ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3098.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3098/2016-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně CP Inkaso s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 29027241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti žalovanému J. K. , zastoupenému opatrovníkem městem Kraslice, se sídlem v Kraslicích, nám. 28. října 1438/6, o zaplacení částky 24 266,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 204/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2016, č. j. 25 Co 349/2015-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, č. j. 16 C 204/2015-27, zamítl žalobu o zaplacení částky 24 266,33 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti oběma výrokům) podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání nezakládá otázka „výkladu smlouvy o úvěru, kdy odvolací soud došel k závěru, že nepodepsané právní jednání nemůže vyvolat právní následky“, která podle názoru dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatelka podrobně argumentuje ve prospěch názoru, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy o úvěru, neboť ta nemusí být podle ustanovení §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, uzavřena písemně, a podle speciálního zákona, jímž je zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nedostatek písemné formy nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní k tvrzení, že uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, za situace, kdy soudu předložila smlouvu o úvěru v listinné podobě, která není žalobkyní ani žalovaným podepsána, a teprve v odvolání vysvětlila, proč podpisy na listině absentují, a tvrdila, že smlouvu uzavřela se žalovaným elektronickou formou, a předložila další listiny prokazující uzavření smlouvy tímto způsobem v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. Odvolací soud uzavřel, že nejde o žádnou z výjimek neúplné apelace uvedených v ustanovení §205a o. s. ř., a proto nemohou být tyto nové skutečnosti a důkazy způsobilým odvolacím důvodem. Toto právní posouzení odvolacím soudem dovolatelka nenapadá.
Tvrdila-li žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, že její právní předchůdkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, a tuto smlouvu v písemné formě připojila jako důkaz k návrhu, soud je tímto tvrzením vázán a k tomuto tvrzení žalobkyně měla i důkazní břemeno. Žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že by smlouva o úvěru byla uzavřena ústně, jak naznačuje její argumentace k nesplnění písemné formy smlouvy o úvěru, nebo elektronicky. Byla-li smlouva o úvěru uzavřena elektronicky, což však žalobkyně tvrdí a dokládá v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. až v odvolacím řízení, je nerozhodné, zda náležitosti písemné formy právního úkonu byly splněny.
Za dosud neřešenou otázku procesního práva dovolatelka považuje otázku výkladu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. a výklad ustanovení §114a odst. 1 o. s. ř., jež ukládá povinnost připravit jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání, ve spojení s poučovací povinností podle ustanovení §5 o. s. ř. Dovolatelka se mýlí, považuje-li tuto otázku za dovolacím soudem dosud neřešenou. V rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), Nejvyšší soud zdůvodnil závěr, že poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2011, pod číslem 68, Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle ustanovení §114c o. s. ř., a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání.
Namítá-li dovolatelka, že potřeba doplnit důkazy vyvstala již před prvním jednáním ve věci, a proto měl soud prvního stupně postupovat podle ustanovení §114a odst. 1 o. s. ř., pak pomíjí, že dokazování provádí soud zásadně při jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.) a že teprve po provedení dokazování může soud učinit závěr o tom, zda je takové poučení potřeba. Soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní při jiném úkonu než při jednání neposkytuje, jak vyplývá z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1356/2015. Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že k poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř. je soud povinen na nařízeném jednání a že žalobkyně se svou nepřítomností na nařízeném jednání práva na to, aby jí bylo takové poučení soudem poskytnuto, vzdala, a že z ustanovení §114 o. s. ř. (ani z §114a o. s. ř.) nevyplývá, že by měl soud vyzývat účastníka k doplnění neúplných tvrzení, je jeho závěr v souladu s citovanou judikaturou.
Pro úplnost lze dodat, že ustanovení §114a odst. 1 o. s. ř. bylo naplněno, neboť o žalobě soud prvního stupně rozhodl při prvním jednání, a nelze přijmout výklad, že jednání má být připraveno tak, aby žalobě mohlo být vyhověno při jediném jednání.
Namítá-li žalobkyně, že soud prvního stupně si musel být vědom toho, že smlouva o úvěru připojená k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu není podepsaná smluvními stranami, a proto měl žalobkyni vyzvat již před nařízeným jednáním k odstranění tohoto nedostatku, pak především si této skutečnosti musela být vědoma sama žalobkyně zastoupená advokátem, přesto smlouvu o úvěru bez dalšího tvrzení k návrhu připojila.
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, protože v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. 3. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu