ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.1002.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1002/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobců a) A. H., b) I. H., proti žalovaným 1) S., spol. s r. o., 2) P. B., akciové společnosti, o 473 892 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 132/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2005, č. j. 20 Co 315/2004 - 301, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení první žalované 7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. Č., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. ledna 1999, č. j. 63 C 132/95-62, ve znění opravného usnesení ze dne 20. května 2002, č. j. 63 C 132/95-144, výrokem I. zamítl návrh, aby žalované byly povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 236 946 Kč a žalobkyni částku 236 946 Kč z titulu plnění na základě smluvní pokuty; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení výroky II., III. a IV. Dospěl k závěru, že smlouva o dílo č. 4049/30712/93 ze dne 9. 2. 1994, o níž žalobci opírali svou žalobu, je neplatná, neboť smlouvu uzavřelo „Ú. s. p. a f. o.“, zastoupené S.-k. B., přičemž žádný z obou neměl právní subjektivitu. S ohledem na §544 odst. 2 obč. zák., podle něhož je předepsána obligatorní písemná forma ujednání o smluvní pokutě, dovodil, že mezi stranami nebyla sjednána smluvní pokuta, a mimoto ve smlouvě použitá konstrukce smluvní pokuty byla v podstatě ujednáním o úrocích z prodlení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č. j. 20 Co 315/2004 – 301, poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 24. června 2002, č. j. 17 Co 488/99 – 171, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. března 2004, č.j. 32 Odo 1172/2003-238, vázán právním názorem Nejvyššího soudu potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve znění jeho opravného usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 236 946 Kč a žalobkyni částku 236 946 Kč a potvrdil výrok III.; zároveň změnil výroky II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího a odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě byla neurčitá a nejasná, jestliže byl nedostatečně určen způsob jejího určení (nejasnost termínu od kdy se měla smluvní pokuta počítat, z jaké ceny bylo třeba vycházet při jejím určení), potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním s tím, že mají za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodovací praxe v obdobných věcech řešených v dané věci není zcela konstantní. Domnívají se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce posouzení neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro jeho neurčitost a navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. ve věci samé zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců navrhla odmítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Poukazuje na skutečnost, že výklad institutu smluvní pokuty z hlediska určitosti jejího ujednání je v judikatuře českých soudů ustálen a od této judikatury se neodchýlil ani odvolací soud, který rozhodl v souladu s právním názorem dovolacího soudu.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců navrhla rovněž odmítnutí dovolání s tím, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přičemž poukazuje, že důvody, o něž se rozhodnutí odvolacího soudu opírá, vycházely ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který považuje za správný.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) tedy věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněnými subjekty (žalobci) řádně zastoupenými advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolateli tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle §238 o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a nejedná se ani o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí a žalobci o připuštění dovolání nežádali, čímž nesplnili předpoklad pro postup podle §239 odst. 2 o. s. ř. Pokud tak učinili jen v odůvodnění odvolání ze dne 10. 6. 1999 (č. l. 69 spisu) pak tento návrh byl konzumován rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 9. března 2004, č.j. 32 Odo 1172/2003-238 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 1708/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 13/2002 pod číslem RNs C 971/2002, podle něhož předpokladem toho, aby dovolání proti dalšímu rozsudku vydanému po zrušení dřívějšího rozsudku dovolacím soudem mohlo být podle §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., přípustné, je nový návrh účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ve vztahu k tomuto dalšímu rozsudku).
Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 o. s. ř., ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., a ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalobců bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 4 věta prvá, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má první žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta první žalované ve výši 7 500 Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokátu první žalované ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní žalobci co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná první žalovaná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 17. října 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu