ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.4765.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 4765/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené JUDr. Janem Bébrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, PSČ 150 00, proti žalovanému F. J., zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, PSČ 150 00, o zaplacení částky 798.245,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 169/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 23 Co 307/2008-237, ve znění opravného usnesení ze dne 18. října 2010, č. j. 23 Co 307/2008-260, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 23 Co 307/2008-237, ve znění opravného usnesení ze dne 18. října 2010, č. j. 23 Co 307/2008-260, se v části směřující do výroku pod bodem II odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2008,
č. j. 23 Co 307/2008-237, ve znění opravného usnesení ze dne 18. října 2010, č. j. 23 Co 307/2008-260, se v části výroku pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. dubna 2008, č. j. 9 C 169/2007-185, ohledně částky 398.245,- Kč s příslušenstvím a žaloba v této části zamítnuta, jakož i ve výroku o nákladech řízení pod bodem II, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 7. dubna 2008, č. j. 9 C 169/2007-185, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 798.245,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným a nahradit jí náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 7. března 2006 došlo k dopravní nehodě, při níž nákladní vozidlo Mercedes Sprinter, označené registrační značkou S 5294 a řízené M. S., při jízdě ve směru od Ch. do P. vjelo do protisměru a střetlo se s protijedoucím nákladním vozidlem Ford Tranzit, v důsledku čehož došlo ke střetu dalších vozidel, a to vozidel Citroën Berlingo, Mercedes Benz a Citroën C5. Při této dopravní nehodě M. S. na místě zemřel, usmrcen byl i spolujezdec ve vozidle Citroën Berlingo J. R. Řidič vozidla Citroën Berlingo M. P. utrpěl těžká zranění, druhý spolujezdec téhož vozidla S. F., řidič vozidla Mercedes Benz P. S. a řidič nákladního vozidla Ford Tranzit M. Š. utrpěli zranění lehká. Věc podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona M. S. byla v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. e) trestního řádu odložena, protože pachatel zemřel. Nehoda byla způsobena vozidlem Mercedes Sprinter, k němuž nebylo k datu dopravní nehody uzavřeno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. V době, kdy došlo k dopravní nehodě, bylo toto vozidlo opatřeno registrační značkou S 5294, která byla přidělena žalovanému. K nehodě došlo při převozu vozidla z autobazaru v Německu, kde bylo dne 7. března 2006 zakoupeno, do České republiky. Allianz pojišťovna, jež byla žalobkyní pověřena likvidací škodní události, poskytla poškozeným plnění z garančního fondu v celkové výši 900.002,- Kč, načež jí žalobkyně uhradila jak toto plnění, tak delegační poplatek ve výši 50.000,- Kč. Rodiče zemřelého M. S. žalobkyni zaplatili regresní náhradu ve výši 151.757,- Kč, která byla určena jako čistá hodnota dědictví po zemřelém. Se zbývajícím nárokem ve výši 798.245,- Kč se žalobkyně obrátila na žalovaného.
Soud prvního stupně nepřitakal procesní obraně žalovaného, že to byl M. S., kdo vozidlo koupil a byl v době nehody jeho vlastníkem, a vzal za prokázané, že vlastníkem a provozovatelem vozidla byl žalovaný. Na základě toho dovodil, že žalovaný podle ustanovení §427 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) odpovídá za škodu vzniklou při výše označené dopravní nehodě a nárok žalobkyni v plné výši přiznal.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 400.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 398.245,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud poté, co zopakoval zčásti dokazování, dospěl k závěru, že vlastníky vozidla a tedy i provozovateli byli společně M. S. a žalovaný, a usoudil, že z tohoto titulu žalovaný spoluodpovídá ve smyslu ustanovení §427 obč. zák. za škodu způsobenou provozem automobilu. Dovodil, že pokud žalobkyně plnila na likvidaci škodních nároků vzniklých při této dopravní nehodě podle ustanovení §24 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do 31. prosince 2007, vznikl jí podle ustanovení §24 odst. 8 citovaného zákona nárok na náhradu toho, co plnila, přičemž ve smyslu věty druhé citovaného ustanovení jsou vůči pohledávce žalobkyně na tuto náhradu solidárními dlužníky jak žalovaný jako spoluvlastník vozidla, tak i M. S., resp. jeho dědici, a to jednak z titulu spoluvlastnictví vozidla, jednak z titulu odpovědnosti řidiče, jenž zavinil nehodu. Pokud dědici po M. S. plnili v souladu s ustanovením §470 obč. zák. částkou 151.757,- Kč odpovídající čisté hodnotě nabytého dědictví, za zbývající částku ve výši 798.240,- Kč solidárně odpovídá žalovaný. Odvolací soud současně v majetkových poměrech žalovaného a ve skutečnosti, že jeho odpovědnost byla dovozena pouze ze spoluvlastnictví vozidla, zatímco druhý ze spoluvlastníků vozidla byl řidičem, který nehodu zavinil, shledal důvody hodné zvláštního zřetele a s odkazem na ustanovení §450 obč. zák. náhradu snížil na částku 400.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v měnící části výroku pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II napadla žalobkyně dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka především brojila proti využití tzv. moderačního práva soudu podle ustanovení §450 obč. zák., argumentujíc s poukazem na judikaturu, že jí uplatněný nárok není nárokem na náhradu škody, ale regresním nárokem sui generis, jenž vyplývá ze speciální právní úpravy obsažené v zákoně č. 168/1999 Sb., uvedené ustanovení proto nelze na předmětný nárok aplikovat. Vytkla též odvolacímu soudu, že nevzal na zřetel skutečnost, že žalovaný umožnil neoprávněné použití zvláštní registrační značky trvale manipulační, jíž byl držitelem, a umožnil tak neoprávněné provozování vozidla, a že po nehodě účelově měnil výpovědi ve snaze přenést odpovědnost na zemřelého řidiče vozidla. Zdůraznila, že hlavní příčinou, proč muselo být poskytnuto plnění z garančního fondu, nebyla samotná dopravní nehoda, nýbrž protiprávní jednání žalovaného, a že krácením náhrad do garančního fondu dochází ke znevýhodnění občanů, kteří řádně platí pojistné na pojištění odpovědnosti z provozu vozidel. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný koupil vozidlo, jímž byla způsobena škoda, společně s M. S., nemá podle názoru dovolatelky oporu v provedeném dokazování. Závěrem dovolatelka zpochybnila aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. července 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti napadené části výroku pod bodem I je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné není. Dovolání v části směřující proti výroku pod bodem II napadeného rozhodnutí proto podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části výroku pod bodem I z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném v době vzniku předmětné pojistné události (dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“) pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě (odstavec 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný nárok, aby pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu a) škody na zdraví nebo usmrcením, b) škody vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škody vzniklé odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat (dále jen "věcná škoda"), c) škody, která má povahu ušlého zisku, a d) účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c), v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle §9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí nebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti (odstavec 2, věta první).
Podle ustanovení §9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb. poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle §6 u příslušného pojistitele nebo u České kanceláře pojistitelů (dále též jen „Kancelář“), jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle §24.
Podle ustanovení §24 zákona č. 168/1999 Sb. Kancelář poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti [odstavec 2 písm. b)]. Výplatou plnění z garančního fondu vzniká Kanceláři nárok vůči tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b) , na náhradu toho, co za něho plnila včetně nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu a poskytnutím plnění poškozenému nebo uplatněním nároku. Vůči pohledávce Kanceláře na náhradu podle věty prvé jsou solidárními dlužníky provozovatel a vlastník vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda; řidič je takovým solidárním dlužníkem, pokud za tuto škodu odpovídá (odstavec 8, věta první a druhá).
Podle ustanovení §450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
V důvodech rozsudku ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uveřejněném pod číslem 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je originárním právem založeným zvláštním právním předpisem, které - byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem - nemá povahu nároku na náhradu škody. Pojistitel se také nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce. Citované ustanovení dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu; to ovšem neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným nastoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který není za vzniklou škodu odpovědný. Jeho povinností je pouze plnit za pojištěného, jestliže poškozený vůči němu uplatnil své právo na plnění. Mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci (§420 a násl. obč. zák.) a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce (§9 odst. 1 zákona) je třeba důsledně rozlišovat. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný. V důvodech rozsudku ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněném pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že tyto závěry platí i v případě, kdy za (nepojištěného) škůdce poskytuje plnění poškozenému Kancelář ze svého garančního fondu podle ustanovení §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. V rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1468/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 7226, svazek CD-10/2009, a v časopise Soudní rozhledy, číslo 10, ročník 2009, str. 397, pak Nejvyšší soud uzavřel, že postižní právo Kanceláře vůči osobě odpovědné za škodu má povahu originárního nároku (srov. shodně též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99, ze dne 22. dubna 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006, ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 25 Cdo 4724/2007, a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 452/2010, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, a z pohledu ústavněprávního nález Ústavního soudu ze dne 11. března 2008, sp. zn. III. ÚS 812/06, in www.usoud.cz ), jenž se promlčuje podle ustanovení §101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, a nikoliv podle ustanovení §106 obč. zák., jež se vztahuje na nároky poškozeného na náhradu škody proti tomu, kdo za škodu odpovídá.
Odvolací soud tedy v posuzované věci pochybil, jestliže žalobou uplatněný nárok posoudil nikoliv jako zvláštní postižní nárok založený ustanovením §24 odst. 8 větou první zákona č. 168/1999 Sb., nýbrž jako právo na náhradu škody, a v důsledku toho aplikoval ustanovení §450 obč. zák. opravňující soud ke snížení náhrady škody (k její moderaci), tedy právní normu, jež na věc nedopadá.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Zkoumání zbývajících dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím dovolatelka kritizuje postup odvolacího soudu při aplikaci ustanovení §450 obč. zák., by bylo vzhledem k závěrům dovolacího přezkumu v otázce samotné aplikace tohoto ustanovení nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v měnící (zamítavé) části výroku o věci samé pod bodem I není z uvedeného důvodu správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení pod bodem II [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu