ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.4582.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 4582/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. A. U., advokátkou proti žalované H. s. s. s. r. o., zastoupené Mgr. Š. S., advokátem o zaplacení částky 104.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 191/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2007, č.j. 7 Cmo 383/2005-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7.815,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti té části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v záhlaví označenému, jímž byl v části týkající se jistiny potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2005, č.j. 19 Cm 191/2000-103, kterým byla žalované uložena (mimo jiné) povinnost zaplatit žalobci doplatek ceny díla ve výši 104.500,- Kč, není přípustné. Podmínky §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v dané věci nebyly splněny, neboť soud prvního stupně rozhodl v této věci v pořadí prvním rozsudkem, dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolací soud totiž neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé mohl mít ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, tj. že by řešil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo by řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, to vše za předpokladu, že taková otázka je pro napadené rozhodnutí podstatná (je na ní založen výrok rozhodnutí odvolacího soudu) a způsob jejího řešení byl dovoláním napaden.
Podstatou dovolání je výtka, že se odvolací soud odmítl zabývat „námitkou absolutní neplatnosti“ smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelkou dne 6. října 1998 s odůvodněním, že taková námitka byla poprvé uplatněna až v odvolacím řízení. Dle dovolatelky je tato smlouva podle §37 obč. zák. absolutně neplatná pro svou nejasnost a neurčitost (není dostatečně přesně vymezen předmět díla), odvolací soud se touto skutečností měl zabývat z úřední povinnosti, navíc neplatnost žalovaná namítala již ve svém závěrečném návrhu před soudem prvního stupně.
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že k absolutní neplatnosti smlouvy má soud ( tedy i odvolací soud ) povinnost přihlédnout z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. prosince 1974, sp. zn. 3 Cz 69/74, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 na str. 459 a násl.), může však ve smyslu ustanovení §205a odst. l a §211a o. s. ř. přihlédnout pouze k takovým důvodům neplatnosti, které vycházejí ze skutečností, jež byly tvrzeny či vyšly najevo před soudem prvního stupně (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 0do 1059/2005, který je přístupný na webových stránkách tohoto soudu). Z tohoto pohledu je správný závěr odvolacího soudu – byť nepřesně vyjádřený - že se v odvolacím řízení již nelze zabývat nově uplatněnými skutečnostmi a důkazy, z nichž by bylo možno usuzovat na případné další důvody absolutní neplatnosti smlouvy než ty, které dovolatelka tvrdila ( tedy neurčitost a nejasnost ujednání o předmětu díla ). Odvolací soud totiž posuzoval spornou smlouvu o dílo z hlediska určitosti vymezení jejího předmětu, neboť jádrem jeho úvah byla právě otázka rozsahu díla. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud řešil, byť to ve svém rozhodnutí výslovně neuvedl, obecné náležitosti projevu vůle (směřujícího k uzavření smlouvy určitého obsahu) stanovené §37 obč. zák.
Dovolací námitka vztahující se k závěru odvolacího soudu o platnosti konkrétní smlouvy rovněž nemůže založit otázku zásadního právního významu. Napadené rozhodnutí je vzhledem k předmětu sporu založeno na zhodnocení důkazů k prokázání či vyvrácení skutkových tvrzení o obsahu ujednání obsaženého ve smlouvě. Výhrada vůči způsobu hodnocení důkazů, byť je dovolatelka jiného názoru, je ze své podstaty výhradou vůči nesprávnosti skutkových zjištění. Nesprávností či neúplností skutkových zjištění se však vzhledem k posuzované přípustnosti dovolání nelze zabývat, neboť dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř. ), může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolací soud, jak z uvedeného plyne, neshledal existenci podmínek daných ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř., ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno zásadní právní význam rozhodnutí dovodit.
Dovolatelka výslovně napadla též výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a žaloba vůči ní zamítnuta. Dovolatelka má sice právo obecně vyjádřené v §240 odst. 1 o. s. ř. podat dovolání proti rozhodnutí vydaného v řízení, jehož je účastníkem. Z povahy dovolání jako opravného prostředku však plyne, že je k němu oprávněn jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, případně jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech (tzv. subjektivní přípustnost dovolání - srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2002, sp. zn. 29 Odo 579/2001).
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady za zastoupení advokátkou. Zástupkyně žalobce učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon (vyjádření k dovolání), výše odměny činí tedy podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, částku 6.267,50 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu a náhrada za 19% daň z přidané hodnoty 1.247,80 Kč. Náklady dovolacího řízení tak činí 7.815,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu