ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5272.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5272/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně KÁMEN Zbraslav, a. s. , se sídlem v Praze 5, Žitavského 1178, identifikační číslo osoby 01820460, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované PRO-KATEX a. s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 164, identifikační číslo osoby 63080796, zastoupené JUDr. Ivem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, o zaplacení částky 52 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 461/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č. j. 97 Co 25/2015-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 259 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1. 10. 2014, č. j. 11 C 461/2002-191, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 11. 2014, č. j. 11 C 461/2002-196, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 52 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a uložil žalované zaplatit soudní poplatek ve výši 2 100 Kč (výrok IV.), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka rovněž formuluje otázku, která podle jejího názoru nebyla dosud v rozhodovací praxi vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při posouzení platnosti smlouvy o ostraze uzavřené podle ustanovení §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1402/99, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 966/2005, jež jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách. V citovaných rozhodnutích dovolací soud posuzoval platnost smluv uzavřených podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. a uzavřel, že smlouvy jsou neurčité, když neobsahují podstatné náležitosti, a proto dohody nevznikly. Z prvního uvedeného rozhodnutí vyplývá, jak má soud postupovat při posuzování platnosti dohody uzavřené podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. Soud na základě skutkových zjištění daného případu posoudí, zda smlouva odpovídá požadavkům ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. Rovněž zkoumá, zda chybějící obsahové náležitosti byly účastníky případně sjednány mimo předmětnou dohodu. Odvolací soud se v projednávané věci při posuzování platnosti smlouvy uzavřené podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. od závěrů těchto rozhodnutí neodchýlil, neboť vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž se strany dohodly o tom, že žalovaná bude provádět pro správce konkursní podstaty úpadce Čedič Dobkovičky a. s. (předchůdce žalobkyně) ostrahu lom za cenu 50 000 Kč a 5% daň z přidané hodnoty měsíčně v době od 1. 1. do 30. 4. 1999, mezi stranami byl sjednán způsob fakturace do 25. dne následujícího kalendářního měsíce. Za provedení ostrahy byly předchůdcem žalobkyně vystaveny daňové doklady na dohodnutou cenu, v nichž bylo uvedeno, kdy, kolik a jakým způsobem má žalovaná zaplatit, za první tři měsíce žalovaná zaplatila. Odvolací soud správně uzavřel, že obsah dohody byl prokázán, a od uvedených rozhodnutí dovolacího soudu se neodchýlil.
Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu o obsahu smlouvy o ostraze, pak ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání nezakládá otázka podle názoru dovolatelky v rozhodovací praxi dosud neřešená, zda „je odvolatel, který svou obranu u soudu prvního stupně založil výhradně na neplatnosti smlouvy, přičemž soudem nebyl poučen podle ust. §118a odst. 2 o. s. ř. o možném odlišném právním posouzení věci, oprávněn v odvolacím řízení v souladu s ust. §205a písm. d) o. s. ř. použít na svou obranu skutečnosti a důkazy, kterými zpochybní výši nároků vyplývající ze smlouvy, kterou považoval za neplatnou“, neboť dovolací soud se otázkou poučovací povinnosti soudu opakovaně zabýval a ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. V projednávané věci žalovaná od počátku řízení namítala, že smlouva o ostraze je neplatná, soud prvního stupně se touto její námitkou zabýval a ke zjištění, zda smlouva byla uzavřena, s jakým obsahem, zda podle ní bylo plněno, zda cena plnění byla žalované vyúčtovaná a zda žalovaná cenu zaplatila, provedl rozsáhlé dokazování a o nároku žalobkyně rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu. Žalovaná tak nemohla být překvapena pro ni nepříznivým rozhodnutím. K poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. proto ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyl důvod.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení a o zaplacení soudního poplatku není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť výše nákladů řízení, jež má žalovaná uhradit za řízení před soudem prvního stupně žalobkyni (34 158,30 Kč) a státu (1 418 Kč) a za odvolací řízení (8 518,40 Kč), a výše soudního poplatku (2 100 Kč) nepřevyšují částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolání ve zbývající části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. 4. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu