ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4418.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 4418/2018-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Raeder & Falge s. r. o. , se sídlem v Lovosicích, Přívozní 114/2, PSČ 410 02, identifikační číslo osoby 28714989, zastoupené Mgr. Petrem Drapákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 1932/3, proti žalované HERKUL a. s. , se sídlem v Obrnicích č. p. 228, PSČ 435 21, identifikační číslo osoby 25004638, zastoupené JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, o zaplacení částky 655 408 Kč s příslušenstvím, o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky 890 898 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 181/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, č. j. 18 Co 127/2018-319, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 908 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 41 C 181/2015-252, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 655 408 Kč s úrokem z prodlení, uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 890 898 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (z mnoha rozhodnutí srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka se co do přípustnosti dovolání omezila toliko na sdělení, že „přípustnost dovolání je dána dle §237 o. s. ř.“. Nicméně v rámci argumentace, jejímž prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení odvolacího soudu (a vymezuje tak dovolací důvod), ve vztahu k některým ze závěrů odvolacího soudu namítá rozpor s konkrétně označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu či jejich nerespektování. V tomto rozsahu, a pouze v něm, lze mít z hlediska věcného (obsahového) za to, že požadavku na vymezení příslušného předpokladu přípustnosti dovolání dostála.
Přípustné však dovolání není.
Závěr, že bylo povinností dovolatelky jako zhotovitele ujistit se po odkrytí stávajících podlahových krytin, že budova (věc předaná jí ke zhotovení díla) vykazuje standardní vlastnosti umožňující nerizikovou aplikaci standardních technologických postupů a materiálů, odvolací soud neučinil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 400/2006 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), dle něhož jsou předmět díla a určení ceny podstatnými náležitostmi smlouvy o dílo. Odvolací soud dovodil tuto povinnost jako povinnost smluvní, založenou smlouvou o dílo; poznámka „protože se jedná o rekonstrukci, bude nutno především v prostorách, kde dojde k odstranění stávajících krytin, zkonzultovat a odsouhlasit navrženou skladbu dle skutečnosti“, není „pouhou poznámkou projektanta“, jak se ji snaží prezentovat dovolatelka, byla-li obsažena v technické zprávě projektu jako dokumentu, jímž byl věcně vymezen předmět díla. Zjištění skutečného stavu stávajících konstrukcí po jejich odkrytí v rámci zhotovení díla a volba adekvátní skladby podlah tak nebyly předmětem samostatné smlouvy, v níž by musela být sjednána též cena této činnosti; šlo o součást sjednaného díla a sjednána byla též cena celého tohoto díla, argumentace závěry rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 400/2006 je tudíž nepřípadná.
Z týchž důvodů je nepřípadná též argumentace citovanými závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1403/2005.
Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, že úvahy odvolacího soudu se neslučují s principem ekvity. Závěr o tom, že když je něco součástí stavebního deníku, znamená to, že automaticky dochází ke změně smlouvy, Nejvyšší soud v rozhodnutí odvolacího soudu nenalezl.
Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že předmět díla nebyl sjednán určitě a smlouva o dílo je pro neurčitost neplatná, byť i jen ve shora citovaném ujednání, respektive že k uzavření smlouvy o dílo nedošlo, a že právní posouzení odvolacího soudu tudíž odporuje rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 964/2012, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011, ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2295/2008, a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2413/2015. Obsah smlouvy o dílo odpovídá skutečnosti, že předmětem díla byla rekonstrukce podlah stavby a stav stávajících konstrukcí nebyl znám, takže volba konkrétních technologických postupů a materiálů měla být provedena až v průběhu provádění díla, po odkrytí stávajících konstrukcí. Příslušný závazek dovolatelky byl formulován zcela jasně, způsobem nevzbuzujícím rozumnou pochybnost. Volba adekvátní skladby podlah a materiálového provedení pak byla podle závěrů odvolacího soudu svěřena smlouvou dovolatelce, po projednání s objednatelem, technickým dozorem investora a vlastníkem budovy, předmět díla byl tedy ve smlouvě sjednán v dostatečné míře určitosti.
Argumentace závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 253/2005, je nepřípadná. Odvolací soud ve zde souzené věci neshledává porušení povinností dovolatelky v tom, že nerozpoznala vadu projektové dokumentace. Vychází ze zjištění, že v projektu je skladba podlah popsána pouze orientačně, bez předpisu materiálů, s tím, že konkrétní řešení bude přijato v návaznosti na zjištění učiněná po odkrytí stávajících konstrukcí.
Závěry posledního z odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudku ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 823/2011, se vztahují k obecné prevenční povinnosti vyplývající z ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve zde souzené věci však byla odpovědnost dovolatelky za vady dovozena z porušení speciální povinnosti zhotovitele stanovené v §551 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, respektive z porušení povinnosti zhotovitele převzaté ve smlouvě o dílo, o „bezbřehé povinnosti předvídat a předcházet veškerým v budoucnu možným škodám“ tu proto nemůže být řeči.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též ve výrocích o nákladech řízení před soudem obou stupňů. Podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je však přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu