ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.5200.2009.1
sp. zn. 32 Cdo 5200/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce K. Z. , zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, Pasáž Alfa, proti žalované Moravskoslezské cukrovary, a.s ., se sídlem v Hrušovanech nad Jevišovkou, Cukrovarská 657, PSČ 671 67, identifikační číslo osoby 46900764, zastoupené JUDr. Milošem Císařem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 886/14, o 104 402,30 Kč s příslušenstvím a 505 427 Kč s příslušenstvím a o splnění povinnosti dodat 1 000 t cukru, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7/30 Cm 2/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2009, č. j. 7 Cmo 52/2008-311, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2009, č. j. 7 Cmo 52/2008-311, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 104 402,30 Kč z titulu 5% provize za zprostředkování prodeje cukru, dodání 1 000 t krystalového cukru a zaplacení 505 427 Kč jako smluvní pokuty za nedodání zboží.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. března 2006, č. j. 7/30 Cm 2/2000-219, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 5. prosince 2007, č. j. 7/30 Cm 2/2000-291, uložil žalované dodat žalobci 1000 t cukru krystal v balení po 50 kg a uhradit mu 505 427 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení 104 402,30 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 4. října 1993 byla uzavřena mezi žalobcem jako obchodním zástupcem a žalovanou jako zastoupenou smlouva o obchodním zastoupení, jejímž předmětem bylo zprostředkování kupních smluv na dodávky cukru ve spotřebitelském balení pro oblast Brno, Jihomoravský kraj. Žalovaná v ní udělila plnou moc žalobci, aby jejím jménem a v intencích jejich pokynů a závazných obchodních podmínek uzavíral kupní smlouvy. Dále vzal za prokázané, že dne 4. října 1993 byla uzavřena mezi účastníky smlouva o konsignačním skladu, z něhož pak žalobce na základě svého živnostenského oprávnění prodával cukr svým odběratelům.
Podle názoru soudu nelze zjistit, jaká množství cukru byla prodána jednak na základě živnostenského oprávnění žalobce a dále na základě kupních smluv uzavřených na základě smlouvy o obchodním zastoupení, když žalobce v tomto směru o svém tvrzení nepředložil dostatečné důkazy. Soud proto zamítl žalobu ohledně požadované 5% provize ze smlouvy o obchodním zastoupení ve výši 104 402,30 Kč pro neunesení důkazního břemene ze strany žalobce.
Soud prvního stupně dále uvedl, že potvrzením objednávky žalobce ze dne 6. dubna 1994 ze strany žalované byla uzavřena mezi účastníky dne 11. dubna 1994 kupní smlouva na dodávku 1 000 t krystalového cukru na export v balení po 50 kg v pytlích JT+PE vložka za dohodnutou kupní cenu 340 USD za jednu tunu. Její nedílnou součástí se staly obchodní podmínky č. 1/93 ze dne 7. května 1993. Pokud pak žalovaná na základě takto řádně uzavřené kupní smlouvy neplnila, dostala se do prodlení s plněním závazku dodat žalobci 1 000 t krystalového cukru a žalobce jí podle obchodních podmínek oprávněně vyúčtoval majetkovou sankci ve výši 5 % z ceny nedodaného zboží, což představuje 505 427 Kč. Soud proto žalobě na zaplacení této částky, jakož i na dodání 1 000 t krystalového cukru vyhověl.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a jeho doplňující rozsudek v napadených částech tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované dodat žalobci 1 000 t cukru krystal v balení po 50 kg a zaplatit mu 505 427 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s tím, že zopakoval dokazování některými listinnými důkazy uvedenými v odůvodnění rozsudku. S ohledem na odvolací námitky žalované se zabýval především otázkou, zda mezi účastníky řízení došlo ke vzniku kupní smlouvy tvrzenou akceptací objednávky žalobce, když jiný způsob (ústní formu) uzavření kupní smlouvy žalobce netvrdil a neprokazoval. Odvolací soud se na základě výsledků doplněného dokazování s posouzením soudu prvního stupně o uzavření kupní smlouvy mezi účastníky neztotožnil. Učinil tak na základě závěru, že listina ze dne 6. dubna 1994, kterou soud prvního stupně kvalifikoval jako návrh na uzavření kupní smlouvy, resp. objednávku žalobce (v odůvodnění rozsudku nesprávně uvedeno „žalovaného“) adresovanou žalované (v odůvodnění rozsudku nesprávně uvedeno „žalobci“), neobsahuje řádné náležitosti návrhu na uzavření kupní smlouvy ve smyslu §409 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku ve znění účinném k 11. dubnu 1994 (dále též jen „obch. zák.“). Listina sice obsahuje žádost žalobce o potvrzení dodávky 3 000 t krystalového cukru v balení po 50 kg, chybí v ní však návrh kupní ceny, jejíž určení (přímé nebo nepřímé) je podstatnou náležitostí kupní smlouvy. Ostatně ani sám žalobce (v odůvodnění rozsudku nesprávně uvedeno „žalovaný“) listinu za objednávku nepovažoval, uvedl-li v jejím textu, že objednávku předloží. Doručení avizované objednávky prokázáno nebylo.
Na dopis žalobce ze dne 6. dubna 1994 žalovaná odpověděla přípisem ze dne 11. dubna 1994, který zahrnuje i návrh kupní ceny za 1 t cukru, množství a způsob balení. I když tato listina obsahuje již všechny náležitosti, které jsou nezbytné pro vznik kupní smlouvy, nebylo prokázáno, že by žalobce na toto potvrzení ze strany žalované jakkoli reagoval, čímž by akceptoval dodávku určitého množství zboží za konkrétně uvedenou cenu.
Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že došlo ke shodě vůle o podstatných náležitostech kupní smlouvy. Dopis žalobce ze dne 6. dubna 1994 nelze považovat za řádný návrh na uzavření kupní smlouvy, doručení v tomto dopise avizované objednávky prokázáno nebylo a potvrzení žalované ze dne 11. dubna 1994 nebylo ze strany žalobce akceptováno. Za situace, kdy k uzavření kupní smlouvy platně nedošlo, je nárok žalobce na dodávku 1 000 t krystalového cukru a zaplacení smluvní pokuty nedůvodný. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části tak, že zamítl žalobu. Soud prvního stupně však podle odvolacího soudu pochybil nejen svým závěrem o platném uzavření kupní smlouvy, nýbrž i posouzením, že její součástí se staly obchodní podmínky č. 1/93 ze dne 7. května 1993. Aby se tak stalo, muselo by být na ně ve smlouvě výslovně odkazováno. Tak tomu však nebylo, neboť ani jedna z listin, z nichž soud prvního stupně dovodil uzavření kupní smlouvy, žádnou odvolávku na ně neobsahuje. Z pouhé skutečnosti, že smluvní strany podepsaly v minulosti obchodní podmínky, nelze ještě bez dalšího podle odvolacího soudu vyvodit, že tyto obchodní podmínky se stávají součástí každé v budoucnu uzavírané kupní smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Konkrétního právního pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud svým závěrem o neuzavření kupní smlouvy mezi účastníky. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení otázky jejího vzniku nerespektoval právní názor vyjádřený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/2000. Dále oponuje odvolacímu soudu, uvedl-li v odůvodnění rozhodnutí, že žalobce „jiný způsob (ústní smlouvu) uzavření kupní smlouvy netvrdil a neprokazoval“. Tvrdí, že na její uzavření ústní formou v řízení několikrát poukazoval, o čemž svědčí jeho písemná podání, která vyjmenovává. Dovolatel podrobně popisuje skutkové okolnosti, z nichž dovozuje uzavření svého obchodního vztahu se žalovanou.
Dovolatel zastává a obhajuje názor, že k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky došlo. Dovozoval-li odvolací soud z neuvedení kupní ceny v dopise žalobce ze dne 6. dubna 1994 opačný závěr, nevzal v potaz, že kupní cena může být stanovena dle obchodního zákoníku i nepřímo jako kupní cena obvyklá. Tento nepřímý způsob určení ceny spočívající v odkazu na cenu obvyklou přitom může být ve smlouvě vyjádřen buď přímo nebo ho lze dovodit z okolností při uzavírání smlouvy, z nichž je zřejmá vůle účastníků uzavřít ji i bez určení ceny. Dojde-li takto k určení obvyklé ceny, je prodávající oprávněn požadovat zaplacení takové kupní ceny, za níž se obvykle za obdobných smluvních podmínek prodávalo takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy.
I kdyby nedošlo k nepřímému určení kupní ceny, na platném uzavření kupní smlouvy mezi účastníky by se podle dovolatele nic nezměnilo. V takovém případě by se totiž při neprojevení jiné vůle mělo za to, že strany nepřímo určily kupní cenu, která se všeobecně účtovala v době uzavření smlouvy za takové zboží za srovnatelných okolností v příslušném obchodním odvětví.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování otázky, zda došlo k uzavření smlouvy, nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž případnému závěru o neurčitosti právního úkonu musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel projevu vůle podle §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), příp. §266 obch. zák.
Dovolatel rovněž oponuje odvolacímu soudu, dovodil-li, že uzavřené obchodní podmínky se z povahy věci nemohou stát součástí kupní smlouvy, není-li v ní na ně výslovně odkazováno. Vytýká mu, že nezjišťoval, jaká byla vůle smluvních stran, zda a jak dříve v obdobných případech smluvní strany postupovaly, jakou mezi sebou zavedly praxi a též nevyhodnotil, proč takový postup povaha věci nepřipouští. Akcentuje, že obsah smlouvy může být vymezen i obchodními zvyklostmi majícími přednost před dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníku, případně odkazem na všeobecné obchodní podmínky, které nemusí být k návrhu přiloženy, pokud jsou smluvním stranám známy. Podle dovolatele bylo nepochybně v řízení prokázáno, že žalovaná byla s obchodními podmínkami seznámena a souhlasila s nimi; proto je jeho nárok na zaplacení smluvní pokuty a na dodání požadovaného cukru důvodný.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná zcela ztotožnila s právním závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Zdůrazňuje, že listina žalobce ze dne 6. dubna 1994 nesplňovala náležitosti návrhu na uzavření kupní smlouvy a ani samotný žalobce ji za návrh smlouvy nepovažoval. Odkaz dovolatele na označený nález Ústavního soudu označuje za nepřípadný. Žalovaná navrhuje dovolání žalobce zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená v posuzované věci podrobit dovolacímu přezkumu z pohledu dovolacích námitek právní závěr odvolacího soudu o tom, že k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky nedošlo.
Podle ustanovení §409 obch. zák. ve znění účinném v rozhodné době (t. j. ke dni 11. dubna 1994) kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu (odstavec 1). Ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli ji uzavřít i bez určení kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou podle §448 (odstavec 2).
Podle ustanovení §448 odst. 2 obch. zák. není-li cena ve smlouvě dohodnuta a není-li stanoven ani způsob jejího určení a je-li smlouva platná s přihlédnutím k §409 odst. 2, může prodávající požadovat zaplacení kupní ceny, za kterou se prodávalo obvykle takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy.
Odvolací soud postupoval při výkladu a aplikaci §409 odst. 1 a 2 obch. zák. v souladu s judikaturou i odbornou literaturou. Nejvyšší soud již v jiné obdobné věci v rozsudku ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009, od jehož závěrů nemá důvodu se jakkoli odchýlit ani v posuzované věci, vysvětlil, že pokud není cena ve smlouvě dohodnuta a není-li stanoven ani způsob jejího určení a je-li smlouva platná s přihlédnutím k §409 odst. 2 obch. zák., může prodávající požadovat zaplacení kupní ceny, za kterou se prodávalo obvykle takové nebo srovnatelné zboží v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy. Použití §448 odst. 2 obch. zák. o ceně obvyklé nastupuje jen za podmínky, že smlouva je platná podle §409 odst. 2 obch. zák., tedy že smlouva obsahuje buď ujednání o ceně nebo o způsobu jejího určení anebo že strany chtějí uzavřít kupní smlouvu bez určení ceny.
Dovolatel se proto mýlí, považuje-li za možné dovodit nepřímý způsob určení kupní ceny z okolností při uzavírání smlouvy, z nichž je zřejmá vůle účastníků uzavřít ji i bez určení ceny. Ustanovení §409 odst. 2 obch. zák. zcela jednoznačně vymezuje, že není-li ve smlouvě kupní cena dohodnuta a není v ní ani stanoven způsob jejího dodatečného určení, je jedinou možností, jak naplnit požadavek zákona ohledně kupní ceny a aplikovat tak §448 odst. 2 obch. zák., aby strany ve smlouvě projevily vůli ji uzavřít i bez určení kupní ceny. K takovému závěru však odvolací soud nedospěl, přičemž ostatně ani sám dovolatel takovou skutečnost netvrdil. Jestliže za této situace odvolací soud dovodil, že k uzavření písemné kupní smlouvy mezi účastníky pro nedostatek dohody o kupní ceně jako její podstatné náležitosti nedošlo, nelze mu žádné právní pochybení, jak činí dovolatel, vytýkat.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nepřihlédl k obchodním podmínkám a obchodním zvyklostem, je tato jeho výhrada bezpředmětná, neboť předpokladem jejich použití při určení práv a povinností ze závazkového vztahu (srov. §264 obch. zák.), resp. při určení části obsahu smlouvy (srov. §273 obch. zák.) je vznik (existence) smlouvy, k němuž však podle správného právního posouzení odvolacího soudu nedošlo.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při posuzování otázky vzniku kupní smlouvy mezi účastníky nerespektoval právní názor, který vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/2000, je tato jeho výhrada nedůvodná, neboť Ústavní soud v cit. rozhodnutí otázku vzniku či existence předmětné kupní smlouvy neposuzoval a žádný závěr v tomto směru neučinil.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v posuzované věci naplněn.
Dovolací soud však dále z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I když dovolatel žádnou takovou vadu netvrdil, dovolací soud shledal, že odvolací soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatížil.
Ustanovení §101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. k dosažení účelu řízení ukládá účastníkům povinnost zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, jakož i plnit důkazní povinnost a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem.
Podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Povinnost tvrzení (stejně jako povinnost důkazní) je procesní povinností, o které je soud povinen, je-li to třeba, účastníky řízení poučit (§5 o. s. ř.). Občanské soudní řízení směřuje ke spravedlivé ochraně práv a oprávněných zájmů účastníka (§1, §6 o. s. ř.). Proto v případě, že účastník uplatňuje v řízení jasně vymezené subjektivní právo, avšak netvrdí skutkové okolnosti, potřebné pro posouzení existence tohoto práva, je povinností soudu jej o povinnosti tvrdit tyto skutečnosti a nabídnout k nim důkazy poučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86 a nález Ústavního soudu ze dne 12. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 295/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, ročník 1998, pod číslem 21). V rozsudku ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že soud může založit své rozhodnutí na závěru o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ze strany účastníka přítomného při soudním jednání jen tehdy, jestliže mu předtím bezvýsledně poskytl řádné poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Pokud tak neučiní, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento závěr, od něhož nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, platí vzhledem k ustanovení §213b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. rovněž pro rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že závěr o tom, že „jiný způsob (ústní smlouvu) uzavření kupní smlouvy žalobce netvrdil a neprokazoval“ a že „nebylo prokázáno, že by žalobce na potvrzení žalované ze dne 11. dubna 1994 jakýmkoli způsobem reagoval“, nemohl odvolací soud v posuzované věci přijmout, aniž by splnil poučovací povinnost podle §118a o. s. ř., a to tím spíše, že posoudil věc po právní stránce jinak než podle žalobcova právního názoru i názoru soudu prvního stupně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a ani z dalšího obsahu spisu (zejména z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 31. března 2009) však nevyplývá, že by odvolací soud vyzval žalobce k doplnění tvrzení a prokázání skutečností svědčících o jiném způsobu uzavření kupní smlouvy či o reakci žalobce na potvrzení žalované ze dne 11. dubna 1994, čímž by této své poučovací povinnosti dostál. Jestliže tak neučinil, procesně pochybil a zatížil řízení vadou, která již ze své povahy může mít vždy za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dlužno podotknout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi považuje nedostatek poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. za porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. například nález ze dne 3. března 2005, sp. zn. III. ÚS 618/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, ročník 2005, pod číslem 44, a nález ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, uveřejněný v téže Sbírce, svazek č. 43, ročník 2006, pod číslem 177).
Protože rozsudek odvolacího soudu není z důvodu shora popsané vady řízení správný, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v měnícím výroku ve věci samé (a rovněž v obou souvisejících výrocích o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu