ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3962.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3962/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Dobroslavou Pezlarovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, proti žalované Wüstenrot - stavební spořitelně a. s., se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, PSČ 140 23, identifikační číslo osoby 47 11 52 89, o určení neplatnosti prohlášení o ručení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 182/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 69 Co 189/2010-48, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. ledna 2010, č. j. 6 C 182/2008-35, zamítl žalobu o určení, že „prohlášení o ručení peněžitých plateb vyplývajících z úvěrové smlouvy č. 20720750 ze dne 30. září 2009 ručitele J. K., vůči věřitelce Wüstenrot - stavební spořitelně a. s.“, je neplatné a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaná písemně nabídla dne 7. října 2002 M. K. (dále jen „dlužník“) poskytnutí úvěru ke smlouvě o stavebním spoření č. 20720750. Dne 16. října 2002 dlužník podepsal prohlášení o přijetí úvěru a uznání dluhu ke smlouvě o stavebním spoření. Téhož dne žalobce podepsal „prohlášení o ručení peněžitých plateb vyplývajících z úvěrové smlouvy č. 20720750 ze dne 30. září 2002 podle §303 a násl. obchodního zákoníku“ (dále jen „ručitelské prohlášení“), v němž je rovněž uvedeno, že ručení se vztahuje na překlenovací úvěr ke stavebnímu spoření ve výši 350.000,- Kč dlužníka M. K. poskytnutý žalovanou za účelem financování rekonstrukce bydlení. Žalobce netvrdil a nebylo prokázáno, že by dlužník uzavřel či žádal žalovanou nebo jiný subjekt o poskytnutí nějakého jiného úvěru, fakticky tak nemohlo dojít k omylu ohledně smlouvy o úvěru, které se ručitelský závazek měl týkat. Prohlášení ručitele i prohlášení dlužníka o přijetí úvěru bylo žalované doručeno 22. října 2002. Mezi účastníky je nesporné, že dlužník úvěr neplatil, dále že žalovaná vyzvala žalobce jako ručitele k plnění splátek podle smlouvy o úvěru a že žalobce zaplatil na úhradu dluhu v roce 2007 nejméně 36.480,- Kč a dluh dále splácí.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na určení neplatnosti ručitelského prohlášení, neboť i když není přesvědčen o oprávněnosti nároku žalované, dluh z opatrnosti hradí, nemá možnost žalovat na plnění, toliko by mohl vyčkat, zda žalobou na plnění uplatní proti němu svůj nárok žalovaná a v takovém případě by jeho postavení bylo značně nejisté, a jestliže by nebyl úspěšný ve sporu, zásah do jeho majetkových práv by mohl být značný.
K meritornímu posouzení věci uvedl, že žalobce v souladu s ustanovením §303 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) řádně převzal ručitelský závazek za závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru. Závazek, za který žalobce převzal ručení, je dostatečně specifikován osobou věřitele, dlužníka, výší a účelem úvěru. I přes nesprávné uvedení dne uzavření smlouvy o úvěru (30. září 2002) je jednoznačné, o jaký závazek dlužníka jde.
Námitku žalobce, že nebyl se smlouvou o úvěru seznámen, nepovažoval za důvodnou. Nevěděl-li dlužník dne 16. října 2002, tedy v den, kdy podepsal prohlášení o přijetí úvěru, zda mu úvěr bude žalovanou poskytnut, je zřejmé, že ani žalobce se nemohl domnívat, že jeho ručitelský závazek se vztahuje k jakési smlouvě o úvěru ze dne 30. září 2002, jestliže 16. října 2002 při podpisu ručitelského prohlášení věděl, že úvěr nebyl dlužníkovi zatím poskytnut a není jisté, zda mu poskytnut bude. Obě listiny - prohlášení o přijetí úvěru i ručitelské prohlášení - byly žalované doručeny 22. října 2002, ručitelský závazek proto vznikl až tohoto dne. Ručením tak byl podle ustanovení §304 odst. 1 obch. zák. zajištěn platný závazek dlužníka, když smlouva o úvěru vznikla okamžikem dojití prohlášení o přijetí úvěru do sféry dispozice žalované. V případě, kdyby ručitelské prohlášení bylo žalované doručeno dříve, než prohlášení o přijetí úvěru, šlo by o ručitelský závazek podle ustanovení §304 odst. 2 obch. zák. Vzhledem k uvedenému není žaloba důvodná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že základním předpokladem úspěšné určovací žaloby podané podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Zabývaje se preventivním charakterem a důvodností určovacích žalob, s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2001“), podle nichž lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká, uvedl, že v projednávané věci se žalobce domáhá určení neplatnosti právního úkonu - ručitelského prohlášení, protože se cítí nejistý v otázce existence či neexistence právního vztahu. Jestliže hodlá tuto nejistotu odstranit, má prostor právě pro žalobu na určení existence ručitelského vztahu. Posouzení platnosti ručitelského prohlášení je jen posouzením předběžné otázky, zda tu je ručitelský vztah či nikoliv. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Okolnost, že soud prvního stupně neposoudil otázku naléhavého právního zájmu správně, však nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí, poněvadž stejně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Odvolací soud dále uvedl, že nad rámec svého odůvodnění považuje za vhodné dodat, že jinak se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně platnosti ručitelského prohlášení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že odvolací soud sice potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, ale „zamítnutí žaloby podložil“ tím, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Přesto dodal, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně platnosti ručitelského prohlášení, aniž se zabýval věcí samou a bez toho, že by posoudil provedené důkazy a zabýval se odvolacími námitkami žalobce. Za této situace je vlastně rozhodnuto i ve věci samé, přestože se odvolací soud takto věcí už zabývat neměl. Dovolatel tak má omezenou možnost domáhat se svých práv jinou žalobou, neboť každý soud již bude vázán právním názorem vysloveným odvolacím soudem.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 539/2003 (jde o rozsudek ze dne 27. ledna 2005). Namítá, že v projednávané věci jde o řešení otázky existence práva, resp. právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou, jde o dlouhodobý vztah s postupným plněním, který nelze řešit žalobou na splnění povinnosti, a rozhodnutí o (ne)platnosti ručitelského prohlášení může odstranit nejistotu v tomto vztahu. Přitom z určení neplatnosti ručitelského prohlášení vyplývá zároveň neexistence ručitelského vztahu, proto je rozdíl mezi žalobou na určení neexistence ručitelského vztahu a na určení neplatnosti ručitelského prohlášení formální. Vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu odlišně od soudu prvního stupně, současně však vyslovil problematickým způsobem svůj názor na věc, který nepovažuje za správný, napadá rozsudek odvolacího soudu i z tohoto hlediska. Podrobně pak argumentuje ve prospěch názoru o neplatnosti ručitelského prohlášení, založeného na skutečnosti, že ručitelské prohlášení odkazuje na smlouvu o úvěru ze dne 30. září 2002, přičemž žádná taková smlouva o úvěru neexistuje, a podle ustanovení §304 odst. 1 obch. zák. lze ručením zajistit jen platný, tedy existující závazek.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 210, uzavřel, že rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.], je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
V rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997 pod číslem 21, a v řadě dalších rozhodnutí, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Žaloba o určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není opodstatněna rovněž tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Nejvyšší soud tak již v rozhodnutí R 68/2001, správně zmíněném odvolacím soudem (a předtím například v rozsudku ze dne 20. března 1996, sp. zn. 2 Odon 50/96, publikovaném v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník 1996, strana 113), uzavřel, že pokud právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu.
Při respektování těchto závěrů, považuje dovolací soud závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti ručitelského prohlášení, neboť jde o posouzení předběžné otázky, zda tu je ručitelský závazek, za správný.
Argumentace dovolatele neobstojí právě v situaci, kdy je ručitelské prohlášení shledáno platným, aniž by se soud zabýval i vznikem a existencí hlavního závazku zajištěného ručitelským prohlášením, to znamená posouzením platnosti právního úkonu, jímž byl hlavní závazek založen a zjištěním, zda tento hlavní závazek stále trvá. Ručitelský závazek jako závazek akcesorický vzniká a trvá pouze za předpokladu, vznikl-li a trvá-li závazek hlavní. Proto právě v případě, kdy je žalováno o určení neplatnosti ručitelského prohlášení a nikoliv o určení existence ručitelského závazku, a kdy soud posuzuje jen platnost ručitelského prohlášení, aniž by se zabýval i otázkou, zda platně vznikl (soud prvního stupně se zabýval jen zjištěním okamžiku vzniku smlouvy o úvěru) a existuje hlavní závazek, jako tomu bylo v projednávané věci, nevypovídá rozhodnutí o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti ručitelského prohlášení nic o tom, zda ručitelský závazek existuje. Důvodem neexistence tohoto závazku totiž může být i to, že hlavní závazek nevznikl nebo již - způsobem předvídaným zákonem - zanikl.
Namítá-li dovolatel, že závěry odvolacího soudu ne zcela korespondují se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, pak tato námitka není důvodná, neboť žalobou o určení neplatnosti ručitelského prohlášení nemůže být vyřešena otázka existence právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou založeného ručitelským prohlášením z důvodů, které již byly uvedeny.
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani námitku, že odvolací soud se zabýval i meritorním posouzením věci, dospěl-li k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a aniž by posoudil provedené důkazy a zabýval se argumenty žalobce uvedenými v odvolání. Odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na posouzení otázky naléhavého právního zájmu a k závěrům soudu prvního stupně o platnosti ručitelského prohlášení pouze dodal (nadbytečně) nad rámec důvodů, pro které rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, jak sám uvedl, že se s těmito závěry ztotožňuje.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu