ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3322.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3322/2019-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně SINDEX spol. s r. o. , se sídlem v Domažlicích, Město, Hradská 95, PSČ 344 01, identifikační číslo osoby 26722518, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem v Domažlicích, Msgre. B. Staška 62, proti žalované Agropodnik Mašovice, a. s. , se sídlem v Mašovicích č. p. 154, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 13693476, o zaplacení částky 81 146 Kč příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 131/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, č. j. 27 Co 140/2018-254, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, majíc dovolání za přípustné pro řešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva má jít a jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2991/2015, či ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2206/2015, jež jsou stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupná na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála; nejen že neoznačuje judikatorní závěry dovolacího soudu, které má za rozporné, nýbrž nevymezuje ani právní otázku, kterou Nejvyšší soud podle jejího mínění rozhoduje rozdílně. Tento nedostatek již nelze odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
Učinit závěr o přípustnosti dovolání neumožňuje ani argument, podle něhož „důvodem dovolání je skutečnost, že odvolací soud se odklonil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ohledně toho, kdy je porušení smlouvy podstatné“, spojený s citací závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo 207/2001, podle nichž za prodlení, které lze kvalifikovat jako podstatné porušení smlouvy, obchodní zákoník v ustanovení §345 odst. 2 prohlašuje jen takové prodlení, které splňuje podmínku, že strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za kterých byla smlouva uzavřena, že druhá strana nebude mít při takovém porušení smlouvy zájem na plnění povinností z této smlouvy.
Samotný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 207/2001 je nepřípadný, a to v prvé řadě proto, že závěry tohoto rozhodnutí se vztahují k výkladu jiného právního předpisu, než který byl aplikován ve zde souzené věci, totiž k ustanovení §345 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, respektive spočívají právě jen v doslovné citaci tohoto ustanovení (jehož dikce se odlišuje od ustanovení §2002 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Zejména však dovolatelka v té souvislosti argumentuje, že „s ohledem na skutečnosti, které byly v řízení skutečně zjištěny“, nevěděla a ani nemohla vědět při uzavírání smlouvy, jak důležité je pro žalovanou dodržení termínu, a vytýkaný odklon odvolacího soudu od citovaných závěrů dovolacího soudu spatřuje právě v tom, že „soud nepřihlédnul k tomu, že dovolatel v době uzavření smlouvy nevěděl, že žalovaný nebude mít při prodlení s odběrem kukuřice ze skladu zájem na plnění povinností z této smlouvy, a v době uzavření smlouvy ani nebylo rozumné předvídat z okolností, za kterých byla smlouva uzavřena, že žalovaný nebude mít při prodlení s odběrem kukuřice ze skladu zájem na plnění povinností z této smlouvy“. Přitom odvolací soud založil právní posouzení, podle něhož prodlením žalobkyně (dovolatelky) byla smlouva porušena podstatným způsobem ve smyslu ustanovení §2002 odst. 1 o. z., na závěru opačném (odpovídajícím však hypotéze aplikovaného právního předpisu), totiž že žalobkyně musela vědět, že žalovaná by smlouvu neuzavřela, pokud by takové porušení smluvní povinnosti předpokládala. Závěr o tom, co určitá osoba věděla či musela vědět, je závěrem skutkovým; jde o skutečnost, která se prokazuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2544/2000, ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1706/2006, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.2010, sp. zn. 23 Cdo 3778/2009, a ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4132/2011).
Dovolatelka tak brojí proti právnímu posouzení odvolacího soudu toliko prostřednictvím kritiky zjištěného skutkového stavu věci, na němž je toto právní posouzení založeno, a předkládá vlastní verzi skutkového stavu, z něhož dovozuje odpovídající, pro ni příznivé právní závěry. Takovým způsobem ale nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze; argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem upraveným v §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2736/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).
V té části, v níž směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, pokud jím odvolací soud potvrdil doplňující rozsudek ze dne 11. 12. 2018, č. j. 14 C 131/2017-227, kterým soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobkyně na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky podle §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve výši 1 200 Kč, je dovolání nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2441/2017).
Přípustnost dovolání proti té části druhého výroku a proti třetímu a čtvrtému výroku napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu