ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3580.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3580/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CDV-2, LTD. , se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalovanému I. M. , zastoupenému Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, o zaplacení částky 740.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 27 C 111/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. října 2011, č. j. 73 Co 198/2011-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 27 C 111/2004-154, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,261.602,72 Kč se 17,6% úrokem z částky 740.000,- Kč od 28. února 2004 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 1,903.765,49 Kč od 28. února 2004 do zaplacení s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí blíže specifikovaných (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby žalobkyni byla uložena povinnost strpět výmaz zástavního práva k uvedeným nemovitostem (výrok II.), dále zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že zástavní právo k uvedeným nemovitostem neexistuje (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 740.000,- Kč, úroku ve výši 558.136,56 Kč, 17,6% úroku z částky 740.000,- Kč od 28. února 2004 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 238.299,98 Kč a 2% úroku z prodlení z částky 740.000,- Kč od 28. února 2004 do zaplacení s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí blíže specifikovaných (první výrok), ve zbývající části výrok I. změnil tak, že žalobu zamítl (druhý výrok), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. (třetí výrok), ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního soudu nedotčen (čtvrtý výrok) a žalovanému uložil zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (pátý výrok).
Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel vymezuje tři otázky zásadního významu, u nichž má za to, že by měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak, než byly řešeny odvolacím soudem, a to zda
- promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru podléhá režimu obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) v situaci, kdy zástavní smlouva k nemovitostem je uzavřena podle občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“);
- podání žaloby, která je následně vzata zpět (tedy v řízení není řádně pokračováno), staví běh promlčecí doby ve smyslu ustanovení §112 obč. zák. vůči ručiteli;
- jde o věc rozsouzenou, jestliže se žalobkyně v předcházejícím řízení domáhala téhož plnění (a to i realizací zástavního práva a v této části návrh vezme zpět) a žaloba byla jinak zamítnuta, v situaci, kdy v novém řízení požaduje totéž plnění, a to i realizací zástavního práva.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru, která je zajištěna zástavním právem k nemovitostem, se řídí obchodním zákoníkem. Poukazuje na to, že zástavní smlouva k nemovitostem, kterou je jako zástavní dlužník vázán, byla uzavřena podle občanského zákoníku. Zdůrazňuje, že bylo na žalobkyni, aby v okamžiku, kdy se dozvěděla, že dlužník neplní podmínky smlouvy o úvěru, svou pohledávku včas uplatnila. Úvaha o tom, že pokud byla žalobkyni jako věřiteli přiznána pohledávka vůči dlužníkovi (rozsudkem ze dne 30. července 2001), mohlo dojít k jejímu promlčení vůči zástavnímu dlužníkovi až dnem 26. července 2004, není správná. Vyjadřuje přesvědčení, že žaloba byla podána (31. března 2004) po uplynutí promlčecí doby uvedené v ustanovení §101 obč. zák.
Ohledně námitky věci rozsouzené dovolatel poukazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, „č. j. 26 Cm 481/97“, v němž je mimo jiné uvedeno, že žalobkyně se plnění, a to i prodejem nemovitostí, domáhala již v tomto řízení. Žalobu sice co do „výkonu rozhodnutí“ prodejem nemovitostí vzala zpět, ale na uplatněném nároku setrvala. Zásadní otázkou tak zůstává vazba na běh promlčecí lhůty ve vztahu ke zpětvzetí žaloby a podání nové žaloby, neboť pokud nová žaloba byla podána 31. března 2004, stalo se tak i po tříleté lhůtě od okamžiku, kdy bylo pravomocně skončeno předchozí řízení, v němž se žalobkyně domáhala realizace zástavy. Domáhala-li se žalobkyně v předchozím řízení realizace zástavy, v tomto řízení nepokračovala a v této části vzala žalobu zpět, nemůže doba od podání žaloby do jejího zpětvzetí stavět běh promlčecí doby, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jako je tomu i v projednávané věci), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil, případně, jejichž řešení zpochybnil.
Otázky, které dovolatel formuloval, nejsou otázkami ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., pro jejichž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolatel se mýlí již při vymezení zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, uvádí-li, že „rozsudek odvolacího soudu má zásadní význam, neboť dovolacím soudem má být vyřešena právní otázka, řešená odvolacím soudem, jinak“. Takový důvod zásadního významu rozhodnutí odvolacího soudu a tím i přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. uveden. Uvádí-li se v posléze citovaném ustanovení jako předpoklad přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o jiné posouzení právní otázky, která již byla dovolacím soudem vyřešená, nikoliv o situaci, kdy má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem.
Dovolatel soustřeďuje své námitky proti závěru odvolacího soudu, podle něhož se promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru, která je zajištěna zástavním právem k nemovitosti, řídí obchodním zákoníkem. Závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž zástavní právo nepatří mezi ta práva, která by promlčení vůbec nepodléhala. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy zástavnímu věřiteli vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 obč. zák.]. Nepromlčí se však dříve, než zajištěná pohledávka (§100 odst. 2 obč. zák.). To znamená, že i když marně uplyne tříletá promlčecí doba zástavního práva podle ustanovení §101 obč. zák., zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zástavním právem zajištěné pohledávky. V takovém případě se zástavní právo promlčí až marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky. Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem a platí pro ně čtyřletá obecná promlčecí doba, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení (§397 obch. zák.). Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení (tak jako v projednávané věci), promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 95, dále rozsudek ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, uveřejněný v témže časopise číslo 9, ročník 2008, pod číslem 124, a ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 887/2007, uveřejněný v témže časopise číslo 9, ročník 2008, pod číslem 123, jakož i důvody rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněného v témže časopise číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104, usnesení ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 2204/2009 a rozsudku ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, in www.nsoud.cz ).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka, zda podání žaloby, která je následně vzata zpět, staví běh promlčecí doby ve smyslu ustanovení §112 obč. zák. vůči ručiteli, neboť takovou otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval a na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud naopak uzavřel, že byla-li v projednávané věci žaloba podána 31. března 2004, došlo ve smyslu ustanovení §112 obč. zák. ke stavení běhu promlčecí doby zástavního práva, a proto je rozhodné, zda v době podání žaloby byla promlčena zástavním právem zajištěná pohledávka. Závěr odvolacího soudu o nepromlčení zajištěné pohledávky je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jak již bylo výše uvedeno. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom nelze připisovat otázkám, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá a které nebyly odvolacím soudem řešeny.
Námitkou, podle níž projednání této věci brání překážka rei iudicatae podle ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř., vystihuje dovolatel zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem podle §241a o. s. ř. (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost). O dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 5.000,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. října 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu