ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.543.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 543/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PIVOVAR ZWETTLER CZ společnost s ručením omezeným, se sídlem v Jihlavě, U Cihelny 2, PSČ 586 02, identifikační číslo osoby 47239557, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalovanému J. S., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Liškou, advokátem, se sídlem v Klatovech III, Domažlická 800, o zaplacení částky 327.607,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 81/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2011, č. j. 6 Cmo 138/2011-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. Jaroslava Lišky, se sídlem v Klatovech III, Domažlická 800.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2011, č. j. 44 Cm 81/2008-113, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce přitom může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ).
Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé za zásadně právně významné.
Závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemůže založit dovolatelkou předložená otázka, zda „v případě, že soud má zato, že nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy, je povinen v návaznosti na skutkový děj, který vyšel najevo v průběhu soudního řízení, zkoumat, zda se nejedná o koupi věci jak stojí a leží“.
Je tomu tak především proto, že odpověď na takto formulovanou otázku vyplývá již z logiky věci; dospěl-li soud ke skutkovému závěru, že se dovolatelce nepodařilo prokázat skutečnosti umožňující učinit právní závěr o tom, že byla uzavřena kupní smlouva, pak logicky neměl důvod dále zkoumat, zda byla uzavřena kupní smlouva, jejíž předmět byl vymezen úhrnně („jak leží a stojí“). I kupní smlouva s takto vymezeným předmětem je kupní smlouvou a i na ni se tedy vztahuje závěr o neunesení důkazního břemene stran skutečností, z nichž lze usuzovat na vznik kupní smlouvy.
Skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je Nejvyšší soud vázán v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ostatně neumožňuje takové právní posouzení, že mezi účastníky došlo k uzavření kupní smlouvy s úhrnně vymezeným předmětem („věc jak stojí a leží“ v intencích §501 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.) podle ustanovení §588 obč. zák. (k takové smlouvě srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 2483, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 33 Odo 777/2004, in www.nsoud.cz ).
Smlouva se skládá ze (zpravidla) dvou jednostranných, obsahově zcela shodných (§44 odst. 2 obč. zák.) a vzájemně adresovaných právních úkonů – návrhu na uzavření smlouvy neboli oferty (srov. §43a obč. zák.) a přijetí návrhu na uzavření smlouvy neboli akceptace (srov. 43c obč. zák.); podstatou smlouvy je tedy souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus), nesoucí se primárně k uzavření smlouvy a sekundárně ke stanovení jejího obsahu - srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 1999, pod číslem 121, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 1520/2005, in www.nsoud.cz , či též nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08, uveřejněný pod číslem 206/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jímž argumentuje dovolatelka. K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je tedy třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran. To platí pro smlouvy obecně, tedy i pro kupní smlouvy s úhrnným předmětem, a platí to též pro ty smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem (jinak než výslovně, srov. §35 odst. 1 obč. zák. a §275 odst. 4 obchodního zákoníku). Též Ústavní soud v nálezu, na nějž dovolatelka odkazuje, zdůraznil, že akceptací není každé konkludentní jednání, nýbrž jen takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh přijmout, a to – s ohledem na požadovanou obsahovou shodu oferty a akceptace - v té podobě, kterou mu udělil oferent. Zjištěný skutkový stav věci pak neskýtá podklad pro závěr, že žalovaný projevil – třebas i jinak než výslovně, leč způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl projevit – vůli koupit zboží tak, jak bylo naloženo, bez zřetele na jeho druh, množství a kvalitu, zejména bez zřetele na to, zda šlo o zboží nové či o zboží použité. Nelze tedy dovodit, že právní posouzení věci odvolacím soudem je z tohoto pohledu neúplné, a na základě toho usuzovat na zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní.
Polemizuje-li dovolatelka se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu a staví-li proti nim vlastní verzi skutkového stavu věci, založenou na jejím vlastním hodnocení provedených důkazů, pak pomíjí, že okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno tyto její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. kategorickou dikci ustanovení §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř., ve znění účinném od 1. července 2009).
K závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. vést nemůže ani námitka, že nebyl proveden navržený důkaz, jejímž prostřednictvím dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; dovolatelka v rámci námitky procesní vady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání není přípustné ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (srov. usnesení Nevyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaný vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložil v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jeho advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Podle ustanovení §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), se jeho odměna určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 větou první této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.360,- Kč je žalobkyně povinna žalovanému zaplatit ve stanovené lhůtě k rukám jeho advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. března 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu