ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3580.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3580/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně SUR, společnost pro územní rozvoj a. s. , se sídlem v Ostravě - Kunčičkách, Pernerova 17-19, č. p. 276, PSČ 718 00, identifikační číslo osoby 47676531, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1463/5, proti žalovaným 1) R. K. , zastoupenému Mgr. Jiřím Novým, obecným zmocněncem, 2) Společenství SPOJOVACÍ č. p. 560 , se sídlem v Milovicích nad Labem, Spojovací 560, PSČ 289 23, identifikační číslo osoby 26758440, zastoupenému Mgr. Liborem Buchtou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, PSČ 170 00, 3) R. B. , zastoupenému B. B., obecnou zmocněnkyní, a 4) B. B. , za účasti hlavního interventa BYTOVÉHO DRUŽSTVA – Jižní svahy , se sídlem v Ostravě - Svinově, J. Kainara 904, PSČ 721 00, identifikační číslo osoby 25892495, o 77.433,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 1575/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č. j. 22 Co 538/2008-685, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22. května 2008, č. j. 6 C 1575/2004-568, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2008, č. j. 6 C 1575/2004-603, uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni částku 77.433,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 16. ledna 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu proti žalovaným 1), 3) a 4) (výrok pod bodem II), zamítl intervenční žalobu vedlejšího účastníka (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela se společností REMOSTAV spol. s r. o. smlouvu o sdružení za účelem provedení rekonstrukce objektu bydlení na parc. č. 568 v katastrálním území B. V., obec M., část obce M. (dále též jen „dům“). Vlastníci bytových jednotek v tomto domě zmocnili žalobkyni k podání žádosti o stavební povolení na rekonstrukci domu na bytový dům se 74 byty. První žalovaný, který dne 31. března 2003 zmocnil žalobkyni k jednání před správním orgánem, toto zmocnění dne 29. srpna 2003 odvolal. Stavební povolení nabylo dne 11. října 2003 právní moci a žalobkyně začala s rekonstrukcí. Dne 29. prosince 2003 druhému žalovanému vyfakturovala částku 77.433,- Kč, sestávající z částky 39.874,- Kč za zajištění technické pomoci a dokumentace pro realizaci stavby související s bytem č. 233 (ve vlastnictví prvního žalovaného), z částky 29.284,- Kč za dodávku a montáž oken tohoto bytu, ze smluvní pokuty a z daně z přidané hodnoty. Dne 4. února 2004 uzavřel druhý žalovaný jako objednatel s žalobkyní a s druhým účastníkem sdružení jako zhotovitelem smlouvu o dílo, v níž se zhotovitel zavázal provést veškeré práce a dodávky spojené s dokončením rekonstrukce a opravy domu s termínem plnění od července 2003 do dubna 2004 za cenu ve výši 2,843.249,- Kč včetně DPH. Téhož dne byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, podle níž druhý žalovaný postoupil žalobkyni pohledávky vůči těm vlastníkům bytových jednotek, kteří neposlechli jeho výzvy a odmítli se podílet na úhradě nákladů oprav společných částí domu; vůči prvnímu žalovanému šlo o pohledávku ve výši 255.041,- Kč. Žalobkyně rekonstrukci domu dokončila a dne 4. prosince 2004 nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí. První žalovaný převedl v květnu 2006 vlastnictví bytu na žalované 3) a 4).
Soud prvního stupně dovodil, že smlouva o dílo ze dne 4. února 2004 je pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) neplatná, neboť k přijetí usnesení, kterým by byla rekonstrukce schválena, bylo podle ustanovení §11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. třeba 3/4 hlasů všech vlastníků jednotek a tento předpoklad splněn nebyl. Soud prvního stupně proto posoudil věc podle předpisů o bezdůvodném obohacení. Z poznatku, že žalobkyně provedla rekonstrukci domu na základě zmocnění vlastníků jednotek, mezi nimi i prvního žalovaného, a na základě úvahy, že vlastnictví bytu je spojeným spoluvlastnictvím celé budovy a jednotlivého bytu, který jako část budovy není reálně oddělitelný, a že vlastníci bytů jsou členy druhého žalovaného jako právnické osoby, která je nositelem práv, ale také povinností, dovodil, že vynaložením dílčích nákladů na rekonstrukci domu žalobkyně poskytla druhému žalovanému plnění z neplatného právního úkonu. Na základě toho uzavřel, že druhý žalovaný, jenž vyvíjel činnost k uskutečnění rekonstrukce domu v zájmu vlastníků bytových jednotek, je povinen zaplatit žalovanou částku, o kterou se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Za důvod zamítnutí žaloby vůči prvnímu žalovanému soud prvního stupně označil skutečnost, že žalovaná částka není položkou vyplývající z rozúčtování cen na jednotlivé vlastníky odsouhlaseného 3/4 většinou přítomných hlasů (rozuměj na shromáždění vlastníků jednotek) a že mezi prvním žalovaným a žalobkyní neexistuje žádný smluvní vztah. Žalovaní 3) a 4) pak v rozhodné době nebyli vlastníky jednotky. Intervenční žaloba byla zamítnuta z toho důvodu, že nebyla podána proti všem účastníkům řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2009, č. j. 22 Co 538/2008-624, k odvolání druhého žalovaného a hlavního interventa odvolací řízení o odvolání hlavního interventa zastavil (výrok pod bodem I), rozhodl o nákladech řízení ve vztahu hlavního interventa, žalobkyně a žalovaných (výrok pod bodem II), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu proti druhému žalovanému zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV ve vztahu žalobkyně, hlavního interventa a žalovaných 1), 3) a 4) (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (výroky pod body IV a V). V zamítavém výroku stran prvního žalovaného pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden nebyl. Rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobkyně v měnící části výroku pod bodem III a ve výrocích o nákladech řízení pod body IV a V zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2010, č. j. 32 Cdo 4802/2009-667.
Odvolací soud nato v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I znovu změnil tak, že žalobu vůči druhému žalovanému zamítl (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni nahradit druhému žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jenž doplnil tak, že podle výslovného prohlášení žalobkyně byly práce, za účelem jejichž provedení se sdružila s dalším subjektem, dokončeny zčásti ke dni 1. září a zcela ke dni 30. září 2003 a že ke dni 29. prosince 2003, kdy byla vystavena faktura, byly práce v hodnotě 77.433,- Kč provedeny. Fakturu na částku 77.433,- Kč, která je předmětem tohoto řízení, žalobkyně (ve sdružení s dalším subjektem) vystavila druhému žalovanému jako odběrateli. Ten nato vyzval k úhradě prvního žalovaného, jenž požadovanou částku nezaplatil. Až dne 4. února 2004 byla uzavřena mezi žalobkyní a druhým žalovaným smlouva o dílo, kterou se žalobkyně zavázala provést pro druhého žalovaného již v roce 2003 provedené a vyfakturované práce. Druhý žalovaný se zavázal cenu díla zaplatit jen do výše uznané vlastníky bytů s tím, že případné části pohledávky zhotovitele vůči objednateli, které vlastníci bytů neuhradí, postoupí objednatel zhotoviteli k vymáhání. Smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena téhož dne, 4. února 2004.
Na základě toho odvolací soud uzavřel, že plnění, které se žalobkyně zavázala provést, bylo již provedeno, předmětem smlouvy tak bylo plnění od počátku nemožné (fakticky neuskutečnitelné), které činí smlouvu o dílo ze dne 4. února 2004 absolutně neplatnou. Protože žalobkyně provedla práce na cizím majetku, ale nikoliv na základě smluvního vztahu, došlo k bezdůvodnému obohacení. To může nastat pouze u toho, kdo majetek vlastní, nikoliv u toho, kdo jej pouze spravuje. Druhý žalovaný, který nebyl vlastníkem zhodnoceného majetku, nýbrž jeho správcem, není proto ve věci pasivně legitimován.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, podle dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, shledávajíc dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.].
Naplnění dovolacího důvodu stanoveného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje především v tom, že jí odvolací soud poté, co jí při jednání předestřel svůj právní názor o neplatnosti smlouvy ze dne 4. února 2004 pro nemožnost plnění, přes její žádost neposkytl lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, kterými by tento právní názor vyvrátila. Vytýká též odvolacímu soudu, že se neřídil „závaznými právními názory nadřízených soudů“, vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 5330/2008, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS 646/04, jimiž argumentovala, a ve svém rozhodnutí neuvedl, proč se od těchto právních závěrů odchyluje.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka především v závěru odvolacího soudu, že smlouva ze dne 4. února 2004 je neplatná. Podle jejího názoru se jedná o smlouvu smíšenou, tj. též o smlouvu o obstarání záležitosti, a důvodem, proč bylo nutno ji uzavřít, byl požadavek stavebních úřadů, aby s nimi jménem všech stavebníků jednal subjekt dle §9 zákona č. 72/1994. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu absenci posouzení, zda její plnění před 4. únorem 2004 mělo povahu zálohy, a argumentovala prioritou výkladu smluv jako platných zdůrazněnou v judikatuře Ústavního soudu.
V druhé řadě dovolatelka podrobila kritice právní závěry odvolacího soudu při řešení otázky, který subjekt se na její úkor bezdůvodně obohatil. Z ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. a ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 5330/2008, dovozuje, že subjektem povinným a oprávněným vymáhat podíly na nákladech na rekonstrukci domu, resp. jeho společných částí, jakož i subjektem povinným uhradit eventuální bezdůvodné obohacení, je společenství vlastníků jednotek (dále též jen „společenství“). Poukazuje na to, že členové druhého žalovaného, kteří měli na stavbě 75% podíl, zadali sdružení souborem dílčích smluv uzavřených dle usnesení ze dne 5. ledna 2003 v prvním pololetí 2003, aby jim jejich jménem a na jejich náklad dokončilo nejen úpravy jejich budoucích bytů, ale i stavební úpravy společných částí domu. Tvrdí, že smlouva ze dne 4. února 2004 se netýká „předmětu žaloby“, a argumentuje ve prospěch názoru, že tímto předmětem je úhrada nákladů, které vynaložila, když na základě dílčích smluv se stavebníky a jejich plných mocí vytvořila jménem těchto stavebníků za druhého žalovaného předpoklady, aby bylo možno stavbu dokončit a dosáhnout změny údajů v katastru nemovitostí v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu. Uvádí, že v prosinci 2003 vyúčtovala druhému žalovanému zálohy připadající na podíly na nákladech, které neuhradili budoucí vlastníci bytů na základě dílčích smluv a které tak příslušelo uhradit druhému žalovanému. Zároveň tvrdí, že těmito fakturami sdružení vyúčtovalo druhému žalovanému bezdůvodné obohacení, které nabyl jako stavebník (investor) společných částí domu, jemuž podle stanov a stavebního zákona příslušelo obstarat společné záležitosti týkající se všech stavebníků umožňující dokončit stavbu, a které na základě smluv se stavebníky obstaralo sdružení.
Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Vyjádření k dovolání podali k výzvě soudu prvního stupně toliko první žalovaný a hlavní intervent, tedy osoby, které účastníky tohoto dovolacího řízení nejsou a vyjadřovat se k dovolání jim tudíž nepřísluší.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti výroku pod bodem I napadeného rozsudku je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku o věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka především neprávem vytýká odvolacímu soudu vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S právním názorem, na němž je v otázce posouzení smlouvy ze dne 4. února 2004 napadené rozhodnutí založeno, byla dovolatelka seznámena především již prostřednictvím předchozího rozhodnutí odvolacího soudu a poté ještě prostřednictvím rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byl předchozí měnící rozsudek odvolacího soudu zrušen právě pro jeho překvapivost. Byla-li za tohoto stavu při následném jednání odvolacího soudu sdělením tohoto právního názoru zaskočena, takže nebyla schopna na něj již při tomto jednání reagovat, pak se tak nemohlo stát z jiných důvodů než ryze subjektivních. Na takové důvody závěry Ústavního soudu při formulaci požadavku předvídatelnosti rozhodnutí nepochybně nemíří. Vysvětlovat, proč se odchýlil od závěrů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neměl odvolací soud důvod, neboť se tak nestalo; rozhodnutí, jimiž dovolatelka argumentuje, řeší problematiku jinou než je ta, na jejímž řešení závisí rozhodnutí sporu v souzené věci. Odvolací soud pravda pochybil, jestliže se s příslušnou odvolací argumentací v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal (§157 odst. 2 o. s. ř.), vzhledem k uvedené skutečnosti však tato vada řízení nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Argumentace, jíž dovolatelka vymezuje uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je zatížena vnitřními rozpory. Dovolatelka především v rámci námitky, kterou výslovně zdůrazňuje jako primární, zpochybňuje posouzení smlouvy ze dne 4. února 2004 jako neplatné, další námitku však zakládá na tvrzení, že tato smlouva se předmětu řízení vymezeného žalobou vůbec netýká. V otázce, z čeho vlastně dovozuje uplatněný nárok, není dovolatelka ve své argumentaci konzistentní.
Podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení §454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Podle ustanovení §456 věty první obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Podle ustanovení §457 je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2003 (dále též jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), společenství vlastníků jednotek (dále jen "společenství") je právnická osoba, která je způsobilá vykonávat práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu (dále jen "správa domu"), popřípadě vykonávat činnosti v rozsahu tohoto zákona a činnosti související s provozováním společných částí domu, které slouží i jiným fyzickým nebo právnickým osobám. Společenství může nabývat věci, práva, jiné majetkové hodnoty, byty nebo nebytové prostory pouze k účelům uvedeným ve větě první.
Podle ustanovení §15 zákona č. 72/1994 Sb. vlastníci jednotek jsou povinni přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku. Pokud dohoda neurčuje jinak, nesou náklady poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu (odstavec 1). K účelu uvedenému v odstavci 1 skládají vlastníci jednotek předem určené finanční prostředky jako zálohu. Výši záloh si určí vlastníci jednotek usnesením shromáždění dopředu tak, aby byly kryty předpokládané náklady, které bude nutné vynaložit v následujících měsících i v dalších letech (odstavec 2).
Právnímu závěru odvolacího soudu, že zavázala-li se dovolatelka v uvedené smlouvě k plnění, které bylo v době uzavření smlouvy již poskytnuto, je smlouva absolutně neplatná pro počáteční faktickou nemožnost plnění podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák., nelze ničeho vytknout. Ústavní soud ve své judikatuře (srov. zejména nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, in www.usoud.cz ), která se promítla též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 27. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, které jsou oba, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), zdůrazňuje jako základní princip výkladu smluv prioritu výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, jehož výsledkem je posouzení smlouvy jako neplatné, to ovšem za předpokladu, jsou-li možné oba výklady. V souzené věci se však interpretační varianta, která by s sebou nesla závěr o platnosti smlouvy, nenabízí. To pak platí jak pro případ, že by se jednalo jen o smlouvu o dílo, či zároveň o smlouvu mandátní.
V předmětném sporu však ve skutečnosti není otázka platnosti či neplatnosti této smlouvy rozhodná. Významné totiž je, že plnění, za něž se dovolatelka domáhá úhrady, bylo poskytnuto před jejím uzavřením. Z toho pak plyne, že se nejednalo (nemohlo jednat) o plnění na základě této smlouvy (o splnění závazku touto smlouvou založeného). Pro závěr nabízený dovolatelkou, že se z její strany jednalo o plnění zálohové, není ve zjištěném skutkovém stavu věci jakákoliv opora, stejně jako pro posouzení, že faktura, kterou dovolatelka druhému žalovanému vyúčtovala žalovanou částku, byla fakturou zálohovou.
Výsledky řízení před soudy nižších stupňů pak nezahrnují nic, z čeho by se dalo dovodit, že dovolatelka poskytla předmětné plnění na základě jiné smlouvy uzavřené s druhým žalovaným. Sama dovolatelka tvrdí, že celkové plnění poskytla na základě dílčích smluv uzavřených s částí vlastníků jednotek, mezi nimiž první žalovaný nebyl. Při úvaze o tom, zda má dovolatelka nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči druhému žalovanému, proto nelze aplikovat ustanovení §457 obč. zák., zavazující k vrácení vzájemného plnění smluvní strany neplatné nebo zrušené smlouvy, bez zřetele na to, zda se plněním obohatily ony či třetí osoba.
Judikatorní závěry, na něž dovolatelka odkazuje, na poměry souzené věci nedopadají. V nálezu ze dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS 646/04, se Ústavní soud zabýval pasivní věcnou legitimací společenství vlastníků ve sporu podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. (tj. o žalobě vlastníka jednotky přehlasovaného v důležité záležitosti), tedy nikoliv ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení. V rozsudku ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 5330/2008, pak Nejvyšší soud (s odkazem na závěry uvedeného ústavního nálezu) řešil otázku pasivní legitimace společenství vlastníků v řízení, v němž se po něm jeden z vlastníků jednotek domáhal vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že nechal na svůj účet provést (sjednal provedení třetí osobou a ze svých prostředků zaplatil) nutné opravy na společných částech domu. Nejvyšší soud přitakal odvolacímu soudu, že zvýšením hodnoty domu se neobohatilo společenství vlastníků, nýbrž vlastníci jednotek, dovodil však, že povinností společenství je obstarat nutné opravy společných částí domu a pokud tyto opravy provede a zaplatí vlastník jednotky, může jít o plnění, které vlastník jednotky vynaložil namísto společenství, ve smyslu ustanovení §454 obč. zák. V souzené věci je však dovolatelka nikoliv členem společenství vlastníků, jenž sám uhradil to, na čem měli povinnost se podílet všichni vlastníci jednotek (tj. plnil též za ostatní vlastníky jednotek, z čehož je pak dovozována pasivní legitimace společenství jako reprezentanta jednotlivých vlastníků), nýbrž je onou třetí osobou, podnikatelem, jenž v rámci svého podnikání, nikoliv „za jiného“ v intencích ustanovení §454 obč. zák., nýbrž za účelem dosažení zisku, provedl rekonstrukci domu a činnosti s tím související. Dovolatelka takto jednala na základě individuálních smluv uzavřených s částí vlastníků jednotek, mezi nimiž první žalovaný nebyl, a po žalovaném společenství se domáhá úhrady za tu část celkového jí poskytnutého plnění, která připadá na prvního žalovaného a kterou od prvního žalovaného neobdržela. O situaci, na niž míří ustanovení §454 obč. zák., se tu nejedná a argumentaci dovolatelky prosazující opačný závěr nelze přisvědčit. Konstrukce, jejímž prostřednictvím se dovolatelka snaží vměstnat poměry souzené věci pod hypotézu tohoto ustanovení, tj. že na základě dílčích smluv se „stavebníky stavby“ (s jednotlivými vlastníky jednotek) jejich jménem fakticky provedla za druhého žalovaného, co byl povinen učinit on, tj. realizovat příslušné inženýrské činnosti a dokončit rozestavěnou stavbu, nemůže obstát. Především pokud by tyto činnosti provedla na základě smluv s jednotlivými vlastníky jednotek jejich jménem, pak by se ve vztahu ke zbývajícím vlastníkům jednotek i ke druhému žalovanému jednalo o jednání nikoliv její, nýbrž těchto vlastníků; první žalovaný, o jehož podíl na nákladech se v souzené věci jedná, s ní ostatně smlouvu neuzavřel a plnou moc jí udělenou odvolal. Dále pak i kdyby měl druhý žalovaný ze zákona či na základě rozhodnutí orgánů veřejné moci povinnost dokončit rozestavěnou stavbu, pak by šlo o povinnost k jinému plnění, než které dovolatelka jako podnikatel s předmětem podnikání v oboru provádění staveb, jejich změn a odstraňování poskytla, o povinnost správce domu (srov. §9 odst. 1 větu první zákona č. 72/1994 Sb.) zajistit (zjednat) provedení příslušného díla, nikoliv toto dílo jako zhotovitel provést.
Vzhledem k povaze dovolatelčina plnění jako investice do cizího majetku spočívá obohacení jako jeho důsledek v tom, že se zvýšila hodnota (obvyklá cena) stavby - obytného domu (srov. např. rozsudek uveřejněný pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, a ze dne 10. června 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006). Zvýšením ceny věci dochází k obohacení jejího vlastníka, neboť je to on, jehož majetkový stav se zlepšil. V souzené věci pak není pochyb, že druhý žalovaný vlastníkem domu, resp. jednotek v něm a jeho společných částí, není, není to tudíž on, kdo se na úkor dovolatelky obohatil. Podpůrně lze poukázat na rozsudek ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010, uveřejněný pod číslem 124/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 30. června 2000, tedy za stavu, kdy správu domu vykonávala jiná osoba než společenství vlastníků jednotek, na základě smlouvy o správě domu, o reprezentanta vlastníků (slovy Ústavního soudu o jejich množinu) se tedy nejednalo. Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož z uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by osoba vykonávající správu domu byla povinna zaplatit peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení získané vlastníky jednotek na úkor třetí osoby.
Dlužno dodat, že dovolatelka mimo jiné zmiňuje, ve zřejmém rozporu s ostatní svou dovolací argumentací stran skutečností, z nichž dovozuje uplatněný nárok, že vlastníci jednotek, kteří uzavřeli se sdružením dílčí smlouvy, jí postoupili své pohledávky vůči druhému žalovanému z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení, za výkony, které takto nebyly (zbývající částí vlastníků jednotek) uhrazeny a které tak příslušelo uhradit druhému žalovanému. Především skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů poznatek o takovém postoupení nezahrnuje; bylo naopak zjištěno, že dne 4. února 2004 byla uzavřena smlouva, jíž druhý žalovaný postoupil dovolatelce pohledávky vůči vlastníkům jednotek, kteří se odmítli podílet na úhradě nákladů spojených s opravou domu. Námitku odpovídající dovolacímu důvodu stanovenému v §241a odst. 3 o. s. ř. (že soud v tomto ohledu pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly jinak najevo) dovolatelka neuplatnila. Ostatně aby mohli ti vlastníci jednotek, kteří uzavřeli s dovolatelkou dílčí smlouvy, takové pohledávky vůči druhému žalovanému dovolatelce postoupit, pak by je především museli mít. Tak by tomu mohlo být toliko v případě, že by tito vlastníci plnili i za ostatní, nad rámec svých podílů. Že se tak stalo, nebylo zjištěno a dovolatelka to ani netvrdí; ostatní její argumentace (v níž pojímá uplatněný nárok jako pohledávku, která vznikla jí samotné) je naopak založena na tvrzení, že se jí plnění za část vlastníků jednotek nedostalo.
Závěr odvolacího soudu o tom, že druhý žalovaný není ve věci pasivně legitimován, je tedy z pohledu uplatněných dovolacích důvodů, jak je dovolatelka obsahově vymezila, správný.
Vady řízení uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů v něm vynaložených právo a druhému žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu