ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4318.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4318/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně NOVÉ VÝTAHY 2OOO s.r.o. , se sídlem v Brandýse nad Labem, Výletní 1050, PSČ 250 01, identifikační číslo osoby 25670212, zastoupené Mgr. Bc. Michalem Hessem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Myslbekova 685 , se sídlem v Praze 6, Myslbekova 685/19, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 26498278, zastoupenému JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o zaplacení 97 840 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 80/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 95 Co 621/2014-184, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 95 Co 621/2014-184, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 6. 2014, č. j. 28 C 80/2012-155, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně, přesně a v rozsahu dostatečném pro správný právní závěr o nedůvodnosti žaloby, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení nedoplatku ceny díla.
Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem prvního stupně ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 28. 7. 2009 uzavřena smlouva o dílo (dále jen „smlouva o dílo“, příp. „smlouva“), jejímž předmětem byla dodávka a montáž hydraulického venkovního osobního výtahu za dohodnutou cenu díla 893 000 Kč + daň z přidané hodnoty s tím, že cena díla měla být placena zálohově a její konečný doplatek měl být uhrazen do 14 dnů ode dne předání díla bez vad a nedodělků a úspěšného ověření shody autorizovanou osobou. Podle článku 6 smlouvy byl termín dodávky určen 90 dní po podpisu smlouvy a uhrazení první zálohy, převzetí pracoviště 1 týden před nástupem na montáž, zahájení montáže 1 týden po uhrazení druhé zálohy a ukončení montáže 40 dní od zahájení montáže za předpokladu včasného plnění dohodnutých „přípomocí“. Dále bylo ve smlouvě dohodnuto, že žalobkyně dílo provede a předá žalovanému nejpozději do 30. 3. 2010. První záloha v celkové výši 425 068 Kč byla žalovaným uhrazena 27. 10. 2009, druhá záloha ve výši 392 920 Kč byla zaplacena 3. 8. 2010. Staveniště na montáž výtahu bylo žalobkyni předáno v červnu 2010, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že v srpnu 2010 žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění dohodnutých přípomocí. Dne 3. 12. 2011 vystavila žalobkyně fakturu č. 46/11 na doplatek ceny díla ve výši 160 412,30 Kč, z něhož žalovaný uhradil 62 572 Kč a na zbývající částku započetl smluvní pokutu ve výši 97 840,30 Kč za prodlení s předáním díla.
Odvolací soud uvedl, že s ohledem na datum zaplacení druhé zálohy měla být montáž díla ukončena nejpozději do 20. 9. 2010. Tuto svou povinnost žalobkyně nesplnila, neboť při předání výtahu dne 8. 9. 2010 byly zjištěny vady a nedodělky; dílo jako celek bylo žalovanému předáno až dne 22. 3. 2011. Podle odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že dílo s parametry podle smlouvy předala žalovanému před 12. 3. 2011 (správně mělo být zřejmě 22. 3. 2011). K námitce žalobkyně, že bez svého zavinění nemohla splnit svou povinnost do 30. 3. 2010, neboť žalovaný jí neposkytl součinnost při provádění díla, odvolací soud zaujal stanovisko, že žalovaný nevázal nárok na zaplacení smluvní pokuty k datu 30. 3. 2010 k článku 6 písm. ch) smlouvy, nýbrž k uhrazení druhé zálohy, k zahájení montážních prací a k ukončení montáže [článek 6 písm. d) smlouvy]. Podle odvolacího soudu žalovaný splnil své závazky ze smlouvy dne 3. 8. 2010 a smluvní pokuta, kterou si účastníci sjednali v článku 10 smlouvy, je vázána k celému jejímu článku 6. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalovaného podle §436 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“) na zaplacení smluvní pokuty je důvodný co do základu i výše a povinnost žalobkyně zaplatit ji nezanikla.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že žalovanému nárok na požadovanou smluvní pokutu ve výši 97 840 Kč nevznikl. Podle dovolatelky odvolací soud při rozhodování nerespektoval závěry judikatury Nejvyššího soudu týkající se rozdílu mezi dokončením a předáním díla. Zatímco provedení díla zahrnuje jeho řádné ukončení a předání, pouhé předání díla nezahrnuje jeho řádné ukončení a ke vzniku nároku na zaplacení ceny díla ve vazbě na předání předmětu díla tak není podstatné, zda bylo dílo řádně (bez vad) ukončeno. Tento závěr lze podle dovolatelky použít obdobně i na nárok na zaplacení smluvní pokuty, který je vázán na prodlení s předáním díla, jak bylo účastníky sjednáno ve smlouvě o dílo, a nikoliv na prodlení s řádným dokončením díla, od něhož odvíjí nárok žalovaného na smluvní pokutu odvolací soud.
Dovolatelka míní, že smluvní pokuta podle článku 10 písm. b) smlouvy za prodlení s předáním díla dle jejího článku 6 se neváže na celý článek 6 smlouvy, tj. ke všem termínům provedení díla, jak posoudil odvolací soud, nýbrž se vztahuje výhradně k prodlení s předáním díla, když jediný termín pro předání díla „nejpozději do 30. 3. 2010“ je stanoven konkrétně v písm. ch) tohoto článku smlouvy. Tento termín k předání díla však nemohla objektivně splnit, a to pro prodlení žalovaného se stavební připraveností a placením záloh, což bylo v řízení prokázáno.
Podle názoru dovolatelky je ze skutečností popsaných v dovolání zcela zjevné, že k porušení povinností vyplývajících ze smlouvy nedošlo na její straně, nýbrž na straně žalovaného. Žalovaný jako věřitel tím, že jí v rozporu se svými smluvními povinnostmi neposkytl spolupůsobení nutné k tomu, aby jako dlužník mohla splnit svůj závazek, se ve smyslu §370 obch. zák. ocitl v prodlení, a to má ten důsledek, že se dle §365 obch. zák. nemohla dostat do prodlení s předáním díla. Vzhledem k tomu, že bez svého zavinění nemohla splnit svou povinnost uvedenou v článku 6 písm. ch) smlouvy, tj. předat dílo nejpozději do 30. 3. 2010, nemohla jí vzniknout povinnost hradit žalovanému smluvní pokutu sjednanou pro případ porušení této povinnosti, a to zvláště za situace, kdy smluvní strany na případ prodlení žalovaného pamatovaly v článku 6 písm. f) oprávněním žalobkyně stanovit náhradní termín pro zahájení a ukončení prací. Toto ujednání svědčí podle dovolatelky o nesprávnosti závěru soudů obou stupňů, pokud automaticky prodloužily účastníky sjednaný termín dokončení, resp. předání díla o dobu prodlení žalovaného do 20. 9. 2010. Takový postup je podle jejího mínění v rozporu se zásadou autonomie vůle smluvních stran; z článku 6 písm. f) smlouvy jasně vyplývá, že to byla žalobkyně, která měla v důsledku prodlení žalovaného s předáním stavební připravenosti dle článku 3 smlouvy právo určit náhradní termín pro zahájení a ukončení prací, tedy od toho se odvíjející termín pro předání díla. Závěr soudů obou stupňů o tom, že montáž díla měla být ukončena nejpozději do 20. 9. 2010 s poukazem na článek 6 písm. d) smlouvy stanovující ukončení montáže do 40 dní od zahájení montáže za předpokladu včasného plnění dohodnutých přípomocí, je tudíž podle dovolatelky nesprávný. Dovolatelka tak dovozuje, že aktivace podmínky uvedené v článku 6 písm. f) smlouvy a aplikace tohoto ujednání na daný případ vylučuje použití článku 6 písm. d) smlouvy. Kromě toho však poukazuje na to, že ze strany žalovaného nedošlo k včasnému plnění dohodnutých přípomocí, čímž žalovaný porušil smluvní povinnost a žalobkyně nebyla vázána lhůtou 40 dní od zahájení montáže pro ukončení prací, jak lze dovodit ze znění samotného článku 6 písm. d) smlouvy. Soudy obou stupňů však toto ujednání nesprávně vyložily a v důsledku toho dospěly i k nesprávným právním závěrům. Dovolatelka uzavírá, že konečným předáním díla dne 22. 3. 2011 se nemohla dostat do prodlení s předáním díla, jak posoudily soudy obou stupňů, jelikož to byla ona, kdo měl v souladu s článkem 6 písm. f) smlouvy právo určit náhradní termín ukončení prací.
V další části dovolání dovolatelka poukazuje na článek 6 písm. h) smlouvy, který vylučuje oprávnění žalovaného požadovat smluvní pokutu za nedodržení termínu provedení díla v situaci, kdy prodlení s provedením díla ve sjednaném termínu způsobil.
Argumentaci soudů obou stupňů o údajné vadnosti díla dovolatelka označuje pro posouzení nároku žalovaného na smluvní pokutu sjednanou v článku 10 písm. b) smlouvy za irelevantní, neboť povinnost k úhradě smluvní pokuty je ve smlouvě vázána výlučně na prodlení s předáním díla, a nikoli na prodlení s jeho provedením.
Dovolatelka rovněž soudům obou stupňů vytýká, že zcela přehlíží, že k předání díla ve stanoveném termínu do 30. 3. 2010 nedošlo z důvodů výlučně na straně žalovaného, který nevytvořil podmínky nezbytné k řádnému a včasnému provedení díla, přičemž k prvnímu předání a převzetí díla došlo 8. 9. 2010 a k dalšímu předání a převzetí díla, které bylo na žádost žalovaného změněno, došlo dne 22. 3. 2011, který žalobkyně nově určila. Jiný konkrétní termín k předání díla, na nějž by byla vázána smluvní pokuta, nebyl mezi účastníky sjednán, a proto nárok žalovaného na smluvní pokutu nemá oporu v žádném smluvním ujednání a ani v žádném zákonném ustanovení a závěr odvolacího soudu o důvodnosti nároku na smluvní pokutu podle §436 odst. 4 obch. zák. je tak zcela nesprávný.
V závěru dovolání dovolatelka rekapituluje, že nebyla v prodlení s předáním díla, neboť tento závazek nemohla splnit pro prodlení žalovaného se stavební připraveností a placením záloh. Nenastala proto situace, v níž by byl žalovaný oprávněn po ní požadovat smluvní pokutu a ze strany žalovaného ani nemohlo dojít k započtení smluvní pokuty ve výši 97 840,30 Kč proti její pohledávce na doplatek na ceny díla ve výši 160 412,30 Kč, jak nesprávně připustily soudy obou stupňů. Žalobkyně v souladu se smlouvou svou povinnost předat dílo žalovanému splnila, a proto jí vznikl nárok na zaplacení celé sjednané ceny díla dle článku 4 smlouvy, tedy včetně neuhrazené částky 97 840 Kč, jejíž zaplacení je předmětem žalobního nároku.
Podle dovolatelky se však odvolací soud dopustil nejen vytýkaných pochybení ve věci samé, nýbrž i při rozhodování o nákladech řízení, jejichž náhradu označuje za nepřiměřeně vysokou a spatřuje důvod pro aplikaci §150 o. s. ř.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 97 840 Kč s příslušenstvím a dále náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně včetně odvolacího a dovolacího řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný označuje za účelové a nesprávné tvrzení žalobkyně, že předmětná smluvní pokuta byla ve smlouvě o dílo vázána na termín předání díla. Z odkazu v ujednání o smluvní pokutě na předání díla dle článku 6 smlouvy, který zní „Termín provedení díla“, dovozuje, že ujednání o smluvní pokutě se váže k celému článku 6 smlouvy. Žalovaný dále oponuje tvrzení žalobkyně o tom, že ke splnění dohodnuté součinnosti došlo 25. 8. 2010 a že to bylo v řízení prokázáno. Také v tomto případě jde podle jeho mínění o účelové tvrzení, které v řízení prokázáno nebylo. Žalovaný rovněž popírá, že by došlo na jeho žádost ke změně předmětu díla. V řízení bylo prokázáno, že dílo při předání dne 8. 9. 2010 vykazovalo vady (výtah měl zcela jiné parametry a trpěl i dalšími vadami), takže nešlo o dílo provedené a řádně ukončené. Zdůrazňuje, že k předání díla bez vad a nedodělků došlo až 22. 3. 2011, čímž se žalobkyně dostala s dodržením termínu provedení díla do prodlení, které činilo 183 dní (počítáno od 20. 9. 2010), resp. ani dne 22. 3. 2011 nešlo o řádné ukončení díla, neboť žalobkyně mu nikdy nepředala listinu Prohlášení o shodě k výtahu. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud potvrdil rozsudky soudů obou stupňů a přiznal mu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výkladu smluvního ujednání o smluvní pokutě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V souzené věci je pro výsledek řízení rozhodující vyřešení otázky, zda žalovanému (objednateli) vznikl vůči žalobkyni (zhotoviteli) nárok na úhradu smluvní pokuty sjednané v článku 10 písm. b) smlouvy o dílo pro případ prodlení zhotovitele s předáním díla dle článku 6. smlouvy, kterou započetl na žalobou uplatněný nárok žalobkyně na doplatek ceny díla.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí zaujal odvolací soud stanovisko, že smluvní pokutu dle článku 10 písm. b) smlouvy, která se podle jeho posouzení vztahuje k celému článku 6 smlouvy, „žalovaný vázal k uhrazení druhé zálohy, k zahájení montážních prací a k ukončení montáže [článek 6 písmeno d) smlouvy].” Tento názor odvolacího soudu dovolací soud nesdílí.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst.2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014 (dále jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy (o něž se jedná v souzené věci) speciálně v §266 obch. zák.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud však v této souvislosti zároveň zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat či doplňovat (srov. například usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, a rozsudek ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
Podle zjištění soudů si účastníci v článku 10 písm. b) smlouvy o dílo sjednali, že „ocitne-li se zhotovitel v prodlení s předáním díla dle čl. 6 smlouvy, zavazuje se zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 1 % z ceny díla za každý započatý den prodlení max. 10 %.“
V článku 6 označeném „Termín provedení díla“ smlouvy o dílo bylo podle zjištění soudů sjednáno: a) dodávka: 90 dní po podpisu smlouvy a uhrazení první zálohy, b) převzetí pracoviště: 1 týden před nástupem na montáž, c) zahájení montáže: 1 týden po uhrazení druhé zálohy, d) ukončení montáže: 40 dní od zahájení montáže za předpokladu včasného plnění dohodnutých přípomocí.
V článku 6 písm. ch) smlouvy o dílo zhotovitel se podpisem této smlouvy zavazuje, že dílo provede a předá k rukám objednatele nejpozději do 30. 3. 2010.
Odvolací soud se při výkladu ujednání o smluvní pokutě od shora judikatorních závěrů odchýlil, zaujal-li stanovisko, že smluvní pokutu, kterou si účastníci sjednali v článku 10 písm. b) smlouvy o dílo pro případ prodlení zhotovitele s předáním díla dle článku 6 smlouvy a která se vztahuje k celému článku 6 smlouvy, žalovaný nevázal k článku 6 písm. ch) smlouvy, nýbrž k uhrazení druhé zálohy, k zahájení montážních prací a k ukončení montáže [článek 6 písm. d) smlouvy]. Takové posouzení je totiž v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. V článku 10 písm. b) smlouvy strany jasně vyjádřily, že jde o smluvní pokutu za prodlení zhotovitele „s předáním díla dle čl. 6. smlouvy“, přičemž výraz „předá“ (dílo) strany použily v článku 6 písm. ch) smlouvy. Namítá-li proto dovolatelka, že smluvní pokuta, sjednaná v článku 10 písm. b) smlouvy za prodlení s předáním díla dle článku 6 smlouvy, se nevztahuje na celý článek 6 smlouvy, tj. ke všem termínům provedení díla, jak posoudil odvolací soud, nýbrž se váže výhradně k prodlení s předáním díla, když jediný termín pro předání díla „nejpozději do 30. 3. 2010“ je stanoven konkrétně v písm. ch) tohoto článku smlouvy, je tato její výhrada opodstatněná.
K dalším dovolacím námitkám, jež dovolatelka směřuje do otázky vzniku prodlení s předáním díla, do něhož se dle jejího názoru a připojené argumentace nedostala, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť její výhrady se míjejí s právním posouzením odvolacího soudu o tom, že žalovaný uplatnil k zápočtu smluvní pokutu za prodlení s ukončením montáže, nikoli za prodlení s předáním díla.
Nesprávným právním posouzením věci si odvolací soud uzavřel prostor, který se mu nyní v dalším řízení otevírá v důsledku výše uvedeného závěru Nejvyššího soudu, tedy vyložit smluvní ujednání o době předání díla a vypořádat se s námitkami žalobkyně o prodlení žalovaného v důsledku tvrzeného neposkytnutí smluvně sjednané součinnosti. V novém řízení odvolací soud rovněž posoudí oprávněnost kritiky, kterou dovolatelka směřovala proti rozhodnutí o nákladech řízení.
S ohledem na shora uvedené právní pochybení při výkladu smluvního ujednání o smluvní pokutě, jehož se odvolací soud dopustil, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení mezi účastníky) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu