ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4267.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4267/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně REMOPOL s.r.o. , se sídlem v Kladně, Oldřichova 158, PSČ 272 03, identifikační číslo osoby 26327511, zastoupené Mgr. Ondřejem Šolcem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti žalované obci Vřesová , se sídlem ve Vřesové 3, PSČ 357 43, identifikační číslo osoby 00259667, zastoupené JUDr. Ivanem Kulhánkem, advokátem se sídlem v Sokolově, Jednoty 1931, o 269 876,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 385/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2010, č. j. 25 Co 124/2010-156, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2010, č. j. 25 Co 124/2010-156, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalované částky z titulu náhrady škody způsobené porušením povinností žalovanou ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 9. prosince 2009, č. j. 16 C 385/2007-123, uložil žalované zaplatit žalobkyni 269 876,60 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 6. srpna 2002 byla uzavřena mezi účastnicemi podle §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) smlouva o dílo, jejímž předmětem byla výroba a montáž ocelové konstrukce na zastřešení sportovního hřiště. Tuto montáž však nemohla žalobkyně provést pro absenci stavebního povolení, které měla zajistit žalovaná. Ta ho však neobstarala, přičemž sdělila žalobkyni, že nepožaduje splnění smlouvy o dílo. Žalobkyně na dokončení díla trvala a vyzvala žalovanou k plnění jejich povinností. Z potvrzení o převzetí věci do úschovy ze dne 7. října 2002 vyplynulo, že žalobkyně převzala od žalované část ocelové konstrukce, kterou nejprve uskladnila ve svých prostorách, a posléze marně opakovaně vyzývala žalovanou k jejímu převzetí s upozorněním, že pokud tak neučiní, uskladní ocelovou konstrukci na její náklady u třetí osoby. K tomu také došlo, a to na základě smlouvy o úschově ze dne 23. října 2003, kterou žalobkyně uzavřela se společností ARKIN s.r.o. (dále též jen „schovatelka“), jíž uhradila za úschovu ocelové konstrukce celkovou částku 245 160,50 Kč (za období od 23. října 2003 do 31. prosince 2003 částku 45 160,50 Kč a za leden 2004 a za duben až prosinec 2004 celkem 200 000 Kč). Další náklady vznikly žalobkyni ve výši 4 714,10 Kč a 2 520 Kč za přepravu ocelové konstrukce ke schovatelce a dále ve výši 17 482 Kč za vypracování smlouvy o úschově advokátem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzované věci byly naplněny všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle §373 obch. zák. Žalovaná neposkytnutím potřebné součinnosti žalobkyni porušila smluvní povinnosti a žalobkyně musela vynaložit náklady, které, nebýt nesplnění povinností žalované ze závazkového vztahu, by vynaložit nemusela. Za situace, kdy žalovaná neprokázala žádný z liberačních důvodů uvedených v §374 obch. zák., soud prvního stupně žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud opakoval dokazování dodacím listem ze dne 7. října 2002, potvrzením o převzetí věci do úschovy z téhož data, smlouvou o úschově ze dne 23. října 2003 a dalšími listinami specifikovanými v odůvodnění rozhodnutí, přičemž dokazování doplnil zápisem o odevzdání a převzetí dokončených staveb nebo jejich ucelených částí ze dne 7. října 2002 sepsaným mezi účastnicemi.
Odvolací soud vzal na základě opakovaného a doplněného dokazování ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že mezi účastnicemi byla dne 6. srpna 2002 uzavřena smlouva o dílo. Dne 7. října 2002 podepsaly strany zápis o předání a převzetí dokončených staveb nebo jejich dokončených částí; jeho součástí byl dodací list z téhož dne, obsahující výčet komponentů předávané ocelové konstrukce. Žalobkyně nemohla dílo dokončit (konstrukci smontovat v celém rozsahu tak, aby sportovní hřiště zastřešila), neboť nebylo vydáno stavební povolení, které měla obstarat žalovaná. Z dodacího listu ze dne 7. října 2002 vyplynulo, že téhož dne byla ocelová konstrukce předána a složena ve Vřesové u stávajícího tenisového kurtu. Z potvrzení o převzetí věci do úschovy ze dne 7. října 2002 odvolací soud zjistil, že žalobkyně převzala od žalované na její žádost do úschovy část věcí s tím, že je umístí ve svých objektech. Každá z obou stran byla oprávněna kdykoliv písemně vyzvat druhou stranu k vrácení věcí z úschovy s tím, že obec věc převezme tam, kde je uschována. Dopisem žalobkyně ze dne 15. října 2003 vzal odvolací soud za prokázané, že úschova věci – části ocelové konstrukce byla mezi účastnicemi sjednána bezplatně, a to na dobu neurčitou. Podle posouzení odvolacího soudu šlo o smlouvu o uložení věcí podle §516 a násl. obch. zák. Odvolací soud vysvětlil, že náhradu za skladování věcí u třetí osoby by mohla žalobkyně požadovat po žalované pouze v situaci, že by od smlouvy odstoupila po marném uplynutí přiměřené lhůty, kterou by poskytla žalované k převzetí věci v souvislosti s výzvou podle §525 obch. zák. Zdůraznil, že teprve odstoupením od smlouvy o uložení věci tato smlouva zaniká, žalované skončí právo na bezplatné uložení věci a žalobkyně může na náklady žalované věc uschovat u třetí osoby. Podle posouzení odvolacího soudu žalobkyně odstoupila od smlouvy o úschově ze dne 7. října 2002 dopisem ze dne 30. října 2003, jehož doručením žalované tato smlouva zanikla.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav §373 a násl. obch. zák., neztotožnil se však již s jeho závěry o výši škody a v určité míře i o příčinné souvislosti. Z dokladů předložených žalobkyní totiž není podle jeho názoru osvědčena účelnost vynaložených nákladů, jejichž úhrady se v řízení domáhá. Rovněž nepokládá za zcela zřejmé, zda cenu za úschovu sjednanou se společností ARKIN s.r.o. lze považovat za přiměřenou, navíc v situaci, kdy k uzavření smlouvy o úschově se společností ARKIN s.r.o. a k faktickému převzetí věcí do úschovy došlo ještě před zánikem smlouvy o úschově mezi účastnicemi. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky odvolatelky o vadnosti zhotovené konstrukce, ani její výhrady týkající se množství věcí převzatých k úschově.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nelze uplatněný nárok přiznat i v případě jeho oprávněnosti, a to pro rozpor výkonu jejího práva se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Toto posouzení založil na výchozí úvaze o rozdílném postavení obou účastnic. Žalobkyně – zhotovitelka, která je na rozdíl od žalované podnikatelkou, by měla být podle jeho mínění profesionálně zdatnou osobou, která ve smyslu §537 odst. 1 obch. zák. provádí dílo na svůj náklad a nebezpečí. Z toho dovozuje, že žalobkyně je po dobu provádění díla povinna předmět díla skladovat a případně nést náklady s tím spojené. Jestliže se jí pro nedostatek součinnosti ze strany žalované nepodařilo dílo dokončit ve sjednané době, měla podle názoru odvolacího soudu bezprostředně po jejím uplynutí, tedy do poloviny roku 2003, realizovat své oprávnění odstoupit od smlouvy s důsledky podle §548 odst. 2 obch. zák. Žalobkyně však toto „standardní“ řešení v uvedeném období nevyužila, neboť odstoupila-li od smlouvy podle skutkových zjištění soudu prvního stupně až na počátku roku 2007, učinila tak po více než čtyřech letech nečinnosti. Odvolací soud vzal též podle svého vyjádření v úvahu, že zatímco žalobkyně na neuskutečněném obchodu s ohledem na §548 odst. 2 obch. zák. nikterak neprodělala, žalovaná obec musí nést následky nekvalifikovaných rozhodnutí svých zastupitelů, za něž označuje jak rozhodnutí o uzavření smlouvy o dílo mezi účastnicemi, tak i jejich rozhodnutí o tom, že dílo nemá být dokončeno. Podle odvolacího soudu nelze při rozhodování pominout ani s tím související důsledky, mající dopad na život obyvatel obce snížením jejich rozpočtových prostředků, k němuž dojde nejen zaplacením díla, které obec nedostane, ale i úhradou nákladů souvisejících soudních řízení. Kromě toho vzal v potaz, že k uzavření smlouvy a k předání věcí do úschovy za úplatu společnosti ARKIN s.r.o. přistoupila žalobkyně ještě v době trvání smlouvy o bezplatné úschově mezi účastnicemi. Odvolací soud uzavřel, že v posuzované věci jde o případ, který je předvídán ustanovením §265 obch. zák. a který umožňuje, aby v takové situaci nebyl výkon práva přiznán. Proto změnil napadený vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud při posuzování jejího nároku na náhradu škody způsobené žalovanou právně pochybil, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav §265 obch. zák. Vytýká mu, že tento svůj závěr řádně neodůvodnil, založil-li ho bez bližšího vysvětlení na údajné nerovnosti účastnic v daném obchodním vztahu a na údajné nečinnosti dovolatelky při odstupování od smlouvy. Podle dovolatelky uvedl odvolací soud stručně několik velmi obecných důvodů, není však zřejmé, o jaká skutková zjištění a o jaké důkazy opřel svůj závěr o aplikaci uvedené právní normy. Dovolatelka dále tvrdí, že v případě námitky rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obch. zák. jde o obranu, kterou musí dotčená strana uplatnit v soudním řízení, což však žalovaná neučinila.
Dovolatelka se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu o slabším postavení žalované v daném vztahu. Poukazuje na to, že šlo o obchodní závazkový vztah, do něhož vstoupila žalovaná dobrovolně, přičemž odvolací soud nevzal v potaz, že žalovaná (stejně jako žalobkyně) měla odbornou pomoc, využila-li možnosti být zastoupena po celou dobu trvání smluvního vztahu advokátem. Rovněž oponuje odvolacímu soudu, spatřoval-li důvod nerovnosti účastnic v tom, že žalovaná musí nést následky nekvalifikovaných rozhodnutí zastupitelů a s tím související důsledky, které mají dopad na život obyvatel obce formou snížení rozpočtových prostředků. Přistoupit na tuto argumentaci odvolacího soudu by podle dovolatelky naopak vedlo k založení nerovnosti účastnic, neboť případný neúspěch ve sporu dopadne též na dovolatelku, a tím i na její zaměstnance a společníka. Uvedený závěr odvolacího soudu podle jejího mínění neobstojí už proto, že odvolací soud tvrzené dopady na rozpočet žalované blíže ani neanalyzoval.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s odvolacím soudem, odůvodnil-li aplikaci §265 obch. zák. též její nečinností při odstupování od smlouvy. Zdůrazňujíc, že odstoupení od smlouvy není její povinností, nýbrž právem, tvrdí, že v souvislosti s odstoupením od smlouvy jí nelze vytýkat nečinnost, neboť po celou dobu do odstoupení opakovaně projevovala zájem na dokončení díla a splnění smlouvy, což vyplývá i z jejich opakovaných výzev žalované k poskytnutí součinnosti. Uvádí, že využila svého práva odstoupit od smlouvy až po ukončení soudních sporů ohledně údajného odstoupení žalované od smlouvy a poté, co v důsledku dlouhodobého prodlení žalované s poskytováním nezbytné součinnosti byla neúspěšná i s pokusem o dokončení díla.
Vzal-li odvolací soud při svém rozhodování podle svého vyjádření v úvahu, že žalobkyně na uskutečněném obchodu neprodělá, nevzal podle dovolatelky v potaz, že se nedomáhá v řízení zaplacení ceny díla, nýbrž náhrady škody představující náklady, které vynaložila v důsledku porušení smluvních povinností žalovanou.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pominul-li jím dlouhodobě judikované podmínky aplikace zásad poctivého obchodního styku, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje. Poukazuje na neúčelnost vynaložených nákladů, jejichž náhrady se žalobkyně domáhá. Tvrdí, že dílo bylo nekvalitní, že jí (na rozdíl od žalobkyně) nepřineslo žádný prospěch a navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na náhradu škody je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák.
Podle ustanovení §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, znamená, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého mu vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §265 obch. zák. o odepření právní ochrany, které míří na jednání, které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, váže rozpor s těmito zásadami nikoli na subjektivní právo či na právní úkony je zakládající, nýbrž pouze na výkon práva (například šikanózní či zneužívající).
Názor dovolatelky, že soud může aplikovat ustanovení §265 obch. zák. pouze k námitce účastníka, není správný, neboť nemá oporu v právním předpise a ani jej nelze dovodit z povahy a účelu právní úpravy. Vyšly-li v řízení najevo skutečnosti o naplnění podmínek pro aplikaci §265 obch. zák., je soud povinen výkon práva odepřít, a to bez ohledu na to, zda se protistrana aplikace této právní normy domáhá či nikoli. Zbývající námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje argumenty, o které odvolací soud opřel svůj závěr o tom, že výkon jejího práva na náhradu škody nepožívá právní ochrany, však důvodné jsou.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud založil svůj závěr o odepření právní ochrany výkonu práva žalobkyně na náhradu škody na jejím postavení „profesionála“ oproti slabší žalované, na její „nečinnosti“ při odstupování od smlouvy o dílo, na úvaze o rozdílných finančních důsledcích pro účastnice z neuskutečněného obchodu, přičemž za významné považoval i to, že žalobkyně uzavřela smlouvu o úschově se schovatelkou ještě před odklizením smlouvy o bezplatné úschově, tj. v době, kdy právo žalované na bezplatnou úschovu u žalobkyně ještě trvalo.
Otázka, zda-li a kdo je v obchodněprávním vztahu „profesionál“ či „slabší stranou“, je pro závěr o odepření právní ochrany dle §265 obch. zák. irelevantní, neboť nic o rozporu se zásadami poctivého obchodního styku či o výkonu práva nevypovídá. Taková „klasifikace“ účastnic obchodněprávního vztahu není způsobilá jak sama o sobě, tak ve spojení s dalšími argumenty odvolacího soudu, odůvodnit použití ustanovení §265 obch. zák.
Rovněž úvaha odvolacího soudu o tom, že dovolatelka (jako osoba odborně způsobilá) měla nastalou situaci právně řešit jinak – standardně dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku (například odstoupením od smlouvy o dílo), nečiní výkon jejího práva na náhradu škody rozporným se zásadami poctivého obchodního styku. Mohla-li dovolatelka, jak v odůvodnění napadeného rozhodnutí naznačuje odvolací soud, dosáhnout takového právního stavu, při kterém by nebylo třeba vynaložit náklady na uložení (skladování) předmětné konstrukce, pak by tyto skutečnosti mohly být významné pro posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem žalované a vznikem škody, nikoli však pro závěr o porušení zásad poctivého obchodního styku ze strany dovolatelky.
Další argumenty, o něž odvolací soud opírá odepření výkonu práva uplatněného žalobou (že „žalobkyně na tomto neuskutečněném obchodu nikterak neprodělává“, „že obec bohužel musí nést následky mnohdy nekvalifikovaných rozhodnutí svých zastupitelů“ a „že důsledky s tím související mají dopad na život obyvatel obce snížením rozpočtových prostředků obce“), již vůbec nemají žádnou vypovídací hodnotu o výkonu práva dovolatelky v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nelze na nich závěr o odepření výkonu práva dle §265 obch. zák. založit.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při posuzování rozporu výkonu práva žalobkyně na náhradu škody se zásadami poctivého obchodního styku nerespektoval účel ustanovení §265 obch. zák., jak je vykládán v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, přičemž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu