ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.4099.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 4099/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Ing. V. P. , proti žalované METRON, spol. s r.o. , se sídlem v Ústí nad Labem - Všebořicích, Plynárenská 31, PSČ 400 10, identifikační číslo osoby 41 32 76 59, zastoupené JUDr. Aloisem Dvořákem, advokátem se sídlem v Teplicích, Benešovo náměstí 3124/7, o zaplacení částky 390.180,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 537/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2011, č. j. 2 Cmo 108/2011-109, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu dne 13. prosince 2000 se žalobce domáhal po žalované vrácení částky 390.180,- Kč s úrokem z prodlení, kterou žalované zaplatil 18. prosince 1996 za dodání traktoru. Žalovaná traktor nedodala ani po opakovaných výzvách k plnění a zaplacenou částku nevrátila.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. ledna 2011, č. j. 24 Cm 537/2001-93 (v pořadí třetím ve věci, když předchozí rozsudky odvolací soud zrušil pro procesní pochybení), žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 390.180,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 18. srpna 1998 do zaplacení (výrok I.), co do úroku z prodlení za dobu prodlení od 28. srpna 1996 do 17. srpna 1998 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud rekapituloval, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce na základě faktury vystavené žalovanou zaplatil 18. prosince 1996 žalované částku 390.180,- Kč a že předmět tvrzené kupní smlouvy - traktor - žalovaná žalobci nedodala. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná adresovala žalobci fakturu s textem, že fakturuje prodej traktoru Z7246 za částku včetně DPH ve výši 390.180,- Kč. Z výslechu žalobce v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že o koupi traktoru se žalovanou nejednal. Se svědkem R. spolupracoval při zajišťování strojního vybavení pro své podnikání. Žalovaná měla žalobci traktor na základě doporučení jmenovaného dodat, ale to se nestalo. Žalobce trval na tom, že ve věci dodání traktoru je žalovaná jeho smluvním partnerem a připustil, že věděl, že z ceny traktoru budou mít zřejmě nějaký zisk jak žalovaná, tak L. R. Popřel, že by věděl, že předmětná částka má sloužit k zaplacení ceny za dodávku brambor.
Z výslechu svědka L. R. soud prvního stupně zjistil, že se jednalo o fiktivní prodej traktoru a žalobce od počátku věděl, že poskytnuté peníze budou použity na úhradu ceny za dodávky brambor. Částku přijal od společnosti R+S s.r.o. (v níž byl jednatelem) pro firmu Realinvest, v níž byl tichým společníkem. Poukázal na trestní řízení, ve kterém byl zproštěn obžaloby. Z výpovědi jednatele žalované L. S. jako účastníka řízení se podává, že byl osloven L. R. s návrhem způsobu prodeje traktoru s tím, že žalovaná se následně stala účastníkem trojstranné dohody, podle níž měl být traktor dodán L. R. a ze strany žalované šlo pouze o fakturaci, tedy vystavila fakturu, na základě které přijala peníze od žalobce a předala je dále L. R. k dodání traktoru.
Odvolací soud uvedl, že soudem prvního stupně takto zjištěný skutkový stav právně hodnotí jinak, neboť z výpovědí účastníků i svědka je zřejmé, že při obstarání a dodání traktoru probíhala mezi zúčastněnými subjekty řada jednání, přičemž účastníci i svědek se lišili ve výpovědích o tom, co bylo obsahem jednání, zda se jednalo o úhradu za dodávku brambor nebo o způsob profinancování jiné věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva na dodání traktoru nebyla uzavřena ani mezi žalobcem a společností R+S s.r.o. Podstatné náležitosti kupní smlouvy podle ustanovení §409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nebyly tvrzeny ani jednou ze stran. Obsah sporných tvrzení nelze považovat ani za dohodu o způsobu zaplacení kupní ceny, protože žalovaná vystavila předmětnou fakturu adresovanou žalobci s uvedením, že jde o zaplacení ceny za dodávku traktoru. Dovodil, že pohledávku žalobce za žalovanou je nutno posoudit podle ustanovení §451 a násl. obch. zák. (správně občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), tedy jako právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť bylo prokázáno, že žalobce zaplatil žalované na základě faktury č. 60070 částku 390.180,- Kč, aniž existoval jakýkoli právní důvod pro poskytnutí takového plnění, a žalovaná tuto částku přijala. Podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Povinnou k vydání bezdůvodného obohacení je žalovaná, která majetkový prospěch v této výši získala. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že žalovaná tvrdila a prokazovala, že uvedenou částku poté, co ji obdržela, předala dál L. R.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé podala žalovaná dovolání, namítajíc nesprávné právní posouzení věci a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul skutečnost, že neměla z fiktivního obchodu žádný majetkový prospěch, naopak to byl žalobce, který zřejmě z obchodu majetkový prospěch měl. V té souvislosti poukazuje na zjištění soudu prvního stupně z výpovědi svědka L. R. a dovozuje, že neměla-li z fiktivního obchodu žádný prospěch, když „prostřednictvím žalovaného“ byl zaplacen jiný dluh žalobce, je vyloučeno, aby jí vzniklo bezdůvodné obohacení. Důkazy provedenými před soudem prvního stupně, zejména výslechem svědka L. R. a důkazy listinami z trestního spisu zachycujícími výslechy provedené v trestním řízení se dostatečně prokázala účelovost a nevěrohodnost tvrzení žalobce. Neexistuje-li na straně dovolatelky majetkový prospěch, navíc za předpokladu, že žalobci majetková újma nevznikla, nemohla se dovolatelka bezdůvodně obohatit a není tedy co vydat. Rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka dále uvádí, že soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že mezi účastníky nebyla uzavřena kupní smlouva. Nevznikla-li kupní smlouva, nevznikl mezi žalobcem a dovolatelkou obchodněprávní vztah a případné bezdůvodné obohacení, pokud by k němu došlo, by se řídilo občanským zákoníkem s dvouletou promlčecí dobou. Žalobce zaplatil fakturu dne 27. prosince 1996, zaplacením začala běžet promlčecí doba a byla-li žaloba podána u soudu dne 13. prosince 2000, právo na vydání bezdůvodného obohacení se podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. promlčelo uplynutím dvouleté promlčecí doby.
Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýká, že nepřihlédl k ustanovení §265 obch. zák. a přiznal právní ochranu výkonu práva žalobce, přestože cílem žalobce, podle výpovědi svědka R. a listin z trestního spisu, bylo použití účelově vázaných prostředků k jinému, než určenému účelu, prostřednictvím dovolatelky.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v tom, že soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníka řízení. Uvádí, že výslech žalobce je pravděpodobně v rozporu s ustanovením §131 odst. 1 o. s. ř., protože skutkový stav mohl být zjištěn výslechem jiných svědků, nezávislých na stranách sporu, zejména svědka L. R. Z jeho výslechu vyplývá, jaká byla role žalobce a dovolatelky na finanční transakci. Za vadný považuje rovněž postup odvolacího soudu, který postupoval odchylně od návrhů a tvrzení stran a znemožnil tak dovolatelce uplatnit námitku promlčení.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s čl. II bodem 7 přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo nebo povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Z ustanovení §458 odst. 1 věty první obč. zák. vyplývá, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, dospěl-li k závěru, že se přijetím částky 390.180,- Kč od žalobce bezdůvodně obohatila, protože pominul, že neměla z fiktivního obchodu žádný prospěch, když přijatou částku předala L. R., není opodstatněná. K bezdůvodnému obohacení dochází v okamžiku, kdy obohacený plnění přijal, a jak s ním poté naložil, není pro posouzení povinnosti bezdůvodné obohacení vydat, významné. Skutečnost, že kupní smlouva o dodání traktoru mezi žalobcem a žalovanou nebyla uzavřena, byla mezi účastníky nesporná, stejně jako skutečnost, že dovolatelka traktor, jehož cenu žalobci vyúčtovala k úhradě, nedodala a žalovanou částku na zaplacení kupní ceny přijala. Plnění poskytnuté žalobcem je tak plněním bez právního důvodu podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák., když právní důvod k plnění od počátku neexistoval, a podle ustanovení §458 odst. 1 věty první obč. zák. musí být bezdůvodné obohacení vydáno. Ostatně dovolatelka v průběhu řízení žádným způsobem neosvětlila, z jakého důvodu se podle jejího tvrzení „fiktivního obchodu“ zúčastnila, nebyl-li tímto důvodem právě majetkový prospěch.
Dovolatelka dále namítá, že nevznikla-li mezi účastníky kupní smlouva, nevznikl mezi nimi ani obchodněprávní vztah a pohledávka žalobce je s ohledem na ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. (podle něhož se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil), dobu zaplacení a dobu podání žaloby, promlčená. Tuto námitku žalovaná vznesla při jednání o odvolání podaném proti v pořadí prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, které se konalo dne 3. února 2009, při němž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen z důvodu procesních pochybení tohoto soudu. Odvolací soud se tudíž touto námitkou nezabýval a opomněl se jí zabývat v rozsudku, proti němuž bylo podáno dovolání. Nicméně tato námitka je zjevně bezdůvodná, neboť judikatura dovolacího soudu je již dlouhodobě ustálena v názoru, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, nebo přijetím plnění bez právního důvodu, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí doba je čtyřletá podle ustanovení §397 obch. zák. (srov. závěry rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 198). Nevypořádání se s námitkou promlčení tak nemělo vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tato námitka není důvodná.
S námitkou, že odvolací soud nepřihlédl při posouzení práva žalobce na zaplacení žalované částky k ustanovení §265 obch. zák., opřenou o skutečnosti, které vyplynuly podle názoru dovolatelky z výpovědi svědka L. R. a z listin v trestním spise, dovolatelka přichází až v dovolání v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud se skutečnostmi, pro které by měl být výkon práva žalobce v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nezabýval, neboť dovolatelka v řízení před soudy obou stupňů tvrzení, že výkon práva žalobce je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neuplatnila.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud dále zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ustanovení §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Nejinak je tomu i s jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatelka tvrdí, že odvolací soud řízení vadou zatížil, vycházel-li ze zjištění soudu prvního stupně učiněných z výpovědi žalobce jako účastníka řízení, jehož výslech byl „pravděpodobně“ v rozporu s ustanovením §131 odst. 1 o. s. ř., když skutkový stav mohl být spolehlivě zjištěn výslechem jiných svědků, zejména výslechem svědka L. R. Dovolací soud tento názor dovolatelky nesdílí. Podle ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. totiž soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. To znamená, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Je oprávněn (a též povinen) posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede. Podle ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut (část věty před středníkem). Soud prvního stupně přistoupil k výslechu žalobce jako účastníka řízení při jednání konaném dne 19. ledna 2011, tedy poté, kdy jeho předchozí dva rozsudky ve věci byly zrušeny odvolacím soudem pro vady řízení a poté, kdy již byl slyšen svědek L. R. (při jednání konaném dne 7. prosince 2009), přičemž žalobce navrhl důkaz svou výpovědí, kdežto žalovaná provedení dalších důkazů nenavrhla. Provedl-li soud prvního stupně za této situace k objasnění skutkového stavu věci poté, kdy již vyslechl navržené svědky, k návrhu žalobce důkaz výslechem žalobce, nejde o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu