ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.582.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 582/2020-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Verti Versicherung AG , se sídlem v Teltowě, Rheinstrasse 7a, PSČ 145 13, Spolková republika Německo, identifikační číslo osoby DE198450959, zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. 312/1, proti žalované Generali České pojišťovně a.s. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, o zaplacení 12 825,28 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 73/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2019, č. j. 30 Co 188/2019-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 003 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Daniely Maršálkové.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 12. 2018, č. j. 64 C 73/2018-47, v zamítavém výroku ve věci samé (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení ve výši přiznané náhrady, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně, jako pojistitelka K. M., jehož vozidlo bylo poškozeno při dopravní nehodě dne 28. 1. 2014, domáhala náhrady vyplaceného plnění po žalované jako odpovědnostní pojistitelce škůdce J. S., jenž dopravní nehodu zavinil. Podle žalobních tvrzení vznikla vlastníku poškozeného vozidla, havarijně pojištěného u žalobkyně, škoda v podobě nákladů na opravu vozidla ve výši 12 266,97 EUR, které byly uhrazeny na základě faktury ze dne 26. 2. 2014, dále nákladů znalečného ve výši 381 EUR a odměny tlumočníka ve výši 177,31 EUR (uhrazených na základě faktur ze dne 11. 2. 2014). K. M. uplatnil nárok u žalobkyně a ta mu vyplatila pojistné plnění po odečtu sjednané spoluúčasti. Výplatou pojistného plnění přešly zákonnou cesí podle §2820 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nároky K. M. z titulu náhrady škody vůči J. S. v rozsahu poskytnutého plnění na žalobkyni.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že námitka promlčení, na které žalovaná založila obranu proti žalobě, je důvodná. Promlčí-li se totiž poškozenému právo na náhradu škody vůči škůdci v subjektivní tříleté promlčecí lhůtě, pak je promlčeno i proti odpovědnostní pojistitelce škůdce, jak správně dovodil soud prvního stupně. Ve shodě s ním uzavřel, že byla-li žaloba podána k soudu dne 25. 1. 2018, nárok právního předchůdce žalobkyně na náhradu škody, vzniklé dne 28. 1. 2014, který v důsledku zákonné cese svědčí žalobkyni, proti J. S. jako škůdci, se promlčel ve smyslu §629 odst. 1 o. z. ve spojení s §619 odst. 1 o. z. v tříleté subjektivní lhůtě dnem 28. 1. 2017 (případně nejpozději dnem 26. 2. 2017), kdy promlčecí lhůta marně uplynula. Tímto dnem se v souladu s §635 odst. 2 o. z. současně promlčel i přímý nárok žalobkyně proti žalované jako pojistitelce škůdce podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Odvolací soud neshledal žádný důvod se odchýlit od svých rozhodnutí v jiných podobných věcech, v nichž dospěl k témuž závěru.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhuje dovolání odmítnout, příp. ho zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu pochybení při řešení dosud neřešené otázky aplikace §635 odst. 2 o. z., byla tato otázka v mezidobí vyřešena Nejvyšším soudem v jiném obdobném případu v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, podle jehož právního závěru právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu se ve smyslu §635 odst. 2 o. z. promlčuje uplynutím promlčecí lhůty stanovené pro právo na náhradu škody, a to jak lhůty objektivní, tak i lhůty subjektivní. K tomuto posouzení dospěl Nejvyšší soud na základě úvahy, že „účelem cit. právní normy je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči poškozenému promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Opačná situace by zjevně odporovala zásadě zákazu obohacení z pojištění a koncepci pojistného zájmu zakotvené v ustanovení §2761 o. z. (srov. TÉGL a WEINHOLD. In: MELZER, Filip. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, §419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 1004. ISBN 978-80-7502-003-1)“.
Aplikoval-li proto odvolací soud v souzené věci při rozhodování o nároku žalobkyně na náhradu vyplaceného plnění po odpovědnostní pojistitelce škůdce §635 odst. 2 o. z., postupoval v souladu s právními závěry Nejvyššího soudu přijatými v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, a s ohledem na skutečnost, že v mezidobí byla dovolatelkou formulovaná otázka aplikace §635 odst. 2 o. z. vyřešena a dovolací soud nemá jakéhokoli důvodu se od přijatého řešení této otázky odchýlit, nemohla otázka aplikace §635 odst. 2 o. z. přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. však nemohla otevřít ani druhá dovolatelkou formulovaná otázka počátku běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody, namítá-li, že vědomost o osobě povinné k její náhradě vyžadovaná dikcí §620 odst. 1 o. z. v souzené věci nemohla nastat, neboť nebylo pravomocně rozhodnuto o viníku dopravní nehody (řízení o přestupku bylo zastaveno a odpovědnost za přestupek tím zanikla, jelikož se věc nepodařilo projednat v zákonné lhůtě jednoho roku), z čehož dovozuje, že chybí podmínka pro běh subjektivní lhůty podle uvedeného ustanovení a v důsledku toho se právo na náhradu její újmy mohlo promlčet pouze v desetileté objektivní promlčecí lhůtě podle §636 odst. 1 o. z. od dopravní nehody, tj. až uplynutím dne 28. 1. 2024. I když dovolatelka poukazuje na to, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného, žádná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu (a ani Ústavního soudu), s nimiž by mělo být napadené rozhodnutí při řešení předestřené otázky v rozporu, nijak neoznačila.
Kromě toho se dovolatelka mýlí, spojuje-li vědomost o osobě povinné k náhradě újmy až s pravomocným rozhodnutím o viníku dopravní nehody. S dovolatelkou lze souhlasit potud, že podle teorie i právní praxe se pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty vyžaduje skutečná vědomost poškozeného o tom, že vznikla majetková újma, a o tom, kdo za ni odpovídá. Dovolatelka však již přehlíží, že o škodě se poškozený dozví, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně její rozsah, a o odpovědné osobě se dozví, jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, na jejichž základě lze učinit závěr o osobě konkrétního škůdce. Nemusí přitom jít o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé učinit závěr o tom, kdo odpovídá za škodu, která mu vznikla (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2917/2012). Nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu; vychází se přitom z prokázané vědomosti poškozeného. Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, a obdobně v něm odkazované rozsudky ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, a ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006). Rovněž tak v rozsudku ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2004, pod číslem 2, Nejvyšší soud vysvětlil, že o osobě, která mu odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví v okamžiku, kdy obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce; den právní moci trestního rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o vině obžalovaného (škůdce), za den, kdy se poškozený (případně pojišťovna po přechodu práva) dozvěděl o osobě škůdce, bez dalšího pokládat nelze. Z těchto závěrů Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře i nadále vychází (z pozdější doby srov. například usnesení ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 5895/2016, ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 393/2018, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1892/2018).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 4. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu