ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4762.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4762/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně THORA s.r.o. , se sídlem v Písku, Třebkov 11, PSČ 397 01, identifikační číslo osoby 26056038, zastoupené JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 754/13, proti žalované obci Heřmaň , se sídlem v Heřmani 101, PSČ 398 11, identifikační číslo osoby 00249653, zastoupené JUDr. Jiřím Duškem, advokátem se sídlem v Písku, Erbenova 1013, o 670 471 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 228/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. července 2010, č. j. 22 Co 1197/2010-170, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. července 2010, č. j. 22 Co 1197/2010-170, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 2. února 2010, č. j. 9 C 228/2008-145, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích ve výroku označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí první ve věci) rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 2. února 2010, č. j. 9 C 228/2008-145, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 670 471 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil i s jeho právním posouzením věci, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení ceny díla. V řízení bylo zjištěno, že mezi účastnicemi byla dne 1. září 2004 uzavřena smlouva o dílo, v níž se žalobkyně zavázala provést pro žalovanou výstavbu hasičské zbrojnice v Heřmani. Žalovaná převzala od žalobkyně první etapu díla. Dílo vykazovalo vady, a proto je žalovaná žalobkyni oznámila a požadovala jejich odstranění. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vytknuté vady ve sjednaném termínu neodstranila, žalovaná od smlouvy dopisem ze dne 12. září 2005 ve smyslu §436 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) platně odstoupila, čímž došlo k zániku smlouvy o dílo a oběma stranám vznikla povinnost vypořádat vzájemné plnění podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně však v tomto směru podle shodného názoru soudů obou stupňů v řízení neunesla důkazní břemeno – neprokázala svůj nárok z bezdůvodného obohacení po odstoupení žalované od smlouvy. V této souvislosti soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně sice navrhla k prokázání svého tvrzení o obecné ceně dodaného materiálu a provedených prací zpracování znaleckého posudku, tento důkaz však nebylo možné dle ustanovení §141 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) provést pro nezaplacení zálohy na náklady důkazu. Rovněž tak vysvětlil, proč nebylo možné použít další důkazy (položkový rozpočet M. P. a posudek Ing. J.), které žalobkyně v řízení předložila. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, namítajíc, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Tvrdí, že řízení bylo ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá rozhodnutí soudu na nesprávném právním posouzení věci.
Při argumentaci rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nenapravil pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně neprovedením důkazu znaleckým posudkem, který navrhla k prokázání svého tvrzení o obecné ceně toho, co získala žalovaná, a to se zdůvodněním, že nezaplatila zálohu na náklady tohoto důkazu. V důsledku tohoto nesprávného postupu byl skutkový stav neúplně a nesprávně zjištěn a řízení před soudy obou stupňů bylo podle dovolatelky ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, že žalobkyně neprokázala svůj nárok z bezdůvodného obohacení po odstoupení žalované od smlouvy o dílo, dovolatelka dovozuje, že při správnosti právního závěru o účinném odstoupení žalované od smlouvy měl odvolací soud patrně na mysli neprokázání výše nároku z bezdůvodného obohacení žalované. Pokud by byl navržený důkaz proveden, vyznělo by rozhodnutí soudu ve prospěch dovolatelky, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, o existenci a oprávněnosti nároku neměly soudy žádných pochyb.
Dovolatelka dále namítá, že závěr odvolacího soudu o účinném odstoupení žalované od smlouvy nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že existence právně relevantního projevu vůle žalované směřujícího k odstoupení od smlouvy, který by mohl přivodit zamýšlené účinky, se v řízení prokázat nepodařilo. Podle dovolatelky soudy pochybily, považovaly-li za takový projev vůle dopis žalované datovaný dnem 12. září 2005. V této souvislosti namítá, že žalovaná neprokázala, že listina uvedeného obsahu byla skutečně dnem 12. září 2005 vyhotovena, že listinu s totožným obsahem odeslala dne 13. září 2005 žalobkyni, že žalobkyni byla tato listina doručena a že projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy byl žalobkyni znám k datu předání a převzetí díla dne 15. září 2005. Z uvedeného dovolatelka dovozuje na neúplnost dokazování v otázce, zda došlo k účinnému odstoupení žalované od smlouvy. Založil-li proto odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) své rozhodnutí na závěru o účinném odstoupení žalované od smlouvy, spočívá jeho rozhodnutí ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka rovněž rozporuje důvod k odstoupení od smlouvy, za nějž žalovaná označila výskyt vad. Podle dovolatelky žalovaná neprokázala, že by k datu 15. září 2005 žalobkyně nedokončila jakoukoli činnost sjednanou v zápise ze dne 25. srpna 2005, že by žalovaná do stanovené doby vyhotovila soupis případných závad, k čemuž se v zápise zavázala, dále že by žalovaná po převzetí díla nějaký soupis závad žalobkyni doručila či jí vytkla jakoukoli vadu. Zápis o předání a převzetí díla ze dne 25. srpna 2005 považuje za důkaz o tom, že veškeré sjednané činnosti provedla a že dílo žádné vady k datu předání a převzetí nemělo. Pakliže žalovaná neprokázala, že dílo mělo vady, které by jí řádně a včas oznámila, dovolatelka zastává názor, že žalované žádné nároky z titulu odpovědnosti žalobkyně za vady (a tedy ani právo odstoupit od smlouvy) nevznikly.
Dovolatelka tvrdí, že oprávněnost svého nároku v řízení prokázala. V tomto směru poukazuje na položkový rozpočet vypracovaný pro žalovanou M. P. a znalecký posudek Ing. J., z něhož dokonce vyplývá, že hodnota plnění, které žalovaná v souvislosti s prováděním díla získala, přesahuje výši částky, která je předmětem řízení.
Podle dovolatelky bylo řízení zatíženo i dalšími vadami. Za jednu z nich označuje znemožnění jejímu prokuristovi aktivně se za ni účastnit ústního jednání u soudu, jestliže prokurista (na rozdíl od starosty žalované) nemohl „sedět spolu“ s právním zástupcem, s ním přiměřeným způsobem komunikovat, a buďto sám či jeho prostřednictvím uvádět skutková či procesní tvrzení či na ně reagovat, případně klást otázky slyšeným osobám. Bez možnosti kontaktu s prokuristou, který byl s věcí obeznámen, nemohl její zástupce jako stavební neodborník přiměřeně reagovat ať formou vyjádření či doplňujícího dotazu, což mělo podle dovolatelky bezesporu negativní vliv na průběh řízení i jeho výsledek. Další vady řízení se podle dovolatelky dopustily soudy tím, že se vůbec nezabývaly jejím podáním ze dne 7. srpna 2009, v němž se ve věci vyjadřovala k obsahu výpovědi starosty žalované, uváděla skutková tvrzení a předkládala listiny jako důkazy.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná reaguje na některé z dovolacích námitek. Uplatněné dovolací důvody nepovažuje za relevantní. Namítá-li dovolatelka, že jí soud neumožnil, aby za ni aktivně vedle právního zástupce jednal i prokurista, označuje tuto její výhradu za nedůvodnou a současně za účelovou. S poukazem na novelizované znění ustanovení §141 odst. 1 o. s. ř. považuje odkaz dovolatelky na označený judikát Nejvyššího soudu za nepřípadný. Žalovaná se ztotožnuje se závěrem soudů obou stupňů o jejím platném odstoupení od smlouvy, přičemž na rozdíl od dovolatelky je přesvědčena o tom, že soudy při hodnocení důkazů nepochybily. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
V posuzované věci směřuje dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí první ve věci) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. V úvahu tak nepřichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které spojuje přípustnost dovolání s měnícím rozsudkem (usnesením) odvolacího soudu, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které předpokládá, že soud prvního stupně již jednou ve věci rozhodl. Nejvyšší soud proto zvažoval, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Směřovala-li proto dovolatelka své výhrady proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu o existenci předpokladů pro odstoupení žalované od smlouvy, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nejsou tyto její námitky způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.).
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí neotvírá ani námitka dovolatelky, že soud jí omezil možnost jednat před soudem, jestliže jí neumožnil, aby prokurista mohl před ním vystupovat jak „představitel“ žalobkyně a aby proto mohl při jednání „sedět spolu“ s jejím zástupcem. Nehledě k tomu, že při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí se nepřihlíží k okolnostem dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jsou uvedené výtky dovolatelky, podřaditelné právě tomuto dovolacímu důvodu, neoprávněné. Pojmy použité dovolatelkou jako „představitel“ účastníka či právo „sedět spolu“ před soudem občanský soudní řád, který postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení upravuje, nezná. Bylo jen věcí dovolatelky, zda si pro jednání před soudem zvolí zástupce na základě plné moci (advokáta) či zda za ni jako právnickou osobu bude před soudem jednat prokurista [srov. §21 odst. 1 písm. d) a §24 a násl. o. s. ř.]. Podle §24 odst. 1 věty třetí o. s. ř. v téže věci může mít účastník současně jen jednoho zvoleného zástupce, resp. podle §21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba. Pakliže si dovolatelka pro jednání před soudem v této věci zvolila zástupce na základě plné moci (advokáta), nezatížily soudy řízení vadou, jestliže nepřipustily, aby za dovolatelku (žalobkyni) současně jednal i její prokurista.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje Nejvyšší soud [a potud má dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c)] v otázce důkazního břemene žalobkyně ve vztahu k nároku z bezdůvodného obohacení, kterou odvolací soud řešil v rozporu s konstantní soudní judikaturou.
Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení §120 o. s. ř., podle něhož účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první), a neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za výsledek dokazování v tom smyslu, že nebudou-li prokázána jeho tvrzení, tj. nesplní-li důkazní povinnost vyplývající z ustanovení §120 odst. 1 věty první o. s. ř., bude rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. důkazní nouzi, tedy v situaci, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Podle §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. shodně například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/1993, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 3, ročník 1995, strana 54, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod číslem C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23, ročník 2003 či – v ústavněprávní rovině – nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek číslo 15, ročník 1999, pod číslem 122).
Soud prvního stupně (s jehož právním posouzením věci se odvolací soud zcela ztotožnil) správně dovodil, že odstoupením žalované od smlouvy o dílo došlo k jejímu zániku a stranám vznikla povinnost vrátit si navzájem poskytnuté plnění, přičemž ze zvláštní úpravy smlouvy o dílo (zde měl soud prvního stupně na mysli patrně ustanovení §544 odst. 1 obch. zák.) plyne, že nelze-li předmět díla vrátit zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli „peněžní ekvivalent“ díla. Soudu prvního stupně (a potažmo odvolacímu soudu) nelze vytknout pochybení ani v tom, že k návrhu žalobkyně neprovedl důkazy o výši bezdůvodného obohacení znaleckým posudkem, protože žalobkyně nezaplatila zálohu na náklady tohoto důkazu. V tomto směru je nedůvodná námitka dovolatelky, že soud měl provést důkaz znaleckým posudkem i přesto, že nezaplatila zálohu na náklady tohoto důkazu, což opírala o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002. Odkaz dovolatelky na toto rozhodnutí je nepřípadný. Dovolatelka totiž patrně přehlédla, že soud prvního stupně ji vyzval k zaplacení zálohy na provedení důkazu znaleckým posudkem usnesením ze dne 3. prosince 2009 (č. l. 132 spisu), tedy poté, kdy dne 1. července 2009 nabylo účinnosti novelizované znění ustanovení §141 odst. 1 o. s. ř., podle něhož „lze-li očekávat náklady důkazu, který účastník navrhl nebo který nařídil soud o skutečnostech jím uvedených anebo v jeho zájmu, uloží předseda senátu tomuto účastníku, není-li osvobozen od soudních poplatků, aby před jeho provedením složil zálohu podle předpokládané výše nákladů, jinak nelze důkaz navrhovaný účastníkem provést, o tom musí být účastník poučen.“ Jak se podává z obsahu této výzvy, soud v ní dovolatelku v tomto směru i řádně poučil. Nepřiměřenost výše zálohy určené soudem (15 000 Kč) Nejvyšší soud neshledal a netvrdila ji ani dovolatelka. Z tohoto důvodu nelze postupu soudu při výkladu a aplikaci tohoto ustanovení nic vytknout.
Jinak je tomu v otázce důkazního břemene, když podle odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je dovolatelka neunesla, neboť „neprokázala svůj nárok z bezdůvodného obohacení.“ Základního pochybení při řešení této otázky se odvolací soud dopustil tím, že nerozlišil základ nároku od výše nároku. Je nade vší pochybnost, že základ nároku z bezdůvodného obohacení byl v řízení prokázán, přičemž i výzvy soudu dle §118a o. s. ř. adresované žalobkyni se týkaly pouze důkazů o výši nároku. Je-li žalobní nárok důvodný co do svého základu, nemůže soud žalobu zcela zamítnout pro neunesení důkazního břemene, byť by měl na mysli pouze důkazní břemeno o výši nároku. Brání tomu totiž ustanovení §136 o. s. ř., podle něhož lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu