ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4126.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 4126/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45 80 53 69, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované Š. H., zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem, se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, o zaplacení částky 471.909,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 106/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009, č. j. 12 Cmo 513/2008-125, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009, č. j. 12 Cmo 513/2008-125, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 19. března 2001 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 471.909,16 Kč s 16% úrokem z prodlení od 11. května 1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 3. září 1996 smlouvu o pronájmu vozidla - finančním leasingu č. 146795 (dále jen „leasingová smlouva“ nebo „smlouva“), jejímž předmětem byl finanční pronájem osobního vozidla. Vozidlo bylo žalované předáno do užívání zprostředkovatelem prodeje společností AUTOM, s. r. o., Břeclav dne 3. září 1996. Pořizovací cena vozidla byla 562.000,- Kč, žalovaná zaplatila při předání vozidla dne 5. září 1996 splátku nájemného placeného předem ve výši 112.400,- Kč a první leasingovou splátku ve výši 15.675,60 Kč. Ve smlouvě se zavázala zaplatit zbytek pořizovací ceny vozidla v měsíčních splátkách. Dohodnuté splátky žalovaná neplatila, žalobkyně proto smlouvu předčasně ukončila výpovědí ze dne 28. března 1997 a dne 23. dubna 1997 provedla výpočet finančního vyrovnání, podle něhož je žalovaná povinna zaplatit částku 471.909,16 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. 31 Cm 106/2001-34, zamítl žalobu o zaplacení částky 471.909,16 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala doručení výpovědi smlouvy ani vyrozumění o finančním vyrovnání žalované, výpověď smlouvy tak není účinná a žalobkyni nevzniklo právo na finanční vyrovnání.
Vrchní soud v Praze, poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. října 2008, č. j. 32 Odo 1414/2006-89, zrušil jeho předchozí měnící rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel z toho, že smlouva byla za žalovanou podepsána jménem „H.“ vedle otisku jejího razítka, ve kterém je uvedeno „obchodní činnost“. Podle článku XI. odst. 7 Všeobecných podmínek pronájmu (dále jen „podmínky“), jež jsou součástí smlouvy, musí mít všechna smluvní ujednání a jejich změny písemnou formu. V protokole o převzetí nového vozidla ze dne 5. září 1996 žalovaná potvrdila svým podpisem převzetí vozidla VW Vento 1,9 TD (dále jen „předmět leasingu“ nebo „vozidlo“) do užívání. Leasingové splátky podle dohodnutého splátkového kalendáře žalovaná neplatila. Z odborného vyjádření Policie České republiky ze dne 4. prosince 1997 vyplývá, že podpis žalované na smlouvě není jejím pravým podpisem. Jménem „H.“ se tedy podepsala osoba odlišná od žalované, a proto nemohla být uzavřena smlouva nejen mezi účastníky, ale ani mezi žalobkyní a třetí osobou. Osoba, jež se jménem žalované podepsala na formulář smlouvy, nemohla jednat ani jako zástupce žalované.
Odvolací soud dospěl k závěru, že závazkový vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem, neboť jde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, když vozidlo mělo sloužit pro potřeby podnikání žalované. Smlouva o finančním leasingu je nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), která nemusí mít písemnou formu. V daném případě však žalobkyně s ohledem na článek XI. odst. 7 podmínek projevila vůli uzavřít smlouvu písemně. Nepodepsala-li žalovaná smlouvu a převzala-li vozidlo, je namístě posouzení nároku žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení žalované podle ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud dovodil, že žalovanou vznesená námitka promlčení je důvodná, neboť čtyřletá promlčecí doba podle ustanovení §397 obch. zák. začala běžet ve smyslu ustanovení §394 odst. 2 obch. zák. dne 5. září 1996, kdy žalovaná vozidlo převzala a skončila 5. září 2000. Byla-li žaloba doručena soudu 19. března 2001, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že promlčecí doba mohla začít běžet až od poučení odvolacím soudem daného účastníkům podle ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) při jednání o odvolání dne 11. března 2009 o tom, že uplatněný nárok je nutno posoudil podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť obchodní zákoník subjektivní promlčecí dobu „nezná“.
Odvolací soud uzavřel, že žalobou uplatněný nárok nelze s ohledem na námitku promlčení přiznat, i kdyby byl co do důvodu a rozsahu plně prokázán. Proto již nezjišťoval, zda žalovaná od žalobkyně předmět leasingu skutečně převzala, neboť toto zjištění nemohlo mít vliv na výsledek sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o určení počátku běhu promlčecí doby. K bezdůvodnému obohacení žalované dochází kontinuálně od 5. září 1996 užíváním vozidla bez právního důvodu, výše bezdůvodného obohacení je tak závislá na době užívání, přičemž tato hodnota časem narůstala. K bezdůvodnému obohacení žalované nedošlo převzetím vozidla, ale až později jeho užíváním. Nemohlo tedy dojít k promlčení celé dlužné částky, ale nanejvýš její části. Zdůrazňuje, že jde o bezdůvodné obohacení spočívající ve vrácení plnění uskutečněné podle neplatné leasingové smlouvy, nikoli smlouvy kupní. Kdyby leasingová smlouva byla platně uzavřena, žalovaná by se nestala vlastnicí vozidla, ale bylo by jí umožněno vozidlo užívat, přičemž právě užívání vozidla, nikoli jeho převzetí, je pro stanovení počátku běhu promlčecí doby rozhodující.
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v postupu odvolacího soudu, nevrátil-li věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, když ten se uplatněným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení nezabýval, čímž byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným podle písmene c), neboť odvolací soud posoudil otázku promlčení práva žalobkyně na zaplacení žalované částky v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu nejprve co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož je leasingová smlouva ze dne 3. září 1996 svým obsahem nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., která podle vůle žalobkyně (s ohledem na ustanovení §272 odst. 1 obch. zák. a článek XI. odst. 7 podmínek) vyžadovala k platnosti písemnou formu, jež nebyla dodržena, protože žalovaná smlouvu nepodepsala. Smlouva je proto neplatná, právo žalobkyně na zaplacení žalované částky je právem z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 obč. zák. a promlčecí doba podle ustanovení §394 odst. 2 obch. zák. začala běžet ode dne převzetí vozidla, tj. 5. září 1996.
Z ustanovení §40 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že písemný právní úkon je platný,
je-li podepsán jednající osobou (část věty první před středníkem).
Podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Z ustanovení §394 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo.
Určuje-li ustanovení §40 odst. 3 obč. zák., že písemný právní úkon je platný,
je-li podepsán jednající osobou, a žalovaná podle skutkových zjištění odvolacího soudu smlouvu nepodepsala, pak leasingová smlouva pro nedostatek písemné formy projevu vůle žalované nevznikla. Písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti (spočívající v tom, že obsah právního úkonu je zachycen v textu listiny) a podpisu jednající osoby. Žalovaná však žádný úkon k přijetí návrhu smlouvy neučinila. Nedostatek podpisu jednající osoby u písemného právního úkonu nemá za následek neplatnost tohoto právního úkonu, protože zde není žádný z důvodů neplatnosti smlouvy uvedených v §37 a §39 obč. zák. Důsledkem absence podpisu jednající osoby u písemného právního úkonu je to, že právní úkon (v daném případě smlouva) nevznikl. Nárok žalobkyně je tak nárokem z bezdůvodného obohacení se skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, se řídí obchodním zákoníkem, považuje dovolací soud za správný (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 24/2006).
Nejvyšší soud se však neztotožňuje se závěrem, že promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení začala běžet podle ustanovení §394 odst. 2 obch. zák. ode dne, kdy k plnění došlo, za něž odvolací soud považoval převzetí vozidla žalovanou. Jednak nešlo o plnění z neplatné smlouvy, ale o plnění bez právního důvodu, protože smlouva nevznikla, a dále plněním ze strany žalobkyně nebylo dodání vozidla a převod vlastnického práva k němu, jako by tomu bylo u kupní smlouvy, ale předání vozidla za účelem jeho užívání. Bezdůvodné obohacení žalované spočívalo v tom, že užívala bez náhrady vozidlo ve vlastnictví žalobkyně, aniž by k užívání měla právní titul. Žalobkyně nežádá vrácení vozidla, když plněním ze strany žalobkyně nebylo ono dodání vozidla, ale náhradu za jeho užívání. Bezdůvodné obohacení vzniklo žalované každým dnem, kdy vozidlo bez náhrady užívala. Není-li plněním ze strany žalobkyně dodání vozidla, je závěr odvolacího soudu o určení počátku běhu promlčecí doby podle §394 odst. 2 obch. zák. ode dne, kdy vozidlo bylo podle protokolu o předání předáno žalované, nesprávný.
Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník neupravuje speciální promlčecí dobu u práva na vydání bezdůvodného obohacení včetně pravidel jejího běhu, platí pro počátek běhu obecné čtyřleté promlčecí doby, která se tak u tohoto práva uplatní, ustanovení §391 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 ODo 1097/2005, nebo usnesení ze dne 8. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 925/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tvrdí-li proto dovolatelka, že odvolací soud určil počátek běhu promlčecí doby nesprávně, je tato její námitka opodstatněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s . ř. je dán. Otázkou, zda žalovaná vozidlo užívala, po jakou dobu a jaká je výše jejího obohacení na úkor žalobkyně, se odvolací soud nezabýval.
Dovolací námitka, kterou je odvolacímu soudu vytýkáno, že rozhodl o uplatněném nároku jako o nároku z bezdůvodného obohacení na rozdíl od soudu prvního stupně, který jej posoudil jako nárok ze smlouvy, čímž byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, není opodstatněná. Zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byla od 1. dubna 2005 změněna právní úprava důvodů, pro které odvolací soud může (a současně je povinen) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Tyto důvody jsou taxativně uvedeny v ustanovení §219a o. s. ř. Procesní situaci nastalou v projednávané věci nelze podřadit pod žádný z nich. Odvolací soud tedy nezatížil řízení vadou, jestliže věc s využitím skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně posoudil podle jiné právní normy než soud prvního stupně. Pochybením (porušením zákonem stanoveného postupu) by naopak bylo, kdyby za tohoto stavu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
V řízení před soudy nižších stupňů nebyla porušena ani zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. K porušení této zásady dojde tehdy, potvrdí-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a umožnil jim se k němu vyjádřit. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu lze považovat za překvapivá ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). To se v projednávané věci nestalo. Odvolací soud při jednání o odvolání konaném 11. března 2009 seznámil účastníky se svým názorem, že uplatněný nárok je nutno posuzovat jako nárok z bezdůvodného obohacení (srov. č. l. 97 spisu), vyzval žalobkyni k předložení dalších důkazů a jednání odročil. Odvolací soud tak poskytl účastníkům možnost k odlišnému právnímu názoru se vyjádřit a skutkově a právně argumentovat.
Jelikož právní posouzení, na němž spočívá závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného práva, je nesprávné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu