojištění).
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 16. dubna 2008, č. j. 8 C 236/2006-53, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 198 640 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný jako řidič osobního vozidla registrační značky 1L9 7195 zavinil kolizi s osobním vozidlem registrační značky 1L8 4320, za jehož poškození žalobkyně vyplatila 198 640 Kč z povinného pojištění odpovědnosti za škodu způsobené provozem žalovaným řízeného vozidla, které má sjednáno jeho leasingový nájemce V.S.. Dále zjistil, že žalovaný nevlastní řidičský průkaz, není způsobilý k řízení motorového vozidla ze zdravotních důvodů a bezprostředně po dopravní nehodě se odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za dopravní nehodu a škodu, která při ní vznikla, odpovídá bezvýhradně žalovaný, a proto má žalobkyně proti němu podle §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. právo na náhradu toho, co plnila za škodu vzniklou dopravní nehodou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady za řízení před soudem prvního stupně (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek za odvolací řízení (výrok III.) a nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok IV.).
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně při výkladu §10 odst. 1 a 2 cit. zákona právně pochybil, přiznal-li žalovanému coby řidiči vozidla postavení pojištěného. Proto také nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, pokud z ustanovení §2 písm. f) a §6 odst. 1 téhož zákona dovozovala, že pojištěným je jak pojistník, který pojistnou smlouvu s pojistitelem uzavřel, tak i řidič motorového vozidla.
Odvolací soud uvedl, že odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla, jejíž pojištění se podle §6 odst. 1 cit. zákona vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, upravují jako speciální druh odpovědnosti za škodu ustanovení §427 až §431 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Její předpoklady jsou v těchto ustanoveních vymezeny tak, že jde o odpovědnost provozovatele motorového vozidla, t. j. osoby trvale disponující s vozidlem fakticky i právně. Tato právní úprava proto nedopadá na případy odpovědnosti za škodu způsobenou řidičem motorového vozidla, není-li současně jeho provozovatelem, a to s jedinou výjimkou uvedenou v §430 odst. 1 větě první obč. zák. Ve smyslu této právní normy může řidič místo provozovatele dopravního prostředku odpovídat za škodu způsobenou provozem vozidla podle §427 obč. zák. pouze tehdy, pokud použil dopravní prostředek bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Jen v takovém případě je podle odvolacího soudu možné zvažovat regres vyplaceného pojistného plnění vůči řidiči motorového vozidla, který není zároveň jeho provozovatelem.
V posuzované věci však situace popsaná v §430 odst. 1 větě první obč. zák. nenastala, neboť podle žalovaný použil předmětné motorové vozidlo s vědomím jeho provozovatele Václava Strádala a nikoli proti jeho vůli. Vycházeje ze zjištění, že žalovaný nebyl v době dopravní nehody provozovatelem vozidla, ale pouze jeho řidičem, odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady pro odpovědnost žalovaného coby řidiče za škodu způsobenou provozem předmětného motorového vozidla místo jeho provozovatele nebyly naplněny a právo regresu podle §10 odst. 1 cit. zákona mohla žalobkyně uplatnit jen vůči pojištěnému, tedy provozovateli vozidla. Vyhověl-li proto soud prvního stupně žalobě, která směřovala proti řidiči, který nemá postavení pojištěného, právně pochybil. Proto jeho rozsudek ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl pro absenci věcné pasivní legitimace žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, dospěl-li k závěru o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného. Stejně jako v odvolání poukazuje na konkrétní ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. [§2 písm. f), §6 odst 1, §10 odst. 1 písm. f)] a §828 obč. zák., z nichž dovozuje, že za pojištěného je třeba považovat nejen pojistníka, ale i řidiče motorového vozidla (žalovaného) z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného motorového vozidla. Proto byla oprávněna uplatnit proti žalovanému právo regresu, když se jako řidič vozidla odmítl podrobit na výzvu příslušníka Policie ČR zkoušce na přítomnost alkoholu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně mohla uplatnit právo regresu podle §10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. jen vůči provozovateli vozidla, neboť žalovaný jako řidič vozidla postavení pojištěného nemá a není proto ve věci pasivně legitimován. S tímto právním posouzením věci odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Rozumí-li se podle §2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pro účely tohoto zákona pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje, a podle §6 odst. 1 cit. zákona se pojištění odpovědnosti za škodu vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, je třeba za pojištěného považovat nejen provozovatele vozidla, ale i osobu odlišnou od provozovatele, která vozidlo tohoto provozovatele v době dopravní nehody řídila (žalovaného) a za škodu odpovídá. Pojištění odpovědnosti za škodu podle cit. zákona tak dopadá jak na odpovědnost osoby provozovatele vozidla podle §427 a násl. obč. zák., tak i na osoby odpovídající za škodu podle §420 obč. zák., například na řidiče vozidla (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 25 Cdo 1957/2006, nebo jeho rozsudek ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007). Je tedy nerozhodné, zda se jedná o odpovědnost objektivní (za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu) či odpovědnost subjektivní (za zaviněné porušení právní povinnosti), jejichž předpoklady jsou stanoveny odlišně.
Ustanovení §427 obč. zák. upravující odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou provozem motorového vozidla není ve vztahu k obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák. ustanovením speciálním, nýbrž obě skutkové podstaty stojí vedle sebe. Odpovědnost provozovatele motorového vozidla za škodu způsobenou jeho provozem podle §427 a násl. obč. zák. proto nevylučuje odpovědnost řidiče tohoto vozidla, který způsobil škodu při téže škodní události porušením právní povinnosti podle §420 odst. 1 obč. zák. Odpovědnost řidiče podle §420 odst. 1 obč. zák. nepřichází v úvahu jen v případě uvedeném v §420 odst. 2 obč. zák.; tato situace však v posuzované věci nenastala (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, strana 735, či rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. září 1977, sp. zn. 1 Cz 101/77, publikovaný pod číslem 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo stanovisko pléna bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. listopadu 1983, č. j. Cpj 10/83 a Pls 2/83, publikované pod číslem 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud již ve shora cit. rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2871/2007 uzavřel, že v případě plurality odpovědných subjektů (řidiče a provozovatele vozidla) závisí na pojistiteli, který plnil z titulu pojištění odpovědnosti za škodu poškozenému, vůči kterému z nich (případně zda vůči oběma) uplatní své postihové právo vyplývající z ustanovení §10 zákona č. 168/1999 Sb.
Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že při výkladu a aplikaci §2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pochybil, jestliže pro účely cit. zákona v posuzované věci považoval za pojištěného pouze provozovatele vozidla, ačkoli ho v době dopravní nehody řídila jiná osoba, a omezil se na posouzení, zda v rámci odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle §427 a násl. obč. zák. nenastala odpovědnost žalovaného jako řidiče vozidla místo jeho provozovatele podle §430 odst. 1 věty první obč. zák. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podmínky aplikace posléze cit. ustanovení nebyly naplněny, a proto odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou provozem není podle §427 a násl. obč. zák. dána, měl se zabývat dále otázkou, zda není dána odpovědnost žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. Jestliže tak neučinil a na základě závěru o nenaplnění předpokladů pro odpovědnost žalovaného coby řidiče vozidla místo jeho provozovatele podle §430 odst. 1 věty první obč. zák. dovodil, že žalobkyně mohla uplatnit právo regresu podle §10 odst. 1 cit. zákona vůči pojištěnému, tedy provozovateli vozidla, právně pochybil a dovoláním napadený závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného nemůže obstát. Lze proto uzavřít, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v obou závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu