ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5061.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5061/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně JUDr. Šárky Veskové , advokátky se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, jako insolvenční správkyně dlužnice BERIL - EXIM s.r.o., identifikační číslo osoby 25945840, proti žalované Traffictrade s.r.o. , se sídlem v Karlíku, Zahradní 399, PSČ 252 29, identifikační číslo osoby 27192083, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 4 – Krči, Antala Staška 2027/79, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25723758 , oběma zastoupeným Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 7/12 , o vydání movité věci, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 7/2010, o dovolání žalované a vedlejší účastnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2015, č. j. 47 Co 196/2011-1075, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2015, č. j. 47 Co 196/2011-1075, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně (dlužnice) se žalobou domáhala vydání čerpadla betonové směsi (dále též jen „čerpadlo“, „autočerpadlo“ nebo „vozidlo“). V průběhu řízení byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 2012, č. j. KSHK 45 INS 6406/2012-A-28, které nabylo právní moci dne 7. 11. 2012, zjištěn úpadek původní žalobkyně (dlužnice) a na její majetek byl prohlášen konkurs. Insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr. Šárka Vesková, tehdy se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359/4, PSČ 500 03 (dále jen „žalobkyně“), která se dne 7. 2. 2013 stala účastnicí řízení místo původní žalobkyně (dlužnice).
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 10. 2013, č. j. 47 Co 196/2011-943, zrušil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 5. 2011, č. j. 10 C 7/2010-443, kterým soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, a řízení zastavil (výrok I.). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni proti žalované i proti vedlejší účastnici za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a uložil žalované a vedlejší účastnici nahradit náklady řízení České republice ve výši 5 017 Kč rovným dílem (výrok III.). Odvolací soud tak rozhodl poté, kdy na základě dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2013, č. j. 32 Cdo 2300/2012-684, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 13. 4. 2012, č. j. 47 Co 196/2011-581, a věc mu vrátil se závazným právním názorem k otázce nároku na majetkové vypořádání po odstoupení od smlouvy k dalšímu řízení a dále poté, kdy žalobkyně po jednání odvolacího soudu vzala žalobu dne 15. 10. 2013 zpět.
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2013, č. j. 47 Co 196/2011-943, bylo ve druhém bodu výroku zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2015, č. j. 32 Cdo 3103/2014-1067, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť odvolací soud pochybil při výkladu a aplikaci §150 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Odvolací soud nevysvětlil, v čem spatřoval výjimečnost okolností, na nichž založil aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., a proč je považoval za důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení.
Usnesením ze dne 28. 4. 2015, č. j. 47 Co 196/2011-1075, Krajský soud v Hradci Králové rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastnice jsou povinny rovným dílem nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy všech stupňů v celkové výši 916 636 Kč.
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně vzala žalobu zpět, neboť žalovaná v průběhu řízení vydala dobrovolně vozidlo žalobkyni. Dle názoru odvolacího soudu byla žaloba podána důvodně. Protože žalovaná vozidlo žalobkyni dobrovolně vydala a odpadl tak předmět sporu, byla žaloba žalobkyní vzata zpět pouze v důsledku chování žalované. Žalovaná, společně s vedlejší účastnicí, která žalovanou ve sporu podporovala, jsou tak povinny nahradit žalobkyni všechny účelně vynaložené náklady řízení podle ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Podle odvolacího soudu nebyl dán žádný důvod k nepřiznání náhrady postupem podle §150 o. s. ř.
Odvolací soud konstatoval, že ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. nadále předpokládá stanovení výše odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni. Podle odvolacího soudu při absenci zvláštního právního předpisu v důsledku zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“), nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. 5. 2013, není jediný možný postup ten, že bude odměna zástupce určena podle advokátního tarifu jakožto jediného, platného a účinného právního předpisu upravujícího v současné době odměňování advokátů. Řízení bylo zahájeno za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. a za účinnosti této vyhlášky došlo rovněž z převážné části k poskytnutí právních služeb právními zástupci účastnic. Z hlediska spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastnicemi, jakož i z hlediska předvídatelnosti nákladového rozhodnutí považoval odvolací soud za odpovídající okolnostem věci stanovení odměny advokáta právě ve výši rovnající se sazbě odměny za řízení v jednom stupni podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Usnesení odvolacího soudu napadly žalovaná a vedlejší účastnice společným dovoláním, jehož přípustnost podle ustanovení §237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelky nejprve zrekapitulovaly dosavadní průběh řízení, zjištěný skutkový stav věci, oznámení žalobkyně o postoupení pohledávek, zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkursu na majetek původní žalobkyně (dlužnice), zapsání předmětu sporu do majetkové podstaty dlužnice, jakož i uzavření smlouvy mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí o užívání předmětu sporu, jeho následné vydání žalované, zpětvzetí žaloby a zastavení řízení.
Dovolatelky tvrdily, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud pochybil, neboť pominul, že zastavení řízení zavinila žalobkyně, a v rozporu se zásadou zavinění uložil žalované a vedlejší účastnici na straně žalované povinnost nahradit náklady řízení. Žalobkyně je insolvenční správkyní a v této souvislosti je vybavena řadou oprávnění. Postavení žalobkyně, žalované a vedlejší účastnice tedy není rovným postavením. Bylo na žalobkyni, zda čerpadlo sepíše do majetkové podstaty dlužnice a bude ohledně něj vykonávat dispoziční práva. Žalobkyně po sepisu čerpadla do majetkové podstaty dlužnice užívání čerpadla žalované výslovně umožnila, čímž odpadl důvod, proč by měla být žalované soudem uložena povinnost vydat čerpadlo žalobkyni. Poté, co žalobkyně umožnila žalované dispozici s čerpadlem, nemohla již být ve sporu úspěšná, neboť užívání čerpadla žalovanou bylo v souladu s vůlí žalobkyně. Následné vydání čerpadla žalobkyni je proto bez důsledků na posouzení zavinění žalované na zastavení řízení. Dovolatelky v souvislosti s posouzením zavinění na zastavení řízení odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 315/07.
Podle dovolatelek odvolací soud rovněž pochybil, pokud o náhradě nákladů řízení žalobkyně rozhodoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Odvolací soud měl určit náhradu nákladů řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dovolatelky odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.
Dovolatelky dále uvedly, že odvolací soud byl povinen rozhodnout o nákladech řízení v celém rozsahu a současně uvést, v jaké části byly žalobkyni náklady řízení již uhrazeny a v jaké části je mají ostatní účastníci žalobkyni doplatit, neboť v předchozím pravomocném rozhodnutí odvolací soud již uložil žalované a vedlejší účastnici povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení a vedlejší účastnice tyto náklady v plné výši uhradila. Dovolatelky citovaly nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13, a odvolacímu soudu vytkly, že při vydání dovoláním napadeného usnesení nepostupoval v součinnosti s účastnicemi a jeho rozhodnutí je pro ně překvapivé.
Závěrem dovolatelky vyčíslily náklady řízení žalované a vedlejší účastnice, jež jim měl odvolací soud přiznat v návaznosti na zavinění žalobkyně na zastavení řízení.
Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání reagovala na dovolací námitky žalované a vedlejší účastnice a navrhla, aby dovolací soud změnil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tak, že žalované a vedlejší účastnici na straně žalované uloží povinnost zaplatit na účet majetkové podstaty částku 820 583,20 Kč.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž z obsahu dovolání musí být patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zamýšlely-li dovolatelky uplatnit první z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., pak u otázky zavinění zastavení řízení, ani u otázky překvapivosti rozhodnutí neuvedly, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při jejich řešení odchýlil. Odkazují-li dovolatelky na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013). V této části tedy dovolání trpí vadou.
Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. v otázce aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Již v rozsudku ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.“
Důvody, pro které soud nemůže (bez zřetele na to, v jakém stádiu řízení o nákladech rozhoduje) aplikovat vyhlášku č. 484/2000 Sb. po jejím zrušení Ústavním soudem, Nejvyšší soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 32 Cdo 779/2014. Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od závěrů uvedených v citovaných rozhodnutích ani v nyní projednávané věci.
Odvolací soud tedy pochybil, pokud o náhradě nákladů řízení žalobkyně rozhodoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadené usnesení odvolacího soudu (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu