ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.2887.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2887/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně T. a.s., zastoupené JUDr. Ing. I. R., advokátem, proti žalované R. B., s.r.o., zastoupené Mgr. H. K., advokátkou, o zaplacení částky 286.058,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 59/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2007, č.j. 2 Cmo 353/2006-140, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2007, č.j. 2 Cmo 353/2006-140, se v II. a III. bodě výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně uplatnila žalobou po žalované nárok na smluvní pokutu za prodlení se zaplacením kupní ceny za zboží dodávané žalobkyní žalované v letech 1998 až 1999.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 4. 2006, č.j. 1 Cm 59/2002-115, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 212.762,20 Kč, zamítl žalobu co do 73.295,90 Kč a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy ze dne 9. 4. 1996 a následných telefonických či písemných objednávek dodávala žalobkyně v období od 2. 1. 1998 do 4. 11. 1999 léčiva a zdravotnický materiál do lékárny provozované žalovanou; sjednanou cenu za toto zboží v souladu se smluvním ujednáním vyúčtovala fakturami. Z celkových 132 vystavených faktur uhradila žalobkyně prvních 99 faktur po lhůtě splatnosti. Smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě, podle něhož „v případě pozdní úhrady faktury zaplatí kupující smluvní pokutu z prodlení ve výši 0,1% za každý den prodlení.“ Smlouvu posoudil soud jako smlouvu rámcovou, na jejímž základě vznikaly jednotlivé kupní smlouvy dodáním zboží žalované. Ujednání o smluvní pokutě považoval soud za platné, přičemž dovodil, že základem pro výpočet smluvní pokuty stanovené procentem byla fakturovaná částka, s jejíž úhradou byl dlužník v prodlení. Přiznaná smluvní pokuta ve výši 212.762,20 Kč odpovídá celkové výši prvých 99 fakturovaných ( a zároveň dlužných ) částek a délce prodlení s jejich úhradou.
Odvolací soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně v části, v níž byla žaloba zamítnuta. Rozsudek týkající se přiznané smluvní pokuty ve výši 212.762,20 Kč změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně o obsahu ujednání o smluvní pokutě, toto ujednání však posoudil jako neurčité, tudíž dle §37 odst. 1 občanského zákoníku neplatné. Dle odvolacího soudu neobsahuje smlouva žádný údaj o tom, z jakého základu má být vypočtena smluvní pokuta stanovená procentem, přičemž „je nepochybné, že neexistuje pouze jeden základ, ze kterého by se mohla smluvní pokuta v tomto případě požadovat, a právě proto je určení tohoto základu ve smluvním ujednání naprosto nezbytné“. Chybějící část ujednání o smluvní pokutě nelze dle názoru odvolacího soudu nahradit výkladem dle §266 obchodního zákoníku, neboť výkladem nelze nahrazovat část projevu vůle, která chybí.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním směřujícím do výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a do souvisejících výroků o nákladech řízení. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci ( §241a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ), neboť dle jejího názoru odvolací soud nesprávně aplikoval, resp. vůbec neaplikoval ustanovení §266 obchodního zákoníku ( obch.zák. ), §35 odst. 2 a §544 občanského zákoníku ( obč.zák. ). Poukazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 119/2003. Je přesvědčena o tom, že ujednání o smluvní pokutě je srozumitelné, vyplývá z něj, že základem pro výpočet smluvní pokuty má být vždy ta která fakturovaná částka a připouští i výklad soudu I. stupně, podle něhož je základem fakturovaná dlužná částka. V daném případě totiž byla fakturovaná částka vždy rovna částce dlužné, tato dvojí možnost výkladu sporného ujednání obsaženého ve smlouvě tudíž nemá na posouzení konkrétního žalovaného nároku žádný vliv. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ( o.s.ř. ), neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě uzavřené mezi účastnicemi ve znění „v případě pozdní úhrady faktury zaplatí kupující smluvní pokutu z prodlení ve výši 0,1% za každý den prodlení“, je pro neurčitost neplatné (§37 odst. 1 obč.zák.), neboť v něm není určen ( chybí ) základ pro výpočet smluvní pokuty stanovené procentem, a tento nedostatek nelze nahradit výkladem dle §266 obch. zák.
Odvolací soud však opominul, že ustanovení §266 obch.zák. je mimo jiné projevem soukromoprávní zásady, že smlouvy mají být plněny. Bývají uzavírány proto, aby platily, aby se jimi strany řídily. Uvedené platí přesto, že smlouvy zpravidla nebývají formálně dokonalé. Z tohoto důvodu též odst. 1 uvedeného ustanovení dává přednost projevu vůle před jeho jazykovým vyjádřením, uvádí-li, že se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl určen, znám nebo jí znám být musel. Totéž v obecné rovině upravuje §35 odst. 2 obč.zák. Tentýž předpis též výslovně stanoví princip ochrany dobré víry toho, komu byl právní úkon určen ( §35 odst. 3 obč.zák. ). Tento princip je konkretizován odstavcem čtvrtým §266 obch.zák., podle něhož projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. Výkladová pravidla obsažená v §266 obch. zák., umožňují vykládat projev vůle mimo jiné též podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení adresáta, které byl projev vůle určen a výrazy používané v obchodním styku podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (druhý odstavec tohoto ustanovení).
Z obsahu ujednání o smluvní pokutě, jak jej soudy zjistily a vychází z něj i soud dovolací, jednoznačně vyplývá vůle zajistit smluvní pokutou splnění závazku zaplatit včas fakturovanou částku, neboť smluvní pokuta byla sjednána pro případ prodlení s její platbou („v případě pozdní úhrady faktury zaplatí kupující smluvní pokutu z prodlení…“). Strany nepochybně projevily vůli stanovit i výši smluvní pokuty procentem z určité částky („…….ve výši 0,1% za každý den prodlení“).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí zaměňuje projev vůle a konkrétní výraz, jímž by měl být výslovně určen základ, z něhož by měla být smluvní pokuta stanovena. Takový výraz ve smlouvě postrádá. Zákonný termín „výraz“ však může znamenat i určitý soubor slov, nikoli pouze slovo jediné. V daném případě se za takový výraz, jímž je projevena vůle směřující k určení základu pro stanovení smluvní pokuty určené procentem, dá považovat formulace „prodlení s pozdní úhradou faktury“.
Vzhledem k formulaci ujednání o smluvní pokutě jako „smluvní pokutě z prodlení“ pro případ „pozdní úhrady faktury“ lze při použití citovaného pravidla §266 odst. 2 obch. zák. vyloučit, aby se základ, z něhož má být smluvní pokuta vypočtena, odvíjel od částky vyšší než té, která byla fakturována. Vzhledem k výslovné formulaci (výrazu) „smluvní pokuta z prodlení“ a způsobu stanovení smluvní pokuty procentem, vazbou na délku prodlení lze uvažovat též o tom, že vůlí smluvních stran mohlo být stanovení smluvní pokuty pouze z té části fakturované částky, s níž dlužník v prodlení skutečně byl. V úvahu tedy přichází pouze dvojí výklad tohoto ujednání: 1) smluvní pokuta se počítá z fakturované částky ( výklad žalobkynin ), 2) smluvní pokuta se počítá z té části fakturované částky, s jejíž úhradou byl dlužník v prodlení ( výklad soudu I. stupně).
Ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě uzavřené mezi účastnicemi tedy evidentně obsahuje výraz připouštějící různý výklad. Odvolací soud proto pochybil, jestliže takovýto projev vůle nevyložil v souladu s pravidly danými §266 obchodního zákoníku, konkrétně též dle odstavce 4, který na popsanou situaci pamatuje a podle něhož projev vůle, připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. Právní posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je tedy nesprávné.K obdobným závěrům došel Nejvyšší soud již v žalobkyní zmiňovaném rozsudku sp. zn. 32 Odo 119/2003 a též v rozsudku sp. zn. 32 Odo 1085/2006.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, včetně závislého výroku o nákladech řízení, zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu