ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4482.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 4482/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně GARMOND Praha, s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Rudné, Masarykova 837, PSČ 252 19, identifikační číslo osoby 62 91 38 32, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradech, Šafaříkova 371/22, proti žalovanému J. Č. , zastoupenému JUDr. Simonou Pavlovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Káranská 343/24, o zaplacení částky 942.291,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 101/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2010, č. j. 9 Cmo 197/2010-502, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. března 2010, č. j. 39 Cm 101/2009-456 (v pořadí třetím), uložil žalovanému a původně druhé žalované E. Č. (dále jen „druhá žalovaná“) zaplatit žalobkyni částku 942.291,22 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. července 1995 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, přičemž proti druhé žalované se lze domáhat zaplacení dlužné částky pouze z výtěžku prodeje nemovitostí uvedených ve výroku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí čtvrtým rozhodnutím ve věci, poté, co rozsudek ze dne 16. října 2007, č. j. 9 Cmo 90/2007-128, Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 19. září 2008, č. j. 33 Cdo 1026/2008-248 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 11% úroku z prodlení z částky 349.573,22 Kč od 1. července 1995 do zaplacení zamítl, ve zbývající části výrok I. potvrdil, změnil jej ve výroku II. o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle kterých byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, Bankou Bohemia, a. s. (dále jen „banka“), uzavřena 24. února 1992 smlouva o úvěru (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o úvěru“) podle ustanovení §497 obchodního zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. (dále jen „obch. zák.“) a banka poskytla žalovanému úvěr ve výši 750.000,- Kč na nákup nemovitosti. Poskytnutí úvěru bylo mezi účastníky nesporné. Závazek ze smlouvy o úvěru byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví obou žalovaných, na jejíž pořízení byl úvěr poskytnut, na základě zástavní smlouvy a ručitelským závazkem druhé žalované. Při poskytnutí úvěru byly zřízeny žalovanému dva účty, a to běžný účet (č. 153711110/1300), na kterém byly účtovány debetní položky (tj. úroky, sankční úroky a poplatky za vedení účtu) a úvěrový účet (č. 153772810/1300), na který byly účtovány jednotlivé splátky úvěru. Žalovaná částka se skládá ze záporných položek na běžném účtu ve výši 349.573,22 Kč a z neuhrazených splátek jistiny ve výši 592.718,- Kč.
Spornou mezi účastníky zůstala otázka promlčení nároku na zaplacení žalované částky, když odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) považoval za neprokázané tvrzení žalovaných, že dluh zcela zaplatili. Námitku promlčení shledal nedůvodnou s ohledem na dobu podání žaloby (1. dubna 1997) a ujednání v bodu VI. obecných úvěrových podmínek banky, jež jsou součástí smlouvy, podle něhož při nedodržení dvou po sobě jdoucích splátek nebo jedné splátky delší než tři měsíce, stává se splatnou celá pohledávka. Žalobkyně „zesplatnila“ úvěr k 1. červnu 1993 vzhledem k prodlení žalovaného se zaplacením splátky za únor 1993 (splatné 28. února 1993), když žalovaný nezaplatil ani následující splátky, a prodlení delší než tři měsíce nastalo právě k 1. červnu 1993. Odvolací soud dále uvedl, že důkazy provedené soudem prvního stupně osvědčují i platby žalovaného započítané na závazky ze smlouvy o úvěru, a to - s uplatněním trvalého příkazu zřízeného žalovaným k platbám z jeho běžného účtu na účet úvěrový - platby na sankční úroky z úvěru, jež byly provedeny ještě v červenci 1995. S ohledem na tyto platby a ustanovení §407 odst. 3 nelze i z toho důvodu považovat pohledávku žalobkyně za promlčenou.
Proti potvrzující části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný i druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aniž uvedli, v čem spatřují jeho důvodnost.
Za dovolacího řízení druhá žalovaná zemřela. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. listopadu 2011, č. j. 39 Cm 101/2009-591, s odkazem na ustanovení §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude namísto druhé žalované dále pokračováno s prvním žalovaným jako dědicem zemřelé.
Dovolatel uvádí, že žalovanou částku již uhradil a zaplacení je po něm neoprávněně požádováno znovu. Namítá, že v bance došlo k záměně účtů a na tuto skutečnost byla banka upozorňována již v roce 1993, neboť dle smlouvy mělo být hrazeno na účet označený desetimístným číslem, v žalobě je však uvedeno, že „dluh mají na účtu“ označený devítimístným číslem. Zaplatil-li na jiný účet, nemůže to jít k jeho tíži, neboť je jasné, že finanční prostředky byly bance vráceny, což prokázal do spisu založenými kopiemi pokladních stvrzenek. S touto námitkou se soudy nižších stupňů nevypořádaly, a rozsudky jsou proto nepřezkoumatelné.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně posoudil otázku promlčení pohledávky žalobykně. Podle tvrzení žalobkyně založené ve spise na č. l. 79-80 byla poslední splátka na úvěr č. 100093/92 zaplacena 29. listopadu 1992. Žaloba doručená soudu 1. dubna 1997 tak byla podána po uplynutí zákonné promlčecí doby i s ohledem na znění bodu VI. obecných úvěrových podmínek. Další platby začala žalobkyně tvrdit až v dovolání (podaném proti měnícímu zamítavému rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. října 2007). Dovolatel uvádí, že založil do spisu doklad o zaplacení částky 6.732,- Kč a navrhuje, aby byl tento důkaz proveden, neboť je zřejmé, že jde o platbu někoho jiného, jež nemohla založit účinky předvídané ustanovením §407 odst. 3 obch. zák. Namítá, že platby, které měly mít podle názoru odvolacího soudu účinky uznání dluhu, nebyly řádně zkoumány.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání „zamítnout“.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde (soud prvního stupně všemi třemi rozsudky rozhodl stejně - žalované zavázal k úhradě) a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z vylíčení dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu o tom, že pohledávka žalobkyně není promlčena, kritikou skutkových závěrů, podle nichž byla zaplacena jako poslední splátka jistiny za leden 1993 a od splátky splatné 28. února 1993, tedy od 1. března 1993 byl žalovaný v prodlení, a polemikou o tom, zda následně bylo placeno na úhradu příslušenství pohledávky. Tyto výhrady proti skutkovým zjištěním (včetně hodnocení důkazů), na nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) založil posouzení povinnosti žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, které lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Přitom výhrady dovolatele jsou vnitřně rozporné, neboť tvrdí, že dluh zcela zaplatil, o čemž předložil soudu pokladní stvrzenky, a současně se odvolává na přehled splátek zpracovaný žalobkyní (založený na č. l. 79-80 spisu), podle něhož bylo uhrazeno jen 9 splátek po 16.000,- Kč.
Na zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nelze usuzovat ani z hlediska výhrady, kterou dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s námitkou záměny účtů v bance, a proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu. Dovolatel v rámci této námitky žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu