ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.931.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 931/2018-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ALFA Finance, s. r. o. , se sídlem v Plzni, Škroupova 638/2, identifikační číslo osoby 26346508, zastoupené Mgr. Radkem Chaloupkou, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, proti žalované M. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 644/35, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 31 C 145/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2017, č. j. 25 Co 194/2017-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č. j. 31 C 145/2016-121, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Plzni k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně proti všem výrokům), majíc za to, že napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby přiznal dovolatelce náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl, neboť napadené rozhodnutí je věcně správné, a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (z judikatury Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, usnesení ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, které jsou veřejnosti dostupné - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - na jeho webových stránkách, a z judikatury Ústavního soudu usnesení ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, in www.usoud.cz ).
Právě o takovou situaci jde i v projednávané věci. Částka 200 000 Kč, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu v jeho prvním výroku, je součtem 19 smluvních pokut za porušení zákazu konkurence sjednaného v konkurenční doložce ve smlouvě o obchodním zastoupení uzavřené mezi účastnicemi dne 27. 1. 2011, na jejímž základě žalovaná vykonávala pro žalobkyni činnost obchodního zástupce ve vymezeném rozsahu. Po ukončení smluvního vztahu se žalobkyní žalovaná uzavřela jménem společnosti INSIA, a. s. devatenáct pojistných smluv o životním pojištění s investiční složkou pro pojišťovnu České spořitelny, a. s. Žalobkyně požaduje po žalované dvakrát smluvní pokutu ve výši 15 000 Kč (v případech, kdy žalovaná uzavřela smlouvu s bývalými klienty žalobkyně) a sedmnáctkrát smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč. Tyto nároky sice vyplývají z téže smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 27. 1. 2011, leč mají samostatný skutkový základ (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Odo 1269/2006).
Jelikož výše žádného z těchto nároků nepřesahuje limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu