ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3120.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3120/2017-339
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně AB - CREDIT a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupené Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 266/3, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Kamilem Novým, advokátem se sídlem v Praze 5, U Santošky 955/22, o zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 257/1998, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 5 Cmo 353/2014-317, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2013, č. j. 14 Cm 257/1998-166, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3 000 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, „a to z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, příp. má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka formuluje otázku, zda může ručitel v probíhajícím řízení vůči němu namítnout podle §306 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), promlčení z důvodu, že pohledávka věřitele vůči hlavnímu dlužníkovi se promlčela podle §408 odst. 1 obch. zák., ačkoliv ke dni zahájení řízení vůči ručiteli promlčena nebyla, majíc za to, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán, neboť v rozsudku ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), Nejvyšší soud dovodil, že uplatnění námitky promlčení práva věřitele na splnění hlavního (dlužníkova) závazku by bránilo včas zahájené a dosud neskončené nalézací řízení o žalobě vůči dlužníku na splnění tohoto závazku či včas zahájené řízení o výkonu pravomocného přisuzujícího rozhodnutí, nikoliv však řízení vedené proti ručiteli k vymožení ručitelského závazku, tedy řízení vedené proti jiné osobě a k vymožení jiného nároku. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že podle ustanovení §310 obchodního zákoníku právo věřitele vůči ručiteli se (jak odpovídá akcesorické povaze ručitelského závazku) nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi, zákon však nestanoví, že by tomu tak bylo také naopak. Právo věřitele vůči dlužníkovi se tedy může promlčet, i když se jeho právo vůči ručiteli (v důsledku probíhajícího soudního řízení) dosud nepromlčelo. Za tohoto stavu by ručitel v řízení, v němž se po něm věřitel domáhá splnění ručitelského závazku, nemohl úspěšně namítnout promlčení pohledávky odpovídající jeho ručitelskému závazku, může však - aniž by byl výkon tohoto jeho práva jakkoliv podmíněn - v rámci své procesní obrany v souladu s ustanovením §306 odst. 2 věty první obch. zák. uplatnit námitku, že je promlčena ručením zajištěná pohledávka věřitele vůči dlužníku. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu a dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti není dán. Ostatně na závěry citovaného rozsudku Nejvyšší soud poukázal již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v projednávané věci - v rozsudku ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1015/2016.
K argumentaci dovolatelky týkající se výkladu ustanovení §408 obch. zák. s přihlédnutím k situaci, která nastala v projednávané věci, lze uvést, že v usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí a kde používá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení“, je ustanovení §408 odst. 2. Ze zařazení tohoto ustanovení za ustanovení §408 odst. 1 obch. zák., zakotvující desetiletou promlčecí dobu, nutno dovodit, že právo pravomocně přiznané lze vykonat v exekučním řízení zahájeném v desetileté lhůtě podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. Z uvedeného vyplývá, že řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení) přiznávajícího určité právo musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala poprvé běžet (§408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (§408 odst. 2 obch. zák.). Pokud by tak řízení o výkonu pravomocného přisuzujícího rozhodnutí bylo zahájeno před uplynutím desetileté lhůty, námitka promlčení by dlužníku (a tedy ani ručiteli) nepříslušela (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, případně ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004). Přihláška věřitelovy pohledávky v konkurzu vedeném na majetek dlužníka nemá vliv na konec promlčecí doby ve smyslu ustanovení §408 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1744/2009).
Na výše uvedených závěrech, na nichž je založeno i předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci - rozsudek ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1015/2016, v němž se zabýval i vztahem probíhajícího konkursního řízení a návrhu na nařízení exekuce -nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani na základě argumentace dovolatelky. Z toho důvodu není naplněn dovolatelkou rovněž uplatněný čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v ustanovení §237 o. s. ř., tj. že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Z obsahu dovolání se podává, že směřuje i proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části jako nepřípustné, z části jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. 2. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu