ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.3516.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 3516/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Matco, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26 42 50 33, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, PSČ 602 00, proti žalovanému V. V. , zastoupenému JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, PSČ 500 02, o zaplacení částky 25.264,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 57/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. června 2008, č. j. 20 Co 536/2007-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. června 2008,
č. j. 20 Co 536/2007-82, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. května 2007,
č. j. 11 C 57/2007-55, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 25.264,- Kč (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení 30% úroku z částky 24.079,- Kč od 16. února 2005 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 30% úrok z částky 24.079,- Kč od 16. února 2005 do zaplacení (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud doplnil dokazování úrokovým lístkem č. 17/2001 právní předchůdkyně žalobkyně - společnosti GE Capital Bank, a. s. (dále jen „banka“), kterým byly vyhlášeny roční úrokové sazby z vkladů a úvěrů v Kč od 15. října 2001. Při posouzení věci vyšel ze závěru, že smlouva o povoleném debetu na běžném účtu je svou podstatou smlouvou o úvěru podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než je přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné (§502 odst. 1 obch. zák.). Podle článku 5 smlouvy o Flexikontu uzavřené 18. října 2001 mezi bankou a žalovaným (dále jen „smlouva“) je debetní zůstatek na běžném účtu do výše povoleného limitu úročen sazbou „flexikreditu“, jejíž výši banka uveřejňuje. Pokud debetní zůstatek překročí povolený limit, bude nepovolený debetní zůstatek dále úročen sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu, jejíž výši banka uveřejňuje (článek 6).
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1000/2004, odvolací soud uzavřel, že banka určila výši úrokové sazby z nepovoleného debetního zůstatku na běžném účtu žalovaného jednostranně, což je „nepřípustné“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však měl za to, že i v případě byl-li úrok sjednán neplatně, má banka právo na úrok obvyklý a jím je úrok uveřejněný bankou (a tedy zjistitelný) v den uzavření smlouvy. Úroková sazba pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu k tomuto dni činila 30%, což je obvyklý úrok, požadovaný za úvěry, které poskytovaly banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku, zda žalobkyně má právo požadovat úroky, a to úroky ve výši 30 %. Z toho, že úroky byly sjednány, nepochybně vyplývá, že úmysl stran byl takový, aby výše úroků byla smluvní. Chybí tak základní předpoklad pro přiznání úroků obvyklých. Byly-li totiž úroky sjednány smluvně, nemá věřitel právo na úroky obvyklé, a to ani v případě, že ujednání o výši úroků je neplatné. Dovolatel zpochybňuje rovněž stanovení výše obvyklých úroků, když tvrdí, že odvolací soud měl vycházet z výše úroků za běžné úvěry, nikoli z úroků požadovaných za nepovolený debetní zůstatek.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a navrhuje je odmítnout.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
K názoru žalobkyně, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné s ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud uvádí, že otázkou přípustnosti dovolání, jsou-li předmětem dovolacího řízení pouze úroky z prodlení požadované na dobu neurčitou, se zabýval již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. října 2010, sp. zn. 31 Cdo 4366/2009, 31 Cdo 4368/2009. V něm dovodil, že u úroků z prodlení požadovaných na dobu neurčitou (až „do zaplacení“) nelze stanovit, jak vysokého peněžitého plnění se rozsudek odvolacího soudu týká, a proto se u nich - bez zřetele k tomu, jaké předpokládané výše vskutku mohou dosáhnout - omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) nemůže uplatnit. Tento závěr nepochybně platí i v případě, kdy předmětem dovolacího řízení jsou úroky. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatel zpochybnil správnost právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat správnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož uzavřeli-li účastníci smlouvy ujednání o výši úroků neplatně, má věřitelka právo na obvyklé úroky.
Podle ustanovení §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Z ustanovení §502 odst. 1 obch. zák. (v rozhodném znění) vyplývá, že od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.
Z výše uvedených ustanovení zákona přímo vyplývá, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná. Závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí (§269 odst. 1 obch. zák.). Proto nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené obchodním zákoníkem. Ta není stanovena fixně, ale je závislá na tom, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované (shodně srov. Ivana Štenglová, Stanislav Plíva, Miloš Tomsa a kolektiv Obchodní zákoník, C. H. Beck, 12. vydání, Praha 2009, s. 1085). Přitom již v rozsudku ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. Úprava obsažená v ustanovení §502 odst. 1 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož má žalobkyně právo na obvyklé úroky, je li ujednání o úrocích z debetního zůstatku na běžném účtě ve smlouvě neplatné, je s citovaným rozhodnutím v souladu.
Podle odůvodnění rozsudku však odvolací soud vyšel při určení úroku z nepovoleného debetního zůstatku ve výši 30 % jen z úrokového lístku banky č. 17/2001. Z obsahu spisu nevyplývá, že by k této otázce provedl další důkazy a zjišťoval, jaká byla obvyklá výše úroků požadovaných za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, jak určuje ustanovení §502 odst. 1 obch. zák. pro případ, nejsou-li úroky platně sjednány. Přitom debetní zůstatek na běžném účtu, ať povolený nebo nepovolený, má podle ujednání pod body 7 a 8 smlouvy povahu úvěru ve smyslu ustanovení §497 obch. zák.; vždy byl tento zůstatek veden na úvěrovém účtu a měl být úročen stejným úrokem.
Námitka dovolatele, že za obvyklé úroky z úvěru v době uzavření smlouvy nelze považovat úroky ve výši 30 %, je proto důvodná.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Hana Gajdzioková.
předsedkyně senátu