ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4469.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4469/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalovanému L. P., zastoupenému Mgr. Hynkem Marečkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 18/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č. j. 19 Co 70/2010-103, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č. j. 19 Co 70/2010-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 15 C 18/2009-83, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení další částky 100.000,- Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o soudním poplatku a o nákladech řízení (výroky pod body III a IV).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce dne 18. července 2006 udělil Mgr. T. H. plnou moc ke všem úkonům spojeným s pořízením bytu v Praze s tím, že zmocnitel (nepochybně míněno „zmocněnec“) je oprávněn podepsat veškeré dokumenty, které jsou potřebné k uvedeným úkonům. Téhož dne žalobce uzavřel s Mgr. H. „Dohodu o postupu při pořízení bytu“, jejímž předmětem bylo „upřesnění a časový harmonogram při pořizování bytu pro žalobce“. Dne 20. listopadu 2006 byla mezi R. B. jako pronajímatelkou a žalobcem jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu bytu v P. 5. Dne 27. listopadu 2006 pak žalovaný jako mandatář a Mgr. H. jako mandant uzavřeli mandátní smlouvu podle ustanovení §566 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejímž předmětem byl závazek mandatáře konat pro mandanta činnost směřující k výměně uvedeného bytu a v jejímž článku 3 byla sjednána smluvní pokuta ve výši100.000,-Kč pro případ, že nečinností nebo jiným zaviněním mandanta dojde ke zmaření účelu smlouvy. Dne 15. prosince 2006 žalovaný uzavřel s Mgr. H. jako dodatek k mandátní smlouvě tzv. „Blokovací smlouvu“, v níž mandatář potvrdil převzetí částky 100.000,- Kč jako první splátky dohodnutého „kompenzačního doplatku“ za výměnu uvedeného bytu za byt v P. 2, přičemž žalobce měl do 15. ledna 2007 poukázat „na účet realitní kanceláře“ druhou splátku kompenzačního doplatku ve výši 600.000,- Kč. Zároveň bylo sjednáno, že nedojde-li vinou mandanta k realizaci výměny bytu, propadá složená částka ve prospěch mandatáře jako dohodnutá smluvní pokuta. Mgr. H. dne 18. července 2006 zaslal z účtu žalobce částku 600.000,- Kč žalovanému. Žalobce s výměnou bytu nesouhlasil s tím, že jeho zájmem bylo získat byt do vlastnictví, dne 26. března 2007 informoval žalovaného o této skutečnosti, jakož i o tom, že Mgr. H. překročil zmocnění, a vyzval jej k vrácení částky 700.000,- Kč. Žalovaný vrátil žalobci částku 500.000,- Kč a sdělil mu, že částku 100.000,- Kč účtuje v souladu s článkem 3 mandátní smlouvy jako smluvní pokutu a částka ve výši 100.000,- Kč uhrazená jako první splátka kompenzačního doplatku na základě blokovací smlouvy je v případě nerealizování výměny bytu z viny mandanta nevratná.
Soud prvního stupně dovodil, že plná moc udělená žalobcem Mgr. H. je natolik obecná, že kryje i uzavření mandátní smlouvy v režimu obchodního zákoníku na základě volby podle ustanovení §262 odst. 1 obch. zák., a že žalobce je vázán mandátní smlouvou, kterou uzavřel zmocněnec jeho jménem, neboť pokyny dané zmocněnci, které z plné moci nevyplývají, nemají vliv na právní účinky jednání. Žalobci tedy vznikla povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč v souladu s článkem 3 mandátní smlouvy, neboť jeho zaviněním došlo ke zmaření účelu této smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě v tzv. blokovací smlouvě však soud prvního stupně shledal pro neurčitost neplatným a žalobě v této části nevyhověl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. 19 Co 70/2010-103, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výrocích o soudním poplatku a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v podstatě se ztotožnil i s jeho právním posouzením. S poukazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1962/1998 dovodil, že předmětná mandátní smlouva nebyla vyhotovena formulářovým způsobem a ujednání o volbě práva obsahovalo nejenom její záhlaví, nýbrž i článek 6. Dále uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ nečinnosti nebo žalobcem zaviněného zmaření účelu smlouvy bez dalšího a že žalobce zmařil účel smlouvy tím, že ji vypověděl. Výši sjednané smluvní pokuty shledal adekvátní hodnotě a významu zajišťované povinnosti, tj. zajištění bytu v P. 1, 2 o velikosti 2+1 nebo 3+kk.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce dovoláním, jež co do přípustnosti opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatel především vytkl odvolacímu soudu, že se při posouzení platnosti dohody podle ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. dostatečně nezabýval namítaným překročením „obsahu“ plné moci, jíž Mgr. H. zmocnil pouze ke všem úkonům spojeným s pořízením bytu. Zdůraznil, že poté, co se dozvěděl o uzavřené mandátní smlouvě a provedené volbě práva, dopisem ze dne 26. března 2007 žalovaného o překročení plné moci informovoval a mandátní smlouvu vypověděl. Namítl rovněž, že dohoda o volbě práva musí obsahovat výslovný projev vůle podřídit závazkový vztah režimu obchodního zákoníku, přičemž text v záhlaví smlouvy je pouhým označením právního úkonu. Prostřednictvím tvrzení, že mandátní smlouva mu byla předložena žalovaným s předtištěnými obsahovými náležitostmi, kam se pouze doplnily konkrétní údaje, zpochybnil též závěr, že nejde o smlouvu formulářového typu. Argumentoval dále, že mandátní smlouva neobsahuje platně sjednanou volbu práva ve vztahu ke smluvní pokutě, neboť z jejího článku 6 vyplývá, že ustanoveními obchodního zákoníku se řídí pouze vztahy smluvních stran touto smlouvou přímo neupravené. Odvolací soud podle jeho mínění pochybil též v tom, že závěr o přiměřenosti smluvní pokuty založil pouze na uvedení „obsahu úkonu, který byl smluvní pokutou zajištěn“, a neposuzoval ji z pohledu zajištěné povinnosti žalobce poskytnout součinnost při realizaci výměny bytu. S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 890/2002 tvrdil, že v dané věci nešlo očekávat žádnou škodu, která by žalovanému mohla vzniknout. Závěrem zdůraznil, že smluvní pokuta je sankcí za porušení povinnosti, přičemž výpověď mandátní smlouvy nemůže být posuzována jako zmaření účelu smlouvy a porušení povinnosti, neboť se jednalo o výkon práva.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak ve výrocích pod body II, III a IV i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odmítnout, neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 100.000,- Kč a soudy nižších stupňů učinily shodný závěr, že vztah mezi účastníky byl vztahem obchodním.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku o věci samé rozsudkem potvrzujícím a protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější (odvolacím soudem zrušený) rozsudek, jímž by tento soud rozhodl jinak, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ty má ovšem smysl zkoumat pouze tehdy, není-li přípustnost dovolání vyloučena již ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
V souzené věci bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 100.000,- Kč, jež částku 100.000,- Kč nepřevyšuje. Byla-li však správnost právního závěru odvolacího soudu o podřízení posuzovaného závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku dovoláním zpochybněna, nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání vycházet z toho, že jde o věc obchodní. Dovolací soud by totiž v rámci posouzení přípustnosti dovolání musel přezkoumat správnost právního posouzení věci dovolacím soudem, což je z logiky věci vyloučeno; přezkoumat lze pouze takové rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné, závěr o nepřípustnosti dovolání tedy nemůže být založen na závěru o jeho nedůvodnosti. Protože dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč, bylo třeba zkoumat, zda jsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Otázku vzniku nároku žalovaného na zaplacení smluvní pokuty odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud tudíž shledal jeho rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. S tím se pak nutně pojí nejen závěr o přípustnosti dovolání, nýbrž též o jeho důvodnosti, neboť dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, byl uplatněn opodstatněně.
Nikoliv všem uplatněným dovolacím námitkám lze však přitakat.
Závěru o tom, že předmětná mandátní smlouva obsahuje platnou dohodu účastníků o podřízení závazkového vztahu touto smlouvou založeného režimu obchodního zákoníku podle ustanovení §262 odst. 1 obch. zák., k němuž odvolací soud dospěl výkladem podle ustanovení §35 odst. 2, 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), nelze ničeho vytknout. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2000, sp. zn. 33 Cdo 1962/1998, v němž byl vysloven názor, že takováto dohoda musí obsahovat výslovný projev vůle, že závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261 obch. zák., se bude řídit obchodním zákoníkem, nebyl Občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že k uzavření takové dohody může dojít též tím, že smluvní strany v záhlaví smlouvy uvedou, podle kterých ustanovení obchodního zákoníku se smlouva uzavírá (srov. např. rozsudek ze dne 21. května 2001, sp. zn. 33 Odo 15/2001, uveřejněný v časopise Obchodní právo číslo 10, ročník 2001, a rozhodnutí ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 555/2004, a ze dne 11. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 3877/2009, obě in www.nsoud.cz ). V souzené věci, jak správně dovodil odvolací soud, obstojí závěr o projevené vůli smluvních stran podrobit závazkový vztah režimu obchodního zákoníku tím spíše, že tato vůle vyplývá též z ujednání článku 6 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007, sp. zn. 32 Odo 799/2006, in www.nsoud.cz , řešící tutéž situaci, či mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 1566/2006, jenž je veřejnosti k dispozici tamtéž). Zcela zřejmě účelový pokus dovolatele dovozovat z ujednání v tomto článku, že ustanoveními obchodního zákoníku se řídí pouze vztahy smluvních stran touto smlouvou přímo neupravené, zatímco na vztahy smlouvou upravené (tedy též na ujednání o smluvní pokutě) se dohoda podle ustanovení §262 odst. 1 obch. zák. nevztahuje, se s úspěchem setkat nemohl; v usnesení ze dne 11. února 2010, 23 Cdo 3877/2009, in www.nsoud.cz , Nejvyšší soud ostatně uzavřel, že volba obchodního zákoníku se může týkat pouze obchodního zákoníku jako celku. Obstojí též závěr odvolacího soudu, že posuzovaná mandátní smlouva není smlouvou formulářovou. Tzv. formulářovou smlouvou se v rozhodovací praxi soudů rozumí smlouva, která není sjednána individuálně, nýbrž její návrh předkládaný silnější smluvní stranou, jehož součástí jsou zpravidla její obchodní podmínky, je vyhotoven předem, přičemž z pohledu slabší smluvní strany tu není žádný prostor pro vyjednávání; chce-li smlouvu uzavřít, musí návrh se vším všudy akceptovat (srov. např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2010, sp. zn. 21 Co 454/2010). O takovýto druh smlouvy se v případě posuzované mandátní smlouvy, uzavřené mezi dvěma fyzickými osobami, z nichž žádná nebyla v pozici silnější smluvní strany (ze zjištěného skutkového stavu takový závěr nevyplývá), a odrážející zcela specifické požadavky žalobce, zcela evidentně nejedná (srov. ostatně závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 21. května 2001, sp. zn. 33 Odo 15/2001, in www.nsoud.cz ).
Důvodnost nelze přiznat ani námitkám zpochybňujícím závěr odvolacího soudu, že sjednáním dohody o volbě režimu obchodního zákoníku žalobcův zmocněnec nepřekročil své oprávnění vyplývající z plné moci (srov. §33 odst. 1 větu první obč. zák.), neboť taková dohoda z rámce „všech úkonů spojených s pořízením bytu v P.“ nevybočuje. S oznámením nesouhlasu zmocnitele s jednáním zmocněnce osobě, s níž zmocněnec jednal, pak zákon (§33 odst. 1 věta druhá obč. zák.) spojuje důsledky pouze v tom případě, že zmocněnec překročil své oprávnění vyplývající z plné moci, nehledě na to, že skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je dovolací soud vázán v řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poznatek o tvrzeném žalobcově postupu neobsahuje.
Založil-li však odvolací soud závěr o právu žalovaného na zaplacení smluvní pokuty na úvaze, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ nečinnosti nebo žalobcem zaviněného zmaření účelu smlouvy a že žalobce zmařil účel smlouvy tím, že ji vypověděl, pak jeho rozhodnutí nemůže obstát.
Výpověď je obecně upravena v části osmé, hlavě první, oddílu šestém, občanského zákoníku jako jeden ze způsobů zániku závazků. Podle ustanovení §582 obč. zák., jež se vztahuje též na obchodní závazky (srov. §1 odst. 2 větu druhou obch. zák.), jestliže je sjednána smlouva na dobu neurčitou, jejímž předmětem je závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti, nebo závazek zdržet se určité činnosti anebo strpět určitou činnost a nevyplývá-li ze zákona nebo ze smlouvy způsob její výpovědi, lze smlouvu vypovědět ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí. Obchodní zákoník obsahuje zvláštní úpravu výpovědi u smlouvy mandátní v ustanovení §574, podle něhož mandant může smlouvu kdykoli částečně nebo v celém rozsahu vypovědět (odstavec 1). Nestanoví-li výpověď pozdější účinnost, nabývá účinnosti dnem, kdy se o ní mandatář dověděl nebo mohl dovědět (odstavec 2).
Podle ustanovení §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Podle ustanovení §301 obch. zák. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle §373 a násl.
Smluvní pokuta je jedním z právních instrumentů určených k zajištění pohledávek, jež jsou upraveny v ustanoveních §544 a násl. obč. zák. Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi vychází z názoru, že ustanovení §544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků, je výkonem práva, jež účastníku náleží, porušením smluvní povinnosti tedy být nemůže (srov. zejména rozsudek ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 4, ročník 1999, a dále též např. rozsudek ze dne 25. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1274, svazek 18, a rozsudky ze dne 21. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 21. října 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, a ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 822/2009, všechny in www.nsoud.cz ). Ústavní soud pak shledal tyto závěry ústavně konformními (srov. nález ze dne 11. října 1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 136/1999, a nález ze dne 30. listopadu 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný tamtéž pod číslem 188/2001). Obecný závěr z toho plynoucí, že výkon práva pojmově nemůže být porušením smluvní povinnosti a nemůže tudíž založit nárok na zaplacení smluvní pokuty, se nutně vztahuje též na výpověď smlouvy, neboť též vypovězení smlouvy, ať již na základě zákona či na základě smlouvy, je výkonem oprávnění (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 1218/2009, in www.nsoud.cz , vztahující shora uvedený závěr též na výpověď smlouvy).
Shledal-li tedy odvolací soud zmaření účelu mandátní smlouvy žalobcem zakládající vznik nároku žalovaného na smluvní pokutu v tom, že žalobce smlouvu vypověděl, pak je – v rozporu s citovanou judikaturou - spatřoval nikoliv v porušení smluvní povinnosti (např. povinnosti mandanta poskytnout mandatáři patřičnou součinnost, stanovené v první větě článku 3 mandátní smlouvy, na kterou upozorňuje dovolatel), nýbrž ve výkonu práva (práva ukončit smluvní vztah výpovědí), jež žalovanému jako mandantovi ze zákona (z ustanovení §575 odst. 1 obch. zák.) náleželo.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud vycházel, aniž jej doplnil o vlastní skutková zjištění (srov. §213 odst. 4 o. s. ř.), neobsahuje poznatek o tom, že žalovaný mandátní smlouvu vypověděl.
Přisvědčit je třeba též dovolací námitce vytýkající odvolacímu soudu nedostatky v úvaze vedoucí k závěru, že v souzené věci nejsou důvody k využití moderačního oprávnění soudu. Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, uveřejněném v Souboru pod číslem C 3213, svazek CD-2 (srov. shodně např. rozsudek ze dne 26. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 485/2009, a z poslední doby rozsudek ze dne 19. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 529/2001, oba in www.nsoud.cz ), že pro posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví, závěr o této otázce je tedy věcí uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty proto závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Ustanovení §301 obch. zák. tak co do způsobu vymezení kriterií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (k těmto normám srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2084, svazek 26). S tímto režimem se pak nutně pojí zvýšené požadavky na kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť je-li toliko na soudu, aby vymezil okolnosti, jež jsou rozhodné pro aplikaci ustanovení hmotného práva v konkrétní věci, pak je nezbytné, aby soud v odůvodnění svého rozhodnutí takto vymezené okolnosti označil a vysvětlil, na základě jaké úvahy k jejich vymezení dospěl (přiznal jim právní relevanci). Lakonické konstatování, toliko slovy zákona, že výše smluvní pokuty odpovídá hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přezkum správnosti příslušné úvahy odvolacího soudu neumožňuje, nehledě na to, že zajištění bytu v P, 1, 2 nebylo povinností mandanta, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, nýbrž bylo povinností mandatáře. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je tedy dalším důvodem, proč rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu